texty

new document: 

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10123096165-artmix/216562229000005/


For English, please scroll down.

Dagmar Šubrtová navštěvovala v letech 1993-4 Výtvarný institut Univerzity Jana Evangelisty
Purkyně v Ústí nad Labem Ateliér skla. V letech 1994-2000 pak studovala Vysokou školu
uměleckoprůmyslovou Ateliér sochařství u Kurta Gebauera, kde poté v letech 2003-2013 působila
jako odborná asistentka. Její tvorba vychází z média sochy. Pohybuje se od hmotných poloh přes
nehmatatelné zdůraznění reality, která není prvoplánově viditelná. Zpracovává přírodniny, nalezené
materiály a při jejich opracování využívá klasických sochařských technik. Tvoří volně mezi médii
sochy, objetu, instalace a fotografie. Je pro ni důležitá vazba na okolí, ve kterém se pohybuje. Její
tvorba je založena na intimitě a vzájemné úcty k prostředí, ve kterém žije. Dále je pro Dagmar
Šubrtovou charakteristická důraznost na historické a sociální přesahy daného místa, které velmi
zdařile dokáže přetavit do výtvarné podoby. Tak jak je pro ni významné rodné město Duchcov, tak
se po přestěhování stalo Kladno. V Kladně je fascinována fenoménem těžby uhlí, což vychází
z jejího působení v bývalém dolu Mayrau ve Vinařicích u Kladna. V letech 2002-2010 zde
kurátorsky vedla Galerii Mayrau. Vedle bývalých horníků, kteří působí v Hornickém skanzenu
Mayrau jako průvodci historií hornictví, celou řadu let připravovala kulturní program, výtvarné
workshopy, plenéry a pravidelné výstavní intervence do prohlídkové trasy. Dagmar Šubrtová je
velmi činná v oblasti kurátorství. Od roku 2000 také kurátoruje Galerii Makráč - výstavní síně
Ústavu makromolekulární chemie AV ČR v Praze, která zde fungovala i v letech normalizace v
kontextu undergroundu.

Dagmar Šubrtová ve své tvorbě využívá jemných intervencí do krajiny a také často formy sitespecific
instalací. Její akce, ve kterých figuruje sama jako symbol ženskosti, jsou mnohdy
zachyceny fotografickým médiem a výstupním artefaktem se tak stávají fotografie. Její dosavadní
tvorba by se dala shrnout do dvou klíčových období. První období je typické intervencemi do
krajiny. V lese čechrá jehličí či březové větve, aby s z nich vytvořila hnízdo a uložila se do něj,
autorka se tak stává středem díla a ukončuje jej – Hnízdo z roku 1996. Nebo svazuje trávu a vytváří
jemné, intimní snopy, které v přírodě volně splývají s okolím, ale díky fotografickému zachycení se
stávají uměleckým artefaktem – Tančící tráva z roku 1997. Nebo hledá neviditelné procesy
kladenských hald. Na termosnímcích zachycuje neviditelné změny prohořívání hald – Tajemný
oheň z roku 2008. Pro tuto její ranou etapu tvorby je signifikantní použití nalezených přírodních
materiálů. Patří sem i výšivky, které vycházejí z její osobní mytologie. Zachycuje v nich
každodenní realitu, lidová pořekadla a erotické touhy – např. Máj je lásky čas z roku 2005.

Druhé aktuální období tvorby Dagmar Šubrtové vychází obsahově z průmyslové krajiny.
Charakterizuje jej výstava Ve vrstvách v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem v roce
2012, kterou kurátoroval Zbyněk Sedláček. Vystavila zde kresby a objekty z cyklu Severní okruh.
Reflektuje dvě podobné krajiny. Obě dvě mají pod sebou hnědé a černé uhlí, jejichž těžba je pro
krajinu fatální a liší se povrchovou (hnědé uhlí) a hlubinnou těžbou (černé uhlí). Jak Severní Čechy
– Duchcov, Ústí nad Labem, tak Střední Čechy – Kladno jsou dnes průmyslovými krajinami a
autorka k nim má velmi blízký vztah. U obou krajin je přítomná síla přírody, která si dokáže vzít
zpátky to, co potřebuje. Každý prostor má energii, kterou Dagmar Šubrtová dokáže velmi citlivě
výtvarnou formou zdůraznit. Vrstvy lze interpretovat jak odkazy na paměť, které prožitky, zážitky
vrství na sebe, tak materiálově s tím, že i materiál vytváří různé vrstvy a je proměnlivý. Kresba je
pro Dagmar Šubrtovou základním prostředkem zachycení myšlenky. Na výstavě Ve vrstvách proto
prezentovala i perokresby. Navrátila se také k tématu ženského idolu v objektech vyrýpané Venuše,
která opět odkazuje k mystickým místům. Další významnou výstavou je Severní obloha v
Modřanské zvonici v Praze v roce 2014. Šubrtová vytvořila sérii objektů, které vycházejí
z inspirace pohledu na noční oblohu. Inspirovala se uhlím a využila jej jako kresebný a sochařský
materiál s tím, že citovala jeho krystalickou strukturu. Pracovala zde opět s technikou výšivky.

Pro tvorbu Dagmar Šubrtové je důležitá obsahová linka, která jejím dílem prochází a to je umocnění
idolu ženy na pozadí různých mýtů či pohanství. Vyzdvižením idolu ženství ve spojení se zemí jej
materializuje a ve výtvarné formě pak převádí do intelektuální roviny. Ve spojení s hledáním
identity místa nese její dílo ve své výpovědi sílu sdělení.

Lenka Sýkorová, 2015, publikováno na www.artlist.cz



Salve Vale
...
Sochařka Dagmar Šubrtová pro výstavu, jejíž pojmenování odkazuje k místnímu jménu Vallis baptismi - Křtinské údolí, zvolila site specific přístup. Neznamená to „jen“ pracovat přímo s výstavním prostorem, ale hledat i obsahy „identity“ místa, v případě Moravského krasu respektovat podvojnou „tvář“ a stejně dvoustrannou časovost málo úrodné, erozí obnažené vápencové krajiny, kde se většina dešťové vody okamžitě ztratí v podzemí rozsáhlého jeskynního systému.
Charakteristika tohoto krajinného typu spočívá v kontrastu suchých planin se závrty, škrapy a hlubinami jeskyní tvarovaných vodami ponorných řek. Současnost je nezvykle propojena s prehistorií země i člověka, vládne tu paměť místa, rytmus jeho času i snů. To, že nějaká „věc“ pominula, neznamená pouze to, že je vzdálená v čase, jistěže fakticky vzdálená zůstává, ale ono vzdálení může vyvstat v našem čase i jako nevykoupený přízrak. Psychická archeologie dějů a věcí dávno minulých tu povstává v site specific instalaci jako teorie podzemní paměti.
...
Vstupuješ do mne, objímám tvůj obraz...
Vkládám tě do sebe, rodím tě podruhé,
Takže vycházíš a vcházíš mezi nehynoucí hvězdy.

Tvá pozemská matka tě deset měsíců nosila.
Tři roky tě kojila.
Já tě nosím neurčený čas, nikdy tě neporodím.

Tři úryvky textů pocházejí z rakví pozdní egyptské doby odkazují k představě Země jako Velké matky a k obrazu podzemí, v němž je celá hvězdná obloha (V. Cílek, Orfeus - kniha podzemních řek). Vstupujeme-li do instalace, možná obrazně vstupujeme do jeskyně, lůna Matky Země, kde se z víru obrazů vynořují fragmenty podzemní paměti a její strážci - stíny. Sochařka tu pracuje s archetypy, které nikdy nebyly jednoduchými a přímými modely umění, ale od začátku tvorby jako původní formy působí, artikuluje je zčásti abstraktně výtvarným jazykem minimalismu.

Sloupy podpírající strop odkazují i k starému zvyku podpírání skal úlomky větví, který se také nazývá „salve-vale“ (vítej a sbohem). Tři další objekty tvoří ve středu instalace pomyslný významový trojúhelník, polopostava černé madony, tvarově dokonalé uhelné vejce a dvě bílé ženské postavy. Máme před sebou němý „obraz“ plný obsahů. Významový pohyb se tu děje nejen na základě výměny symbolických obsahů černé a bílé barvy. Černá jako barva prvotní matérie je tu zastoupena uhlím, madona i vejce dva různé symboly plodnosti a života vedou ke světlu znovuzrození. Dvojice dvou bílých ženských stínů jsou konkrétním obrazem-vzpomínkou na dvojčata, malířky Jitku a Květu Válovy, které už přebývají na jiném světě, „druhém světelném břehu pod bílým světlem podzemních hvězd“. Ale pevné přátelské pouto vzpomínek je znovu a znovu vyvolává.  Objekty a jejich „obrazy“ se navzájem oživují, jejich analogie a kontrasty ukazují způsoby metamorfózy, kdy jedno tajemně přechází v druhé a naopak, i když ve výstavním prostoru je nehybné ticho. 

Tmavá část stínů a sloupoví funguje jako závoj, který se roztrhává a otevírá cestu ke světlu druhé místnosti, metaforicky možná i k jakémusi druhu „poznání“, které bylo až dosud zakryto naší obvyklou zkušeností. Na zlomku stropu jeskyně je vyšito souhvězdí Orionu. Každá významnější starověká kultura měla své mýty a legendy propojeny s tímto souhvězdím, tady symbolicky zastupuje mužský princip. Je možné tu ulehnout na podlahu a zadívat se na postavu „lovce, který putuje černí oblohy“. Fragment toku podzemní řeky odráží podzemní hvězdné nebe, ale vše zalévá jasné světlo.
Mýtopoetická konstrukce podzemní paměti Dagmar Šubrtové vytvořená z kontrastu světla a tmy, strohých tvarů skulptur a pracných minuciózních ručně vyšitých bílých bodů (hvězd) do velkých formátů sametu pokládá návštěvníkům otázku, jaké obsahy a znaky z podzemní temnoty umělkyně „vynáší na světlo“.

Radoslava Schmelzová, 2015 z katalogu k výstavě v Galerii města Blanska, Salve Vale



Černé krystaly na „vypjatém místě“

…V působivém objektu na židovském hřbitově pořádají občanské sdružení Svéráz a Židovská obec Teplice výstavy současného umění… Šubrtová vytvořila instalaci, která patří do žánru označovaného site specific. Jde o dílo určené přímo pro konkrétní prostor, reagující na jeho prostorové uspořádání, architektonické členění, bývalé a současné využití, jeho minulost a významy, které nese. Instalace tohoto druhu vstupují do dialogu s daným místem a dokážou oživit jeho historickou paměť. Od 90. let se v České republice pro site specific projekty využívají zpustlé sakrální památky i historické světské budovy a stále častěji bývalé průmyslové stavby. Duchovní, citový a estetický potenciál kostelů, kaplí a synagog však v některých případech může sloužit jako snadno dosažitelná a spolehlivě účinná opora pro nápady postrádající uměleckou hodnotu. Obřadní sál na židovském hřbitově je obzvlášť vypjatým místem, kde se spojuje existenciální tematika s tragickou historií evropských Židů v osudech místní obce. Dialog s místem tak významově zatíženým vyžaduje citlivý a obezřetný přístup.

Dagmar Šubrtová vytvořila tvarově jednoduchou, tvarově účinnou a významově vrstvenou instalaci. Stěny jsou posety tmavými krystalickými útvary a prostoru dominuje velký stojící šestiboký krystal. Jednotlivé významy se setkávají, aniž by byl některý z nich převládl a usměrnil jen do jednoznačného výkladu: svět přírody v krystalech nerostů a lidská civilizace, geometrické konstrukce a spekulace kabaly, identita jedince a řád, v němž žije, existence a konečnost, víra a naděje židovského náboženství. Poučení návštěvníci si také vzpomenou na náhrobek na hrobě Franze Kafky od Leopolda Hermanna.

Po loňských výstavách v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem a v Galerii Ve dvoře v Litoměřicích, kde byla hlavním tématem krajina, Dagmar Šubrtová opět předvedla v Severních Čechách, že současné umění se nemusí omezovat na samomluvu nebo aktuální glosu. Instalace v Lounech podle všeho nedosáhne ohlasu úspěšné výstavy v Roudnici, a to nejen kvůli mnohem menší návštěvnosti, ale především kvůli tíze tématu, kterou každý divák nepřijme.

Zbyněk Sedláček, 2013

Mezi vrstvami
...
Krajina se v umělecké koncepci Dagmar Šubrtové neomezuje na objekt hospodářské činnosti člověka a na technologický instrument, ale má také rozměr sakrální. Opatrné dotýkání se posvátného se v průběhu celé umělecké činnosti Šubrtové stále vrací. Jeho naléhavost je někdy ambivalentně maskována ironickým odstupem nebo blasfémií, ale opakované aktualizace křesťanské ikonografie, pohanského vzývání přírody a femininní verze světeckých autostylizací dokládají, že nejde o povrchní hru se znaky. Antropomorfizace přírody, tělesný aspekt krajiny a respekt vůči posvátnosti místa nabízejí klíč k výkladu soch-idolů, do nichž se promítají jak kultovní božstva plodnosti (Venuše, 2011; Budečská Venuše, 2011), tak i legendy o odcházejících kladenských malířkách, sestrách Válových (Dvojčata, 2012).

Zbyněk Sedláček, 2012




Hledání neviditelného

V mé duši je žena plná nevinnosti, bez ozdob, ale s hezkými rysy a voní jablky, trávou… je milá, ale nemá fantazii. A pak je tam divoké, měsícem posedlé děvče (nebo snad stařena či obě v jedné) v hadrech a opálech, v péřovém boa, v potrhaném taftu, ta, co zná tak divoké písně – ale není milá.
Denise Levertov

            Sochy se v gotice vymanily z pevného zajetí chrámových fasád, sestoupily do interiérů renesančních kostelů a v době barokní vešly do krajiny. V novověku prošly cestu od monumentálních sousoší přes dobu pomníkovou, aby nakonec opustily i tvar figury a staly se abstraktním tvarem a nemateriálovým konceptem. Nijak tedy neudiví, že sochařka nalézá plastické struktury a tvar, když v lese svazuje trávu trávou, čechrá spadané borového jehličí. Umí plést košíky, a tak je snadné si z větví splést tklivý domov - hnízdo, kam se schová asi tak jako velký kropenatý kos. Přirozené je toulání v deštěm promáčené krajině,  fotografování kupky sena v mlze či pohanská nahota, když žena běží jarní krajinou.

            Kámen vyžaduje fyzickou sílu, nástroj na jeho opracování předpokládá znalost řemesla, ale ještě zbývá porozumění nepřímé řeči, hlasům ticha v kameni, který trvá, mění se a rozpadá se v nepatrných pohybech geologického času. Když sochařka najde v odlehlém lese východních Čech Braunovu Máří Magdalénu je už natrvalo uhranuta prolínáním a prorůstáním přírody s pískovcovou plastikou. Protiklady tvoří celek, jak lépe vysvětlit rebelující mírnost hnízd z jehličí, zasněný souhlas s charakterem kraje, fyzickou sílu, řemeslo, ale i cit pro nehmatatelnou skutečnost, jež znepokojuje.

Je myslíš pravda, že se musíme vrátit do černého ovzduší megapole, do popelnicového města, jen proto, že jsme tam spálili větší část života...? Prach hořel zlatě a fialově v širém kraji, do kterého jsme se utekli…v tom místě, kde tolik se stalo, čeho si druzí vůbec nevšimli, kde popel města,…vyletěl ještě žhavý do žhnoucího nebe.
Denise Levertov (1923 – 1927)

            Přestěhuje-li se sochařka z severočeského Duchcova do Kladna, zdálo by se, že je to posun onoho příslovečného typu - z bláta do louže. V tomto případě to znamenalo okamžité porozumění místu a městu, mysl v náhlém rozpomenutí rozeznává ten skrytý děj podobností a souvislostí. Při zkoumání identity nového domova zachraňuje vysloužilé kameny z důlní výztuže a mění je v sochy, kolonizuje s přáteli starou vysloužilou šachtu současným uměním, neváhá vejít do hornické hospody a hodiny vést řeči se starými havíři u piva.

            V okolí Kladna zbyly po dobývání uhlí haldy hlušiny vynesené z kilometrových hloubek. V každé z nich probíhaly nebo probíhají neviditelné procesy, halda prohořívá, materiál se sesedá, přijímá vodu a zarůstá slanou travou a tajemnými houbami, aby se připravila na první kolonizátory z říše fauny. Tajemné chemické děje probíhají skrytě. Termokamera dokáže odhalit žhoucí neviditelnou podstatu zbytků útrob země, oko, které ji vede, nehledá estetiku jemných barev, ale teplotu a tvar dějů probíhajících v nitru tělesa haldy. Hledání neviditelného v  prostoru, čase, významech a věcech neznamená zahloubat se do vlastní citlivosti, ale vybrat si takový postup zkoumání, kde mysl je nástrojem zobrazení tušeného neviditelného.

Radoslava Schmelzová 2008




Mrvka myší ocásek a kozí brada pochybná aneb proč jsou haldy svéráz Kladenska, kterým je třeba se chlubit

Dagmar Šubrtová vystavuje 26 barevných fotografií pořízených v letech 2009 až 2011 na haldách bývalých kladenských dolů Mayrau, Ronna a Schoeller. Na snímcích ukazuje tzv. území nikoho - postupně zarůstající odvaly hlušin, poslední stopy po zaniklých hlubinných dolech v okolí Kladna. Tato „terra incognita“ se stala po tři roky cílem jejích nočních výprav s fotoaparátem v ruce. Paralelně v této novodobé laboratoři krajiny hledala „neviditelné“, když pořizovala snímky hald termokamerou a posléze začala objektivem fotoaparátu zkoumat viditelné, tedy přesněji to, co je možné vidět v noci. Noční haldy vzbuzují ostražitost, běžný ruch utichá, neznámé zvuky a potlačovaný strach zjemní smysly, což umožňuje obezřetně pronikat do neznámého terénu nové divočiny. Předkládá obraz krajiny, kterou shledává jako fascinující. Nechybějí sice tradiční atributy romantika jako je měsíc, ostrý kontrast světla a stínu (obstaraný foto bleskem) i osamělé putování, které generuje emoce smutku či latentního ohrožení, ale motivy jsou syrové a banální - terén pokrytý drobnými suchými lístky osiky, šípkové pruty plné ostrých trnů trčících ve zsinalém světle, světélkující kmeny mladých bříz nebo bíle kvetoucí rostlina, kterou už, už znovu pohlcuje tma. Obrazy vyřezávají krajinu v detailu bez jasných prostorových vztahů, to vše sjednoceno formátem 50 x 35 cm. Autorka se snaží vyfotografovat podstatu té divně mladé krajiny.

Kladensko patří do staré sídelní oblasti, kde člověk žil přinejmenším od neolitu - mladší doby kamenné. Nikdy nebyla zcela zarostlá lesem, po dobu posledních 12 000 let vytvářela polosvětlou mozaiku travnatých a křovištních ploch, jež střídaly smíšené lesy. Po nálezu uhlí ke konci 18. století krajinu ovládly šachetní věže, komíny hutí, haldy a podle pamětníků i svědectví fotografií byla pokryta závojem dýmu a uhelného prachu. Postupně tu v okolí 200 uhelných šachet a štol vzniklo asi 150 hald - odvalů hlušiny. Změny byly tak zásadní, že Kladensko má sníženou krajinářskou hodnotu.

Na základě průzkumu publikovaném ve studii Obnova krajiny Kladenska narušené dobýváním (2004) přírodovědci učinili překvapivý závěr. Z hlediska biodiverzity - rozmanitosti a početnosti rostlinných a živočišných druhů jsou haldy jako „území nikoho“, kde je omezen pohyb a lidské aktivity se odehrávají jenom na malé ploše, ve většině případů obohacením krajiny. Obsahují rozsáhlé nepřístupné terény, kam se léta nikdo nedostal a tak měly bezzásahový režim jako někde v národním parku. Představují přírodní oázy svého druhu vložené do okolní industriální nebo zemědělské krajiny. To, co je tu cenné, často nijak nepřipomíná líbeznou přírodu, divné houby a mechy, které rostou jen na prosolených půdách, nezpevněné holiny, které ještě zpomalují postupný příchod pionýrských druhů rostlin. V rámci Kladenska mají tyto druhy zde zvláštní optimum.

O svébytnosti, hodnotě a zajímavosti fenoménu „nové přírody“ bylo sneseno důkazů dost. Vyskytuje se tu 6 druhů obojživelníků, 3 druhy plazů, 87 druhů ptáků a 11 druhů savců, 27 druhů obratlovců, mnoho z nich je zvláště chráněných. Bylo popsáno 50 minerálů a dva zcela nové: kladnoit a kratochvílit. A rostliny ? - jen jména některých stojí za to vypsat: mrvka myší ocásek /Vulpia myuros/, villosum/, laskavec bílý /Amaranthus albus/, škarda makolistá /Crepis rhoeadifolia/, kozí brada pochybná /Tragopogon dubius/, milička menší /Eragrostis poaeoides/, hulevník panonský /Sisymbrium altissimum...

Radoslava Schmelzová 2011


English:

Dagmar Šubrtová studied at the glass atelier of the Art Institute of the Jan Evangleista Purkyně University in Ústí nad Labem from 1993 to 1994. In 1994, she enrolled at the Academy of Arts, Architecture and Design in Prague in the sculpture atelier of Kurt Gebauer, from which she graduated in 2000, having worked there as an assistant professor from 2003 to 2013. Her work is based in the medium of sculpture, ranging from material forms to intangibles which emphasize a reality that isn’t immediately visible. Šubrtová makes use of the products of nature and found materials which she works using classical sculptural techniques. Her work moves freely between the media of sculpture, objects, installations and photography. The bond between her and her immediate surroundings plays an important role: her work is based on an intimacy and mutual respect for the environment in which she lives. Another trait characteristic of her work is the emphasis on the historical and social overreach of a particular place, which she masterfully transforms into art. The town of Kladno, where she currently lives, plays an important a role for her, as does her native Duchcov. Kladno fascinates her with the phenomenon of coal mining, based on her work in the former Mayrau mine in Vinařice, a small town near Kladno, where she was a curator of the Mayrau Gallery between 2002 and 2010. Together with former miners working in the Mayrau Open Air Museum of Mining as guides, she planned and prepared events, workshops, and open air exhibitions which were regularly included in guided tours. Šubrtová has also been active in the area of curatorship. She has been a curator at the Makráč Gallery, an exhibition hall of the Institute of Macromolecular Chemistry at the Academy of Science in Prague, which was began during the period of normalization as an underground culture project.

In her work, Dagmar Šubrtová creates subtle interventions in the landscape, which often take the form of site-specific installations. In her events, she herself takes on the role of a symbol of femininity, often captured in photographs, which then are presented as the final artwork. Her work to date can be summarized in two key periods. The first one is characterised by her interventions in the landscape. She gathers up pine needles or birch twigs in a forest and arranges them into a nest, in which she then lies down, herself becoming the central point of of the artwork The Nest (Hnízdo, 1996). Or she braids grass to make subtle, intimate sheaves which freely merge with their surroundings, but which also become artifacts due to their being photographed in The Dancing Grasses (Tančící tráva, 1997). Or she searches for the hidden processes within the Kladno’s ubiquitous tailing dumps, capturing the invisible changes of the burning dumps using thermography, in The Mysterious Fire (Tajemný oheň, 2008). Her early work is typified by the use of found materials, which include embroidery, and which are based on a personal mythology, capturing everyday reality, popular sayings and erotic desires, in May is the Time of Both Love (Máj je lásky čas obojí, 2005).

The second and current period of Šubrtová's work is based on the industrial landscape. It is characterised by her exhibition In layers (Ve vrstvách), curated by Zbyněk Sedláček, at the Gallery of Modern Arts in Roudnice nad Labem from 2012. The exhibit, which included her series of drawings and objects The Northern Circle (Severní okruh), reflects two similar landscapes. Both lie on deposits of lignite and hard coal, the mining of which is fatal for landscapes, but which differ in mining methods; namely, surface mining for lignite and deep mining for hard coal. Both Northern Bohemia (i.e. Duchcov and Ústí nad Labem) as well as Central Bohemia (i.e. Kladno) are now industrial landscapes with which the author has close relationships. Both landscapes manifest the power of nature, which can take back what it needs. The spaces each have energy, which Šubrtová manages to delicately emphasize in her art. The layers may be interpreted as a reference to memory which layers experiences and memories one on another, as well as materially, as different materials forming fluctuating layers. Drawing is a fundamental tool for capturing ideas for Šubrtová, which have also lead to her presenting pen-and-ink drawings at the exhibit. She also revisited the subject of the female idol with objects of a scratched-out Venus, which again reference mystical places. Another of her important exhibits was Northern Sky (Severní obloha) at Prague’s Modřanská Zvonice in 2014. Dagmar created a series of objects inspired by the view of night skies. She was inspired by coal, utilizing it as a drawing as well as sculptural material by citing its crystalline structure, and she also returned to the technique of embroidery. Šubrtová’s work is replete with a theme that emphasises the female idol with various myths or paganism in the background. The lifting of the female idol, connected with the earth, materializes it, bringing the art to an intellectual level. In connection with searching for a genius loci, her work makes a powerful statement.

Lenka Sýkorová, 2015, published at www.artlist.cz


Salve Vale

In her exhibit, the title of which references the place name Vallis Baptismi (The Valley of Baptism), sculptor Dagmar Šubrtová chose a site-specific approach. This doesn’t simply mean working directly with the exhibition space, it also means searching for the nature of the “identity” of the place, in this case, the Moravian Karst, to respect the ambiguous “face” and equally ambiguous temporality of a not too fertile limestone landscape that has been exposed by erosion, where most rainwater immediately disappears underground into a vast cave system. This landscape is characterised by a contrast of dry plains with sinkholes, limestone formations created by water erosion, and deep caves formed by the waters of underground rivers. The present is exceptional, as it is connected to the early history of the Earth and man, and the place is governed by its memory and the rhythm of its time and dreams. The fact that “something” has passed away doesn’t mean just that it’s far removed in time – it certainly in fact remains far away, but this distance may also manifest in our time as an unredeemed apparition. The psychological archaeology of actions and things of the past arises here in a site-specific installation as a theory of underground memory.

You enter me, I embrace your image …
I insert you into me, giving you birth for a second time,
So you rise and enter among undying stars.
Your earthly mother carried you for ten months.
She breast-fed you for three years.
I carry you for time indeterminate, I shall never give you birth.
These three passages from texts on caskets from the late Egyptian era reference the image of the Earth as the Great Mother and the image of the underworld which contains the entire sky of stars (Orpheus – The Book of Underground Rivers by V. Cílek). As we enter the installation, we may as well be entering a cave, Mother Earth’s womb, where fragments of underground memory and her guardian shadows emerge from a vortex of images. The author works with archetypes which have never been simple, straightforward models in art, but from the beginning appear as original, being articulated in part abstractly using the tools of minimalism. The pillars supporting the ceiling also refer to the old habit of supporting cliffs with branches, called “salve-vale” (welcome and farewell). Three other objects form an imaginary semantic triangle in the centre of the installation – a half-figure of a black Madonna, a perfectly shaped hard coal egg and two white female figures. We are standing in front of a mute “image” full of meanings. The semantic movement takes place not only through the exchange of symbolic meanings of the black and white colours. Black as a colour of primal matter is represented by coal, the Madonna and the egg are two different symbols of fertility and life and lead to the light of resurrection. The two white female shadows are a particular image-memory of the twins, painters Jitka Válová and Květa Válová, who already dwell in the other world, the “other light-shore under the white light of the underground stars”. But the firm friendly bond of memories keeps summoning them back again and again. The objects and their “images” revive each other, their analogies and contrasts show the methods of metamorphosis when one mysteriously morphs into the other and the other way round, even though the exhibition space is motionless and quiet.

The dark areas of the shadows and pillars work as a veil, which tear open the way to the light of the other room, metaphorically perhaps to some kind of a “revelation”, which has until now been clouded by our usual earthly experience. The constellation of Orion is embroidered on part of the cave’s ceiling. Each of the more significant ancient cultures had their myths and legends connected with this constellation, which symbolically represents the male principle here. It is possible to lie down on the floor and gaze upon the figure of a “hunter who travels the darkness of the heavens”. The fragment of an underground river stream reflects the underground night sky, although everything is flooded by bright light.

The mythical-poetic construct of Šubrtová’s underground memory created from the contrast of light and darkness, austere shapes of the sculptures and elaborate, minutely detailed hand-embroidered white dots (stars) into large pieces of velvet, asks the visitors the question, just what meanings and symbols is the artist trying to “Bring to light”.

Radoslava Schmelzová, 2015 from the Salve Vale exhibition catalogue in the Blansko City Gallery


Black Crystals in a “Tense Place”

… The civic association Svéráz and the Jewish Community in the City of Teplice are holding an exhibition of contemporary art at an impressive building at the town’s Jewish cemetery … Dagmar Šubrtová has created an installation which belongs to the genre referred to as site-specific. The artwork is made specifically for a particular space, responding to its floor plan, architectural structure, former and present-day use, its history and the meanings it carries. Art installations of this kind enter into a dialogue with a particular site and often manage to revive its historical memory. Since the 1990s, the sites of choice for site-specific projects in the Czech Republic are often derelict sacral monuments as well as historical secular houses, and increasingly also former industrial buildings. The spiritual, emotional and aesthetic potential of churches, chapels and synagogues may, however, sometimes serve as an easy-to-reach and reliably effective support for ideas which lack artistic value. The ceremonial hall of the Jewish cemetery represents an especially tense place where existential themes meet the tragic history of European Jewry in the fortunes of a local town. A dialogue with a location weighted with that much meaning requires a sensitive and cautious approach.

Šubrtová has created an installation which is simple and effective in its shape with well layered meanings. The walls are dotted with dark crystalline formations, the space is dominated by a large standing hexagonal crystal. The different meanings come together without any of them prevailing and directing them into an unambiguous interpretation: the natural world in the mineral crystals and human civilisation, the geometric construct and speculations of the Kabbalah, the identity of an individual and the order in which he or she lives, existence and finiteness, faith and hope of the Jewish religion. Knowledgeable visitors will also remember the tombstone of Franz Kafka’s grave by Leopold Hermann.

After her exhibitions in the Gallery of Modern Art in Roudnice nad Labem and at the Galerie Ve Dvoře in Litoměřice, where the main theme was the landscape, Šubrtová has again shown in Northern Bohemia that contemporary art doesn’t have to be limited to a monologue or a topical comment. The installation in Louny however apparently isn’t likely to reach the same response as her successful exhibition in Roudnice nad Labem, not only due to a smaller audience, but also thanks to the fact that not everyone is ready to accept the subject’s weight.

Zbyněk Sedláček, 2013


Between Layers

The landscape in Šubrtová’s artistic conception isn’t limited to an object of economic activity of men or to a technological instrument, it also has a sacral dimension. Careful touching of the sacred keeps coming back throughout her artistic career. Its urgency is sometimes ambivalently camouflaged by ironic detachment or blasphemy, nevertheless the repeated appearances of Christian iconography, pagan worship of nature and feminine versions of saintly self-stylisations demonstrate that this isn’t just a superficial play with symbols.  The anthropomorphisation of nature, the corporal aspect of landscape and a respect for the sanctity of a place offer the key to an interpretation of the statues – idols, reflecting cult deities of fertility (Venus, 2011, The Budeč Venus, 2011) as well as legends of the departing painters from Kladno, sisters Jitka and Květa Válová (Twins, 2012).

Zbyněk Sedláček, 2012


Rat's-tail Fescue and Yellow Goat's Beard or Why the Tailing Dumps are the Kladno Region’s Distinctive Features Which Need to Be Flaunted

Dagmar Šubrtová is holding an exhibition of 26 colour photographs taken between the years 2009 and 2011 in the tailing dumps of the now defunct mines of Mayrau, Ronna and Schoeller near the town of Kladno. The photos show the so-called no-man’s land – the tailing dumps being gradually overgrown by vegetation, the last traces of the closed down deep mines in the Kladno area. The “terra incognita” had become her target for three years worth of night explorations with a camera. At that same time she was searching for the “invisible” in this modern laboratory of landscape, having taken pictures with a thermal camera, after which she began to explore the visible – or rather what can be seen at night – with the lens of a regular camera. The dumps arouse wariness at night, the daily bustle winds down, unknown sounds and suppressed fear sharpen the senses, allowing one to penetrate the unknown terrain of the new wilderness. She submits an image of the landscape which she finds fascinating. Although the traditional romantic attributes – such as the Moon, sharp contrast of light and shadow (provided by the photographic flash) as well a lonely pilgrimage which generates emotions of sorrow or latent danger – are still there, the motifs are raw and trivial: the ground covered with small parched aspen leaves, rose hip twigs are full of sharp thorns sticking out in pallid light, phosphorescent trunks of young birches or the white flowers of a plant which are just about to be swallowed by darkness again. The images leave out the landscape, offering no spatial relations, united in their use of the 50x35 cm format. The author is trying to take a snapshot of the nature of this strange young landscape.

The Kladno region is a part of ancient settlement where people have lived since at least the Neolithic era. It has never been completely forested, forming in the past 12,000 years a semi-light mosaic of grassy areas and bushes, alternating with mixed forests. After the discovery of coal in the end of 18th century the landscape began to be dominated by mining towers, the chimneys of iron works, tailing dumps and, according to witnesses as well as photographs, it was covered in a veil of smoke and coal dust. Little by little, about 150 dumps formed in the vicinity of 200 coal mines. The changes were so vast that the region has seen its landscape value severely diminished.

Based on research published in the “Renewal of Kladno Region’s Landscape Damaged by Mining” in 2004, natural scientists have made a surprising conclusion. From the viewpoint of biodiversity – the diversity and number of plant as well as animal species – the tailing dumps as a “no-man’s-land” with limited access and human activity allowed only in a small area are in most cases a contribution to the landscape. They contain large inaccessible areas where no one can have entered for years, they have been under a non-intervention regime just like in a natural preserve. They represent oases of nature of sorts, inserted into the surrounding industrial or agricultural landscape. The valuable elements here usually don’t look anything like the beautiful nature we are accustomed to – strange mushrooms and moss which only grow in soils saturated with salts, and patches of loose barren ground which still inhibit the invasion of pioneer vegetation. Within the Kladno region those species enjoy special advantages here.

Plenty of evidence has already been presented about the peculiarity, value and remarkable quality of this “new nature” phenomenon. There are 6 species of amphibians, 3 species of reptiles, 87 species of birds, 11 species of mammals, 27 kinds of vertebrates, many of which enjoy special protection. Some 50 kinds of minerals were found here, two of which are new: kladnoite and karatochvilite. And what about plants? Some of their names alone are worth mentioning: rat's-tail fescue (Vulpia myuros), white pigweed (Amaranthus albus), Crepis rhoeadifolia, yellow goat's beard (Tragopogon dubius), little love grass (Eragrostis poaeoides), tumbleweed mustard (Sisymbrium altissimum) …

Radoslava Schmelzová, 2011