Myšlení obrazem

Vizuální události Miroslava Petříčka

4. 10. 2023 – 28. 1. 2024

Kurátorka: Jitka Hlaváčková

GHMP, Městská knihovna Praha, 2.p.

https://www.ghmp.cz/vystavy/mysleni-obrazem/

Dagmar Šubrtová - Ze světla do tmy, ze tmy do světla

13.9.- 11. 11. 2023

kurátorka: Iva Mladičová

https://www.jilska14.cz/vystava/dagmar-subrtova/

Sochy v ulicích Klatovy
30. 4. – 31. 10. 2023
EPOS 257, Kurt Gebauer, Lenka Klodová, Matouš Lipus, Aleš Novák, Rudolf Samohejl, Adam Stanko & Helena Sequens, Dagmar Šubrtová, Diana Winklerová, Jan Zdvořák
Kurátoři: Petr Krátký, Zuzana Kantová
Galerie Klatovy / Klenová ve spolupráci s městem Klatovy připravila pro rok 2023 výstavu s názvem Sochy v ulicích. Jedná se o druhé pokračování festivalu současného umění ve veřejném prostoru města.
Za tímto účelem bylo vybráno deset míst v historickém centru města nebo jeho blízkém okolí, kde jsou během půlročního trvání přehlídky jednotlivé práce instalovány. Oživují tak veřejně dostupná místa města a přispívají tím k širšímu spektru kulturního vyžití v Klatovech.
Tento rok navazujeme přehlídkou prací vybraných absolventů Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, zejména pak ateliéru Veškerého sochařství, který vedl prof. Kurt Gebauer v letech 1990 - 2015. Jedná se o reprezentativní výběr autorů, kteří jsou stále činní a ve své volné tvorbě se kontinuálně věnují práci s veřejným prostorem. Současně jsou také vybráni s ohledem na ukázku širokého spektra záběru této jedinečné sochařské školy.
Obdobné projekty fungují v řadě měst u nás i v zahraničí a těší se zejména během letních měsíců velké oblibě jak odborné tak široké veřejnosti. Sochy v ulicích města Klatovy se řadí vedle těchto podobných přehlídek spíše k těm menším, co se týká rozsahu se zhruba desítkou každoročně oslovených autorů. Je to dáno hlavně velikostí centra města, kde se odehrává. To ale umožnuje se více soustředit na výběr konkrétních autorů a jejich díla díky znalosti lokálního kontextu přesněji zasazovat na zvolená místa.

https://www.gkk.cz/cs/vystavy/aktualni/sochy-v-ulicich-2023/

Dagmar Šubrtová – ZKOUŠKA OHNĚM - TRIAL BY FIRE
Galerie Emila Filly v Ústí nad Labem
Kurátorky výstavy: Eva Mráziková & Kristýna Mouchová
11. 3. – 23. 4. 2023

Nová instalace ZKOUŠKA OHNĚM vytvořená Dagmar Šubrtovou pro specifický prostor Galerie Emila Filly reflektuje témata, kterým se autorka prostřednictvím různých médií (instalace, socha, fotografie, ale i kurátorské projekty) věnuje dlouhodobě. Pracuje s tématy transformace hmoty, působení sil v materiální rovině, proměny krajiny po restrukturalizaci těžkého průmyslu, v tomto kontextu především poukazuje na schopnost regenerace opuštěných odvalů a hald po těžbě uhlí. Zajímá ji postindustriální charakter krajiny Kladenska, kde nyní žije, a vztahuje se s osobní zkušeností k poměrům v severních Čechách, především k okolí rodného Duchcova.
Instalace ZKOUŠKA OHNĚM v tomto případě neodkazuje jen k procesu ukryté skutečnosti, ke složité cestě poznání a změny. V ohni se hmoty proměňují – taví se, rozpouští, prohořívají, jsou ohýbány, znovu tuhnou nebo bytní. Vzniká nejen náhlé silné teplo, nebo i pozvolné prohořívání, také nové sedimenty, prachy, popely a další chemické reakce vytvářejí sekundární minerály. Tyto procesy, typické pro přírodu, dávají na podkladech starých vrstev vzniknout něčemu novému.
https://gef.cz/

The new installation TRIAL BY FIRE, created by Dagmar Šubrtová for the specific space of the Emil Filly Gallery, reflects the themes that the author has been working on for a long time through various media (installation, sculpture, photography, as well as curatorial projects). He works with the themes of the transformation of matter, the action of forces in the material plane, the transformation of the landscape after the restructuring of heavy industry, in this context he mainly points to the ability to regenerate abandoned dumps and heaps after coal mining. She is interested in the post-industrial character of the landscape of Kladenska, where she now lives, and relates her personal experience to conditions in northern Bohemia, especially to the surroundings of her native Duchcov.

The installation TRIAL BY FIRE in this case does not refer only to the process of hidden reality, to the complex path of knowledge and change. Matters are transformed in fire - they melt, dissolve, burn out, are bent, resolidify or solidify. Not only sudden strong heat or gradual burning occurs, but also new sediments, dust, ashes and other chemical reactions create secondary minerals. These processes, typical of nature, give rise to something new on the foundations of old layers.

https://gef.cz/

Seno, sláma, skládka
28. března 2023 18:00 – 3. května 2023
Galerie Václava Špály | Národní 30 | Praha 1

https://www.sjch.cz/seno-slama-skladka/

Vystavující: Nikola Brabcová, Ines Doujak, Justyna Górowska & Ewelina Jarosz, Hanna-Maria Hammari, Anna Hulačová, Martin Hurych, Petra Janda, Michal Kindernay, Věra Kotlárová-Chovancová, Diana Lelonek, Jumana Manna, Tamara Moyzes & Shlomi Yaffe, Tadeáš Polák, Ruta Putramentaite, Jan Ságl, Zorka Ságlová, Dagmar Šubrtová, Jakub Tajovský, Marie Tučková, David Vojtuš
Kurátorky: Kurátorský kolektiv SJCH (Barbora Ciprová, Veronika Čechová, Tereza Jindrová, Karina Kottová)
Výstavní prostředí: Diana Lelonek
Produkce: Ondřej Houšťava, Zuzana Šrámková

https://artycok.tv/cs/post/seno-slama-skladka

Dagmar Šubrtová

Voda

Avoid Gallery Praha

17. 10. 2022 - 24. 10. 2022

V rámci projektu Galerijní Laboratoř představuje své dílo vizuální umělkyně Dagmar Šubrtová na výstavě nazvané Voda. Soubor velkoplošných obrazů a několika objektů z poslední doby je vystaven v kontextu zrekonstruovaného galerijního prostoru (A)void Gallery na břehu Vltavy, kdy pražská náplavka svým geniem loci řeky a kotvících lodí volně koresponduje s tématem expozice.

Tvorba Dagmar Šubrtové, absolventky VŠUP Ateliéru veškerého sochařství Kurta Gebauera, kde pak působila do roku 2013 jako odborná asistentka, dlouhodobě rozvíjí téma postindustriální krajiny, vzájemné interakce mezi člověkem a jeho prostředím. Autorka ve své práci často reflektuje přírodní procesy spojené s devastací krajiny, např. krajina zničená těžbou, a zajímá ji schopnost samovolné regenerace přírody. Do její tvorby se také promítají vzájemné vztahy mikrokosmu a makrokosmu, křehkost ekosystému a neblahé působení člověka.

Na představeném souboru velkoplošných maleb a objektů autorka prezentuje svůj zájem a privátní výzkum v terénu, dlouhodobě podporovaný konzultacemi či spolupracemi s vědeckými pracovníky. Zabývá se pozorováním a experimentováním s chemickými reakcemi vody, barev a dalších materiálů, kdy prostřednictvím různých časů schnutí vytváří dynamické struktury, které imitují chemické procesy v přírodě. Některé z představených obrazů mají reliéfní strukturu, jsou popraskané, můžeme vnímat práci s povrchem či tonalitou a rytmem plochy. Autorka je fascinována procesem malby, stékáním barvy či její oxidací a usazováním. Důležitou roli při vytváření výsledného artefaktu hraje také procesuálnost.

V rámci prostorové tvorby je na výstavě prezentováno několik objektů připomínajících údolní pánve s vrstvou usazenin či sedimentů, kde se autorka rovněž soustředí na chování materiálu v určitých podmínkách, do kterých záměrně nezasahuje nebo zasahuje jen minimálně. Výstavní expozice pro prostor (A)void Gallery koresponduje s obdobnými tvůrčími postupy známými např. v kontextu Art Brut či Informelu a její meditativní vyznění vzbuzuje otázku po našem zacházení s vodou v kontextu globálního oteplování, naší zodpovědnosti k vodním zdrojům planety, které máme, ale pomalu vysychají.

kurátor: Matouš Karel Zavadil

https://www.facebook.com/dagmar.subrtova.3/videos/5849577415054826

V uzavřeném okruhu / Umění v čase pandemie In a closed circle / Art in a time of pandemic

Gwénaël Morice / Dagmar Šubrtová / Petra Valentová / Janka Vidová

13.2. – 30. 4. 2022 galerie arto.to Uhelný mlýn, Libčice nad Vltavou

The context... spring 2020, from one day to the next we are confronted with an unexpected situation, we adapt to a new model of operating, minimising social contacts, which represent our most natural need, we stop to touch one another, we are scared. Has the world stopped? It has not stopped, not entirely; it keeps on turning but we have remained in a sort of paralysis, enclosed within four walls. Even the gallery has become an isolated island that has lost its sense of existence without natural social exchange and sharing. The exhibition presents four artists who – either due to their inner nature or due to the influence of external circumstances – work with very simple artistic means; through their work, they reflect the old (past) and shape the new (future). The project is deliberately based on aspects of the process of creating a work of art, handicraft, manual dexterity; on reducing space and the delineated place of its creation (flat, studio, garden). The set of works of art on display evokes the so-called poor art, where a work of art charged with powerful internal contents and possible interpretations emerges from a primitive, non-artistic material. Simplicity covertly contrasts with the meaninglessly overflowing material market: it is the opposite of the overwhelmingness, hastiness and information overload of today’s complicated and easily exploitable external world. The artists presented in the exhibition have been concerning themselves with the issue of sustainability on a longterm basis, each contributing with their unique viewpoint and approaching their artistic production and life in general with a relatively high degree of civil and social respect, with a certain sensitivity and through their relationship with the environment in which they operate. Whether it is the choice of primary art material – often, this entails directly recycling and creatively transforming found, discarded objects, discarded objects which are no longer needed – sticks, pieces of wood and plastic (Gwénaël Morice *1967) or directly reflecting on damaged and resuscitated industrial landscapes, using natural clays, pigments, ash, salts and other secondary minerals (Dagmar Šubrtová *1973). Alternatively, outside the scope of their free artistic production, they are dedicated to supporting the traditional crafts of printing, which would otherwise most likely cease to exist (Petra Valentová *1974), or they naturally perceive and sense the present, as well as the past and through reminiscing about the past, they poetically interpret the lived present (Janka Vidová *1963). Two weekend interventions by the Prague-based French dancer Cécile Da Costa (*1977) are an integral part of the exhibition project. She will lead improvisation dance workshops for the public in the actual installation, whose space is defined and delineated by the limits of the exhibited works of art. Andrea Hoffmann-Nečasová

Dagmar Šubrtová Secondary minerals, paintings, objects 2020–2021

The third artist’s work is also based on the experience of using the spatial medium of sculpture. The dynamic nature of the exhibition In a Closed Circle is literally defined by the visually dominant and distinctive collection of large-scale objects – paintings, created in 2020–2021 and entitled Secondary minerals. Among the featured artists, Dagmar Šubrtová was the only one who, during the pandemic, was able to work in her studio, most conveniently located in the house where she lives. Time and, to a certain extent, coincidence were two important factors while she was working on the series of paintings on display. The aesthetics of the resulting work of art stems literally from the intermingling of various media, whose direction the artist may influence only partially. She, too, considers the final product to be the result of the alchemy of chemical reactions and the motion of liquid material on a solid board. It is necessary to emphasise that all the material used in order to create the collection Secondary minerals has been recycled. The canvas, the panels for the paintings, as well as the paint had been just worthless pieces of waste until the artist picked them as suitable for her work. The same applies to the paint: discarded, water-dilutable paint that Dagmar Šubrtová lets react with coal ash or pigments produced by crystallisation and other chemical reactions, including those between sulphur and water, and between copper and metals. She finds such secondary minerals on the piles of the abandoned post-indus - trial landscapes of Kladno, Libčice nad Vltavou, Příbram and elsewhere. Andrea Hoffmann-Nečasoová

Díra ve stázi

Pragovka Gallery 20.1. - 19.4. 2022

https://www.artmap.cz/dira-ve-stazi-blasts-cries-laughter-2/

Kurátorskou sekci Zachycení v čase a prostoru zahajuje Dagmar Šubrtová, z cyklu Mysl v terénu.

Práce tematizují naši antropogenní působnost v geologickém čase prostřednictvím práce se sedimenty z ekologicky nebezpečných hald a odkališť.

"Dagmar práci na obrazech a objektech zastavuje v jistý estetický moment, který nezřídka obsahuje silný kosmologický princip odkazující na celkovou provázanost proměn celku. Ačkoliv práce Dagmar Šubrtové působí zcela jasně esteticky, nelze opominout jejich ekologický aspekt. Dagmar Šubrtová provádí dlouhodobý výzkum hald, lagun a odkališť obsahujících často nebezpečné jedy, v nichž nachází svébytnou krásu, která ji ponouká k simulaci procesů v ateliéru, který připomíná alchymistickou dílnu. Experimentuje se sedimenty a minerály, které nechává usazovat v objektech připomínajících pánve, imituje stékání bahnotoků, vrstvy a sedimenty. Pod jejíma rukama tak vznikají Sekundární minerály připomínající krystalizaci sloučenin mědi, síry, olova, arsenu, železa a dalších prvků. Dagmar Šubrtová je umělkyní, pro níž je nedílnou součástí tvorby také výzkum lokality. Ten provádí společně s geologem Radkem Mikulášem a jeho část přinesla také na Pragovku," uvádí kurátorka Lucie Nováčková.

Vanitas

12. 5. – 10. 10. 2021

DOX Praha https://www.dox.cz/

Výstava Vanitas ukazuje smrt a umírání jako jeden z významných námětů současného výtvarného umění. Různé dějinné etapy lidské historie se lišily i svým vztahem ke smrti, respektive k životu samotnému. Přestože v moderní společnosti se smrt a umírání dostávají do stále více izolované či téměř tabuizované pozice, v umělecké tvorbě jsou stále přítomny. Již v období renesance se objevuje specifické zobrazení pomíjivosti a prázdnoty lidské existence symbolizované zátiším s lidskou lebkou či květinami – a od té doby se ve výtvarné kultuře tato tematika objevuje kontinuálně. Zátiší s květinami či s lebkou tak patří mezi nejčastější náměty, přesto jsou stále otevřené novým a originálním zpracováním. V tomto smyslu samotné téma odráží obecnost svého obsahu, je zřejmé a pochopitelné, květy i kosterní ostatky jsou jasně čitelnými symboly. Významný je zde i jejich protiklad, symbolizují vlastně opačné póly, od krásy života po jeho bolesti a útrapy. V řadě případů jsou ale obě témata spojena v jeden celek, který jejich ostré oddělení mění ve zvláštní harmonii. Smrt se stává krásnou a život (příroda) je nositelem utrpení. Estetizace lebky jako symbolu zářivé smrti je v protikladu k melancholii usychajících květů, alegorii stárnutí a umírání.

Vanitas explores death and dying, an important theme in contemporary art. The approach toward death (and life) has varied throughout human history. In modern society, death and dying are gradually being pushed aside, to the point of becoming almost taboo. Art, however, has never completely abandoned the theme. In the Renaissance era, the popular way of depicting the transience and futility of human existence was through still lifes, featuring such motifs as flowers and the human skull. Such motifs and themes have periodically re-emerged in art ever since, with the skull-and-flowers motif being the most common, yet still open to new, original interpretation. Flowers and skeletal remains are clear, intelligible symbols which easily convey their universal meaning, especially when juxtaposed in this manner: together, they symbolize the beauty of life, which is in stark contrast to human death and suffering. In many cases, however, they can form a strange harmony, where death becomes beautiful and life/nature is the symbol of human misery. The skull, as a symbol of radiant death, is in sharp contrast to the melancholy of wilting flowers, together forming an allegory of old age and dying.

Vanitas presents the works of more than 60 artists spanning several generations and a variety of genres, from painting and drawing to graphic arts, from photographs to sculptures, installations or conceptual projects.

Umělci /artist: Barbora Balek, Josef Bolf, Erika Bornová, Veronika Bromová, David Černý, Jiří David, Jiří Georg Dokoupil, Tereza Eisnerová, EPOS 257, Lenka Falušiová, Jan Gemrot, Martin Gerboc, Václav Girsa, Matouš Háša, Siegfried Herz, Josef Hnízdil, Tomáš Honz, Monika Horčicová, Kryštof Hošek, Martin Janecký, Jakub Janovský, Petr Jedinák, Tomáš Jetela, Václav Jirásek, Josefína Jonášová, Krištof Kintera, Svatopluk Klimeš, Simona Krausová, Milan Kunc, Hynek Martinec, Jan Mikulka, Martin Mrkva, Robert V. Novák, Eugenio Percossi, Jiří Petrbok, Ivan Pinkava, Daniel Pitín, Miroslav Polách, Ondřej Přibyl, Michal Rapant, Tomáš Rasl, Lukáš Rittstein, Jaroslav Róna, Aleš Růžička, Martin Salajka, Jenny Salm, Marek Schovánek, František Skála, Vladimír Skrepl, Adéla Součková, Michal Škapa, Marek Škubal, Barbora Šlapetová, Jakub Špaňhel, Richard Štipl, Dagmar Šubrtová, František Štorm, Jan Švankmajer, Eva Švankmajerová, Mark Ther, Anna Tretiagová – Krajčová, Teri Varhol, Tomáš Vrana, Jan Vytiska, Richard Wiesner, Martin Zet

Kurátor / Curátor: Otto M. Urban, Grafický design: Robert V. Novák

Esej Jiřího Přibáně:

https://www.novinky.cz/kultura/salon/clanek/esej-jiriho-pribane-umeni-v-ere-prazdnoty-40360758?fbclid=IwAR3X5mHkLMNT1PJHgCsInxZCtU8jtQRufK6dUcAZMFsdPMAr7IHKSAP84Kw

Plán B

12. 6. – 31. 8. 2022
Litomyšlská veřejná prostranství
vernisáž | 11. 6. 2022 v 11.00
kurátorky | Lenka Lindaurová, Martina Zuzaňáková
pořádá | Bohemian Heritage Fund a Městská galerie Litomyšl
Z projektu Plán B, který původně byl jen kompromisem v situaci, kdy umění muselo vyjít za divákem do exteriéru města, začíná růst legenda Smetanovy výtvarné Litomyšle.
Letošní, již třetí ročník Plánu B měl opět z čeho vybírat, a tak rozšiřuje svou podobu o další média: kromě soch a instalací nabízí i video, krátký film a zvukové intervence. Poprvé také představí dva zahraniční účastníky (z Rakouska).

Vystavená díla:

Jiří Černický
Proun Space Station, památník obětem ruské mafie
Jiří Černický (1966) obdržel v roce 1998 Cenu Jindřicha Chalupeckého, rok po ukončení studia na Akademii výtvarných umění. Profiloval se jako multimediální umělec a zaujal především svými akcemi a konceptuálními instalacemi. Objekt Proun měl být instalován jako orbitální stanice na oběžné dráze Země a byl koncipován jako uctění památky obětí sovětské moci, především ruské státní mafie, už v roce 2015. Ohnivzdorný povrch Prounu by nesl jména obětí. Jak by dalších obětí přibývalo, byly by vypouštěny další orbitální stanice do vesmíru. V současné válečné situaci na Ukrajině, kde obětí ruské zvůle stále přibývá, se stává představa množství Prounů děsuplná.

Markus Hiesleitner a Franz Tišek
Asfaltové iglú
Námětem společných děl rakouských umělců M. Hiesleitnera (1981) a F. Tiška (1981) je veřejný prostor a jeho sociálně-kulturní role. Umělci vytvářejí rozměrné plastické objekty a instalace, v nichž dochází k prolínání sochařského a architektonického přístupu. Výsledkem jsou práce, které intervenují do svého okolí s cílem navázat bezprostřední kontakt s diváky. Dílo Asfaltové iglú ve tvaru stylizovaného automobilu umístili umělci do parkovací zóny města, aby upozornili na problém narůstající mobility, která si pro sebe dnes uzurpuje příliš mnoho místa. Plastika, jež je současně také jakousi jeskyní a prolézačkou, si tento prostor bere zpět a nabízí jeho nové využití.

Adéla Matasová
Každý jsme někdy přísahali
Adéla Matasová (1940) je výraznou autorkou ženské výtvarné scény, která se prosadila v 60. letech minulého století. Vždy měla k tvorbě novátorský přístup a již v 70. letech experimentovala ve svých objektech se zvukem, později i s mechanickými prvky. Dokázala se prosadit na mezinárodní úrovni - její abstraktní monumentální díla jsou nadčasová. Její tvorba sahá od objektů přes složité technické přístroje, fotografie, koláže a kresby až k pohyblivému obrazu. Ve svých posledních videích pracuje s vlastní tělesností a na základě jednoduchých gest vytváří metafory filozofických otázek po smyslu bytí. Chce sáhnout všem do svědomí a připomenout, že nikdo nežije mimo historii.

Petra Nováková-Ondreičková
Samorost
Petra Nováková-Ondreičková (1968) se narodila v Bratislavě, od konce 90. let, kdy absolvovala UMPRUM v Praze u Adély Matasové, je součástí české umělecké scény. Umělkyně dlouhodobě pracuje s papírem, který prostříhává, překrývá a tvaruje. Dokonalá řemeslná práce s materiálem (autorka má rovněž praxi s designem a architekturou interiérů) jí umožňuje z netrvanlivého papíru vytvořit sošnou organickou hmotu zaplňující prostor. Tematicky zachycuje stopy postupně mizející civilizace, budoucnost městských struktur, pomíjivou „pěnu dní“. Křehkost papírové hmoty nyní autorka převedla do objektu připomínajícího krajku, která zrovna odletěla z okna opuštěného bytu.

Míla Preslová
Letní obloha
Míla Preslová (1966) se od absolvování Akademie výtvarných umění v Praze, kde končila v ateliéru intermediálních studií Milana Knížáka, věnuje téměř výhradně fotografii. Její fotografie se zaměřují na intimní rodinný prostor, detaily všedního života, tichý svět skrytých emocí. Fotografie někdy instaluje s trojrozměrnými artefakty doplňujícími téma výstavy. Nyní ale poprvé ve své tvorbě představuje v Litomyšli objekt simulující jakýsi poetický plán letní oblohy. Tvoří ho stovka tyčí rozmístěných v kruhu v poměru skutečné hvězdné mapy s bodovým světlem na konci a stává se pandánem nepatrnosti vůči kosmické nekonečnosti. Nezapomněli jsme se už na noční oblohu dívat?, ptá se autorka.

Jan Pfeiffer
Portál rovnováhy
Jan Pfeiffer (1984) vystudoval sochařství na Akademii výtvarných umění u Jiřího Příhody a ve své tvorbě se pohybuje na rozmezí umění, architektury a performance. V mnoha dílech hraje osobně roli aktéra ve filmovém dokumentu, který proces realizace dokumentuje a často je i výsledným artefaktem. Pro Litomyšl navrhl objekt Portál rovnováhy, který vychází z pohřební egyptské architektury a byl používán v mastabách jako brána po duši zemřelého. Portál se autor rozhodl použít jako místo pro komunikaci beze slov. Do posledního portálu umístil houpačku, která je symbolem dialogu dvou aktérů. V průhledu se navzájem mohou občas zahlédnout, musejí hledat rovnováhu a vzájemný soulad.

Dagmar Šubrtová
Re-kultivace
Dagmar Šubrtová (1973) absolvovala UMPRUM u známého sochaře Kurta Gebauera a ve své tvorbě se věnuje ekologickým tématům a všem přírodním jevům přesahujícím člověka. Poetickým způsobem připomíná svými objekty, instalacemi i performancemi, jak křehká je hranice mezi využitím a zneužitím přírody člověkem. Seskupení rezavých siluet suchých stromů je symbolem problematiky narůstající civilizační devastace krajiny s potřebou poukázat na aktuální kritiku dlouhodobého zacházení s rozsáhlými plochami naší krajiny. Téma rekultivace je umělá přeměna místa, jež může být mnohdy ukázkou neodborného nebo finančně zneužitého korporátního počínání. Autorka pro Litomyšl obnovila a rozšířila instalaci, kterou prezentoval již v Praze, Liberci a Ostravě.

Mark Ther
Bábovka, (Gugelhopf, Kugelhupf, Guglhupf, Kouglof, Kougelhof oder Kougelhopf)
Mark Ther (1979), absolvent Akademie výtvarných umění u Vladimíra Skrepla, točí krátká videa i delší filmy s plnou filmovou produkcí. Jeho práce často tematizují problematiku Sudet, odkud autor pochází. Rovina záhadných tragických příběhů je u Thera narušována prvky absurdního humoru. Jeho příběhy se zabývají temnými lidskými stránkami až na hranu únosnosti. Příběh Bábovka se odehrává v domě v Litomyšli, ve kterém žila slavná kuchařka a spisovatelka Magdaléna Dobromila Rettigová. Autor natáčel v dobových kostýmech video, v němž se na autentickém místě odehraje krátký příběh o čerstvě upečené bábovce a podrobné cestě jejího vzniku.

TIMO
Seš tak šikovná
Přeskočit reklamy
TIMO je známý brněnský výtvarník, sprejer a street artista tvořící v anonymitě. Jeho tvorba, jejímž výsledkem jsou povětšinou krátké humorné glosy či poetická slovní spojení umístěné ve veřejném prostoru, se vyznačuje výrazným sociálním a politickým přesahem. Nejinak je tomu v Litomyšli, kde pro výstavu Plán B zanechal svoji vlastní verzi jedné známé fráze Seš moc šikovná a jednoho na svět reklamy napojeného sdělení Přeskočit reklamy.

Martin Zet
True Love
Martin Zet (1959) vystudoval sochařství. Je to konceptuální umělec, který ve své sociální tvorbě používá různá nenáročná média. Vytváří kresby mořem, natáčí jednoduchá videa mobilem, performuje svým tělem, tvoří zvukové instalace, iniciuje interaktivní akce. Nejde však o spontánní hry, ale o reflexi globální problematiky, aktuálních společenských nebo politických témat i osobních existenciálních emocí. Pro Litomyšl vytvořil krátké zvukové záznamy určené pro městský rozhlas. Mají charakter nenápadných, neefektních samovolných „skladeb“, typický ambient malého města. Například arytmické pití vody, kroky, šustění sáčku při odklízení exkrementů.

OBRAZY KRAJINY
(14.5. – 25. 7. 2021)
GBR ve svých sbírkách ukrývá díla, jež si nezaslouží život ve skrytu depozitářů. Dílčí výstavy tak jsou zařazena vybraná tematizovaná díla ze sbírek galerie, jejichž autory jsou umělci od zástupců překvapivě i 19. století po současnost: August Piepenhagen, Hugo Ullik, Alois Bílek, Antonín Slavíček, Emil Filla, Jindřich Prucha, Václav Špála, Josef Čapek, Jindřich Štyrský, Karel Teige, Karel Černý, Václav Rabas, Kamil Lhoták, Pravoslav Kotík, Olga Karlíková, Jiří John, Karel Malich, Bedřich Dlouhý, Čestmír Kafka, Miloš Šejn, František Skála, lounská trojice Zdeněk Sýkora, Vladislav Mirvald, Kamil Linhart a další. Znaménkem + také naznačujeme rozšíření výběru děl o tvorbu současných umělců, vztahující se k našemu tématu. Vystavující umělci: Mariana Alasseur, Erika Bornová, Tomáš Císařovský, Petr Gruber, Vladimír Hanuš, Julie Kopová, Jiří Kubový, Štěpán Málek, Barbora Němcová, Tomáš Polcar, Aleš Růžička, Dagmar Šubrtová.
Kurátorka Lucie Šiklová.

Galerie Benedikta Rejta Louny

Dagmar Šubrtová
Stella Maris
12.12. 2020 - 14.9. 2021
GASK Kutná Hora - Experimentální prostor
kurátorka Adriana Primusová
Latinský termín Stella Maris – hvězda mořská – je spojován s Pannou Marií jako ochránkyní námořníků či bránou nebes. Autorka ho použila pro název své instalace sestavené pod barokní klenbou Experimentálního prostoru s historickým bazénem jako metaforu zrcadlení vzdáleného univerza a skryté povahy země. Obrazy soustředěné na cyklické dění v kosmu (Ultraprostory) jsou konfrontovány s objekty, v jejichž živelných strukturách hmoty se prolíná mikro a makrokosmos (Temná místa budoucnosti). Objekty ve tvaru pravidelných mnohoúhelníkových mís nesou mariánskou symboliku hvězdy a vody, uvnitř objektu se však odehrávají částečně řízené procesy tekuté hmoty. Autorka prostřednictvím vzájemných chemických reakcí složení barev a dalších materiálů a různých časů schnutí utváří dynamické struktury, které imitují chemické procesy v přírodě. Členité kresby v hmotě vyvolávají řadu asociací. Připomínají satelitní snímky povrchu Země nebo vyprahlé krajiny jiných planet a současně v kontrastu s tím připomínají struktury minerálů v mikroskopickém měřítku. První z těchto objektů vytvořila autorka před dvěma lety na základě předchozího vlastního zážitku při pohledu na zaplavené údolí Rosia Poieni v Rumunsku jedovatým kalem z měděného dolu. Dagmar Šubrtová ve své tvorbě dlouhodobě reflektuje postindustriální krajinu, zajímá se o procesy přeměn a působení člověka, jenž svou činností ovlivňuje globální zemský systém. Pozoruje procesy přírody a uvědomuje si křehkost Země ve vesmíru, její neustálé ohrožení z vnějšku i vnitřku. Druhá část instalace Hvězdné nebe v podzemí umístěná ve sklepních prostorách navazuje na starší výstavní projekt Salve vale s projekcí noční oblohy v podzemí, v němž poukazovala na ambivalenci pojmů vnitřní a vnější. Současná prezentace se zaměřuje na zvažování poměrů nahoře a dole, vzdálené a blízké, mikro a makrosvět. /Adriana Primusová/

virtuální prohlídka výstavy:
a) LÁZNĚ: https://my.matterport.com/show/?m=vQV1dTju73x
b) SKLEPENÍ: https://my.matterport.com/show/?m=uaFSiddnDTE

Dagmar Šubrtová

Dočasné součásti

3. 9. - 4. 10. 2021

Pro tvorbu Dagmar Šubrtové je důležitá obsahová linka, která jejím dílem prochází, a to je umocnění idolu ženy na pozadí různých mýtů či pohanství. Vyzdvižením idolu ženství ve spojení se zemí jej materializuje a ve výtvarné formě pak převádí do intelektuální roviny. Ve spojení s hledáním identity místa nese její dílo ve své výpovědi sílu sdělení. Její práce navazují na dlouhodobé zkoumání procesů přeměn, prostoru a času a prostorových částic spojujících most mezi zničením jednoho a vzniku nového. Kosmologickou fází „čas prostoru“ je označována proměna aktivní prostorové částice z podnětu prapůvodního zdroje, jenž se transformuje za přítomnosti vědomých příčin v nový dočasný element.

Galerie Uffo Trutnov

Kurátor Jan Kunze

https://www.youtube.com/watch?v=mZRdym5VWgQ

foto: Martin Polák

DAGMAR ŠUBRTOVÁ / ČAS PROSTORU
17.10. 2020 - 28.2. 2021
kurátorka výstavy Iva Mladičová,
galerie výklady AXA, Na poříčí 10, Praha 1

Dagmar Šubrtová se v posledních letech ve své umělecké výpovědi zabývá především tématem proměn zemského povrchu pod vlivem zásahů moderní civilizace, obecnou vzájemností mikrokosmického a makrokosmického. Ve výběru prací pro Výklady AXA akcentuje moment procesuálnosti permanentně probíhající v nezměrnosti prostoru univerza. Volí formu umělecko-vědecké posloupnosti kreseb, objektů a obrazu, v nichž jednoduchými geometrickými formami, symbolickou barevností a specifickou povrchovou texturou navozuje představy různých stádií cyklických vesmírných dějů.

V instalaci pracuje s gradací od formy skici k finálnímu velkoformátovému obrazu. Z jejích geologicko-planetárních výjevů vnímáme atmosféru prehistorie a současně nesmírně vzdálené budoucnosti. Zajímá ji meziprostor transformativních procesů vymezený destrukcí minulého a tvořením budoucího. Jde o možnost existence prázdného prostoru, čímž se zabývá kromě buddhistické nauky i moderní kosmologie a neurologie. Jde ale také o kontinuitu, o proměnu jevu, jenž neztrácí svou povahu.

Tím se dostáváme k autorčině dlouhodobému tématu „ultraprostorů“, v nichž neexistují běžné zákonitosti času. Dagmar Šubrtová uvádí příklady takových specifických míst: buď existují v režimu pomalých neustálých proměn (např. jeskyně), jsou otevřena „symbolické anulaci času“ (rituální místa), především se ale vyskytují v nekonečném množství v kosmickém prostoru, aniž jsme schopni přesně identifikovat jejich parametry. Ve vystavených obrazech tušíme významovou spřízněnost – poskytují nám příležitost vstoupit do pomyslného prázdného prostoru a zakusit přirozenost kreativity okamžikové změny.

Dagmar Šubrtová

Axis Mundi (Osa světa)

Galerie Kabinet Chaos, Střítež u Poličky

17. 10. - 28.11. 2020

https://www.artmap.cz/dagmar-subrtova-axis-mundi-osa-sveta/
video z online vernisáže:
https://www.youtube.com/watch?v=ec2FOOqAAg0

Střítežská planeta Chaos je pozoruhodný projekt s provázaností přírody, kreativity, přátelství, osobitosti a úcty. Pomalu a trpělivě přispívá ke společenské soudržnosti místa, k pospolitosti. Je prostorem, kde můžeme s odstupem zanalyzovat osobní emancipační úkol, jenž vyžaduje rekonstrukci našeho vztahu ke světu destruovaného současným širším a záludným jevem, a to postupným mizením náhledu na svět jako celek.

Axis Mundi symbolicky tvoří spojení několika sfér světa, v mytologii nazývaných podsvětní, zemská a nebeská. Střed může představovat strom, lano, hora nebo věž. V této instalaci je centrem model krystalu křišťálu představujícího pravidelně uspořádanou pevnou formu hmoty, v níž jsou stavební prvky, atomy nebo molekuly, seskupeny v opakujícím se vzoru. Síla struktury tohoto krystalu je stabilní a periodicky zachovaná v celém objemu, můžeme jej proto považovat za ideální pravidelný útvar, jenž se při optimálních podmínkách může rozprostírat ve všech směrech nekonečně daleko.

Krystal je pokrytý ruční výšivkou hvězdného nebe na tmavém sametu. Při několikaměsíční přípravě výšivky je často uvedena mysl ve zvláštní stav. Podle dostupných pramenů si někteří severoameričtí indiáni při vyšívání zpívali posvátné a ochranné písně, nit se tak stávala poselstvím přání a myšlenek. Vše je propojené a s tímto vědomím byla výšivka postupně vytvářena. Pozorovat svět s osvojováním myšlenek, jak být celistvý, jak být vědomý a s potřebou naučit se žít s nejistotou dnešní doby. Společný svět nám nikdy není dán, nýbrž jej musíme namáhavě tvořit, pokusit se vymanit z manipulace s lidskou touhou, z ekonomického režimu extrakce, výroby a spotřeby, z paradoxní destrukce a přijmout stanovisko kritického optimismu. (DŠ)

Trocha Nové divočiny u vápenných pecí. Nejstarší část Poldiny hutě v Kladně opět žila 12.9. 2020 na nejen hudebním festivalu Záře. Více na http://festivalzare.cz/

Rekultivace je instalována v Hornickém skanzenu Mayrau, Vinařice u Kladna:

Sochařská intervence s názvem Rekultivace, 2019 je od 24.6. 2020 umístěna v areálu bývalého dolu Mayrau, nyní v Hornickém skanzenu ve Vinařicích u Kladna a to na rozhraní území dolu a jeho hald. Na jaře 2021 chystáme doprovodné programy k tématu rekultivace po těžbě černého a hnědého uhlí. Zatím doporučuji ke shlédnutí dokument Tomáše Gremlici - Místa života.

https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/11564486654-mista-zivota

Čtyři dny si Vás dovolují pozvat na výstavu
Dagmar Šubrtová: Rekultivace 2019, galerie Proluka
19.12. 2019 - 15.5. 2020

doprovodný program k výstavě:
přednáška Tomáše Gremlici: Limity udržitelnosti krajiny 2020, 27.2. 2020 v 17:30, sraz na Proluce
Místo konání: ProLuka, Bezručovy sady, Praha 10
(park naproti domu Slovenská 23, Praha 2)
Zobrazit na mapě ›

Dočasná instalace seskupení rezavých siluet suchých stromů je výmluvným symbolem problematiky narůstající civilizační devastace krajiny s potřebou poukázat na aktuální kritiku dlouhodobého zacházení s rozsáhlými plochami naší krajiny. Téma rekultivace je umělá přeměna místa, jež může být mnohdy ukázkou neodborného nebo finančně zneužitého korporátního počínání.

Nejlevnější a asi jediná možná bude přirozená obnova lesů, jejich proměna na vzrostlé různověké nemonokulturní porosty a dále na výběrný a podrostní způsob hospodaření. Současně je důležitá změna myšlení ve společnosti, je potřeba našim životům znovu propůjčit hlubší význam a smysl, s jehož pomocí bychom mohli efektivně přistoupit k řešení současných nejednoduchých situací a zkonkretizovat náš osobní vztah ke krajině a půdě.

Sochařka a kurátorka Dagmar Šubrtová (1973) žije a pracuje v Kladně. Absolvovala ateliér sochařství Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, kde pak několik let působila jako asistentka. Vedle umělecké profese se věnuje i tematickým kurátorským projektům, jako je dlouhodobá dramaturgie výstavního programu galerie Ústavu makromolekulární chemie Akademie věd v Praze. Pracovala několik let jako kurátorka galerie Mayrau v hornickém skanzenu bývalého dolu ve Vinařicích u Kladna. Ve volné tvorbě se inspiruje industriální krajinou kladenských dolů, změnami reliéfu krajiny v důsledku dobývání uhlí a aktuálními otázkami proměn krajiny a problematice provázanosti postindustriální společnosti a přírody.

Více informací

Výstava Stará bydliště je esejí o mizení české krajiny.

26. listopadu 2019 bude v brněnském Domě pánů z Kunštátu otevřena výstava Stará bydliště. Představí díla šestnácti českých výtvarníků, výtvarnic a architektů, kteří se zabývají reflexí stavu české krajiny. Název odkazuje k exilové sbírce Stará bydliště brněnského básníka Ivana Blatného, jehož sté výročí narození si v prosinci roku 2019 připomeneme. Výstava potrvá do 29. března 2020.

Jan Ambrůz, Marie Blabolilová, Kateřina Frejlachová, Radek Fridrich, Anežka Kovalová, Lukáš Kováčik, Jiří Kubový, Miroslav Pazdera, Tadeáš Říha, Zorka Ságlová, Martin Špičák, Dagmar Šubrtová, Michaela Thelenová, Vladimír Turner, Diana Winklerová, Martin Zet
Kurátorka: Vendula Fremlová

Úvahy o mizení země a krajiny vycházejí z dlouhodobé snahy ústecké kurátorky Venduly Fremlové zamezit zastavění jedné krušnohorské louky logistickým centrem. Od osobního aktivismu na lokální úrovni vedla cesta k promýšlení a k reflexi problematiky proměn vztahu člověka ke krajině také v oblasti vizuálního umění. Další inspirací pro vznik výstavy byla poezie brněnského básníka Ivana Blatného, především sbírka Melancholické procházky a exilová sbírka Stará bydliště. „Pro Blatného bylo místo a krajina stěžejním tématem. V souvislosti se stým výročím básníkova narození si můžeme klást řadu otázek. Jak se proměnilo naše vnímání přírody a kulturní i městské krajiny? Jaká byla „stará bydliště“ Ivana Blatného a co znamenají dnes pro nás? Zanecháme po sobě i my nějaká? Nebo jen krajinu neobyvatelnou?,“ dodává kurátorka výstavy Vendula Fremlová.

Šestnáct českých výtvarníků, výtvarnic i architektů různých generací rozvíjí úvahy o krajině svého domova s nostalgií, environmentálním smutkem i potřebou poukázat na aktuální problémy. Nucená kolektivizace, neekologického hospodaření či těžba uhlí jsou zásahy, s nimiž se česká krajina vyrovnává dodnes. Přitom se opět objevují projekty (včetně intenzivního zemědělství), které chtějí využít určitá území tak nadlimitně, že je nevratně znehodnocují nebo zcela likvidují. Každý den mizí další hektary půdy pod vrstvami betonu a z české krajiny se stává velké překladiště uprostřed Evropy. „Za poslední tři roky se celková plocha skladů u nás zdvojnásobila. Kombinace levné práce, centrální polohy a rozmachu online nakupování tu připravila ideální podmínky pro současný explozivní růst logistických parků. V poměru k HDP jich máme už téměř dvakrát více než v Polsku a třikrát více než v Maďarsku a na Slovensku,“ uvádí čtveřice architektů, autorů projektu Krajiny logistiky, který bude ve výstavě také zastoupen.

Výstava Stará bydliště vedle sebe staví díla, která se kriticky vyjadřují k současnému stavu krajiny, ale i taková, která odrážejí krajinu minulosti, vnitřní krajinu umělců a umělkyň, více či méně idealizovanou a přirozenou, bez ekologických zátěží a klimatických změn, postavenou na vnímání jejích základních prvků a úběžníků (strom, řeka, kámen, obloha, dům, plot, zvíře, člověk). Tento postup, jakousi juxtapozici, nalezneme také v Blatného exilových básních. Blatný vedle sebe klade svoji tehdejší realitu, realitu jiného státu, jiného podnebí, jiných barev a zvyklostí a vzpomínky na důvěrně známá místa, milované osoby a věci, jakoby je v paměti znovu ohledával. Výstava, v níž se objeví i úryvky básní ze sbírek Melancholické procházky a Stará bydliště, se tak vztahuje nejen k vrstvám vědomí, vzpomínkám na konkrétní místa, ale také k více či méně pomíjivým hodnotám, které naopak my otiskujeme do podoby konkrétních míst.

Doprovodný program k výstavě nabídne kromě komentovaných prohlídek také diskusní večer k tématu logistických center a architektury (Krajiny logistiky: Ocelová města), projekci filmu Krajina v tísni nebo pořad Radka Fridricha komponovaný z básní Ivana Blatného.

Stará bydliště
Old Addresses
27. 11. 2019 – 29. 3. 2020

Vernisáž: 26. 11. v 18 h
Dům pánů z Kunštátu, 1. patro

DOPROVODNÝ PROGRAM

26. 11. 2019 18 h Vernisáž výstavy, hudební doprovod Král Doubek

27. 11. 2019 17 h Komentovaná prohlídka výstavy s kurátorkou Vendulou Fremlovou

12. 12. 2019 16–17.30 h Architektem krajiny nekrajiny

Tvůrčí dílna pro děti prvního stupně ZŠ na téma krajina inspirovaná výstavou Stará bydliště.

19. 2. 2020 18 h Krajina v tísni
Projekce filmu Krajina v tísni se uskuteční v rámci iniciativy festivalu Jeden svět „Promítej i ty!“. Na projekci naváže diskuze o stavu české krajiny s Ing. Janou Moravcovou, bývalou pracovnicí České inspekce životního prostředí a současnou ředitelkou neziskové organizace Beleco.
Krajina v tísni (režie Petr Jančárek, 2017)

Bleskové záplavy i vysychání krajiny jsou projevem proměn globálního klimatu i důsledkem našeho zacházení s přírodou. Nový film z produkce Člověka v tísni ukazuje dlouhodobý a dalekosáhlý důsledek špatného nakládání s českou krajinou.

25. 2. 2020 18 h Kolážovaný Blatný
Básník Radek Fridrich uvede komponovaný výbor textů z rané tvorby Ivana Blatného v rámci výročí „Vítězného února“.

14. 3. 2020 18 h Krajiny logistiky (Tadeáš Říha, Miroslav Pazdera, Kateřina Frejlachová, Martin Špičák): Ocelová města

Srdečně zveme na zahájení výstavy Revoluční 30

v pátek 8. 11. 2019 v 18 hodin

Po-up galerie, Revoluční 30, Praha 1

9.- 24.11. 2019

Kurátoři: Radek Wohlmuth a Čestmír Suška

Vystavující umělci:
Erika Bornová, Pavel Brázda, Michal Cihlář, Tomáš Císařovský, Jiří Černický, Jiří David, Epos 257, Matouš Háša, Vojta Horálek, Vendula Chalánková, Josefína Jonášová, Krištof Kintera, Lenka Klodová, Jiří Kovanda, Radek Macke, František Matoušek, Milan Mikuláštík, Aleš Novák, František Novák, Pode Bal, Roman Týc, Michal Škapa, Jindřich Štreit, Dagmar Šubrtová, Timo, Jitka a Květa Válovy, Maxim Velčovský, Ztohoven...

Kde jinde než na symbolické adrese Revoluční 30 připravit výstavu, která by měla reflektovat třicetileté výročí od Sametové revoluce. Čtrnáctidenní výstava bude s týdenním přesahem rámovat výročí 17. listopadu. Kurátoři Radek Wohlmuth a Čestmír Suška na ni přizvali zhruba tři desítky umělců, jejichž práce během uplynulých desetiletí mnohdy nevybíravým způsobem komentovaly to, co se tady dělo. Jádrem projektu je kurátorský výběr prací, které vznikly mezi roky 1989 – 2019, a jsou naplněním možnosti svobodné tvorby bez cenzury. Zastoupeni jsou umělci všech generací, kteří se vyjadřují jakoukoliv technikou, ať je to malba, video nebo graffiti. Cílem není podat přehledný výčet všeho, co během minulých tří dekád touto republikou rezonovalo, ale na základě subjektivního pohledu připomenout některé aspekty nedávné historie i současného života. Zároveň chce výstava zprostředkovat divákům kontakt s aktuálním uměním, konfrontovat je s ním a jeho prostřednictvím se
pokusit nabourat stereotypy vnímání uplynulých let, případně otevřít veřejnou diskusi na konkrétní témata vztahující se k dané problematice.

Celý projekt realizuje Bubec o.p.s a Nadace Suška – Shameti. Projekt se představí v ramci Festivalu svobody. Tento ojedinělý projekt se může uskutečnit díky společnosti RSJ.

https://festivalsvobody.cz/tha_events/revolucni-30/

Debata s Petrem Nikolaevem nejen nad mým památníkem Českým obětem politických represí v bývalém SSSR

Rezavé hvězdy, 2019, rezavý kov, průměr 70 cm, komentovaná prohlídka s kurátorem Radkem Wolhmutem, foto: Michal Cihlář

DAGMAR ŠUBRTOVÁ / PRACH ZEMĚ

arto.to galerie Uhelný mlýn, Areál Šroubáren 860, Libčice nad Vltavou, 13. 4. – 20. 7. 2019

Výběr děl Dagmar Šubrtové pro specifický prostor galerie Uhelného mlýna působí z hlediska formy velmi oproštěně, začneme-li ale podrobně zkoumat původ použitých materiálů, otevřou se prostory silných obsahů a historických příběhů. Význam autenticity místa vzniku či prezentace děl, zacházení se specifickými původními hmotami, transformace nalezeného do obrazů a objektů, zviditelňování hlubokých vzájemných vztahů mezi komponentami konkrétního prostředí, jehož stav je často výsledkem vrstvení razantních civilizačních zásahů, to jsou obecné konstanty autorčiných tvůrčích aktivit a uměleckých prací. Inspiruje ji krajina původní i proměněná člověkem, zviditelňuje všudypřítomnost procesů přeměn, kreativních i destruktivních.

Na současné výstavě Dagmar Šubrtová divákovi předkládá objekty – fragmenty železné konstrukce libčické kotelny. Zpřítomňuje několik symbolických významových rovin současně. Zrezavělá torza připomínají tvarem pahýly odumřelých stromů. Trubková konstrukce pro ohřev vody byla dlouhodobě vystavena přímému působení živlu ohně. Samotná kotelna vybudovaná v devadesátých letech nedaleko objektu Uhelného mlýna, sídlu arto.to galerie byla v nedávné době zbourána. Železná torza jsou druhým exponátem autorčiny budované „sbírky“, první pochází ze zrušené teplárny na Kladně. Na výstavě jsou zastoupeny i práce s popelem z místní kotelny, jež prošla citlivou konverzí. Soubory odkazují ke specifičnosti místa – k metamorfní síle ohňového živlu, také ale k ekologické rovině lidského počínání obecně.

Základní téma výstavy současně odkazuje k obecné metafoře vzájemnosti mikrokosmického a makrokosmického, kterou se autorka dlouhodobě umělecky zabývá. V pracích propojuje matematickou abstrakci s geologickou materiálovostí – z jejich neoddělitelné vzájemnosti, podpůrné paralelní přítomnosti vyplývá neokázalá autentická výrazová síla. Cyklus menších formátů s přirozenými minerálními pigmenty vytvořila Dagmar Šubrtová během tvůrčího pobytu na Islandu v červnu roku 2018. Nejprve vznikly práce na černém podkladu z pigmentů vyplavených vodopádem nebo z krystalů mořské vody. Následovala řada inspirovaná specifickým úkazem letního slunovratu, kdy slunce pod obzor nezapadne. V pracích je bytostně přítomna soustředěnost sledování tohoto přírodního jevu. Po návratu do domácího kladenského prostředí autorka pokračovala ve větším formátu, elementární kruhové tvary zpodobovala v chladném modu jemných světelných proměn měsíčního povrchu. Libčickému výstavnímu prostoru dominuje dvojice stylizovaných kruhových průhledů do vesmírného nekonečna, jiného místa i času. Velkorysost jednoduchých kruhových forem kosmického charakteru v kombinaci s minerálními krystaly vyvolává zvláštní archaizující dojem. Dagmar Šubrtovou dlouhodobě zajímá téma „ultraprostorů“, pomyslných vesmírných míst existujících „mimo běžný čas“. Míní jimi například jeskyně, v nichž panuje jakýsi zpomalený režim neustále přítomných proměn. Na mysli má ale i rituální místa, jež „podléhají symbolické anulaci času“, nebo místa podléhající vesmírným parametrům, jejichž přesnou znalost teprve postupně odhalujeme.

Dagmar Šubrtová opakovaně pracuje s kruhovou formou, symbolizující věčnost přírodního pohybu. Člověka ovšem charakterizuje pohyb přímý, neboť kráčí vpřed. Dělení kruhové formy pak odkazuje k lidské artikulaci času. Z autorčiných prací vnímáme přesvědčivý zájem i vůli opětovně připomínat sounáležitost naší existence s živě proměnlivým prostředím zemské makrostruktury, harmonii niterného s kosmickým. Kosmické je v niterném samozřejmě přítomné, neboť dle Mojžíšské tradice stvořil Bůh tělo člověka z prachu země. Můžeme zde připomenout ale i hinduistickou mytologii s její mystickou koncepcí cyklu lidské evoluce, kdy právě probíhající železný věk nese pečeť smrti, je obdobím transformace, destrukce a záhuby (Fulcanelli, Tajemství katedrál, Praha 2013). Z hlubin rozsáhlého prostoru krystalizují nekonečně proměnné formy.

/Iva Mladičová/

foto: Martin Polák

https://artalk.cz/2019/05/05/dagmar-subrtova-v-arto-to-galerii/

KRÁSA A PŮVAB

současné české sochařky, Oblastní galerie Liberec / Lázně, 22. 3. - 9. 6. 2019

Bakule Malá, Hulačová, Immrová, Kaminská, Komm, Korečková, Matušek - Vláčilíková, Melkusová L., Melkusová M., Pešková, Roztočilová, Skavova, Spirova, Šubrtová.

https://www.ogl.cz/dnes-modeluji-hulacova-immrova-kaminska-komm-krivova-koreckova-mala-roztocilova-skavova-spirova-subrtova-vlacilikova

DAGMAR ŠUBRTOVÁ / VNÍMÁM, TVOŘÍM, KULTIVUJI

Lidský vztah ke konkrétnímu pozemskému místu a současně odevzdání se nedohledným výšinám/hlubinám kosmického, to jsou hraniční momenty, uvnitř nichž Dagmar Šubrtová dlouhodobě rozehrává pestrý a citlivý umělecký dialog. Pravdivou reflexi pozemského připomíná na současné výstavě prostřednictvím exteriérové instalace Rekultivace (2019). Vytváří seskupení rezavých svařovaných železných konstrukcí-stromů jako výmluvný symbol živé problematiky narůstající civilizační devastace krajiny. Autorka dlouhodobě zdůrazňuje téma zpětného oživování území postiženého brutálními průmyslovými zásahy: „Výsledkem re-kultivování místa může být přeměna ploch po těžbě surovin na uměle vysázené lesy. Často však rekultivační firmy využívají nevhodných dřevin na suchá nebo naopak mokrá místa nebo vysazují stejnověké monokultury a z odborného hlediska tak vzniká náchylný a nevzhledný lesní porost. Výsledek je pak nezdar výsadby, mnohdy zcela zbytečné, příroda si v některých místech již poradila sama, avšak počin dobře financovaný a společensky lokálně přehlížený.“ [Pozn.: Dagmar Šubrtová, komentář ke skice Rekultivace, 7. 1. 2019.] Instalace navazuje na práci Revitalizace z roku 2015 vytvořenou pro Landscape festival na nákladovém nádraží Žižkov v Praze, kdy na vagónu-podstavci z trojice symbolických uhelných kopců-hald čněly kovové stromovité konstrukce pokryté černý uhlím. V pracích Dagmar Šubrtové často nacházíme výraz touhy po harmonické vzájemnosti s okolním prostředím. Může být deklarován čitelným námětem nebo pouze jednoduchou abstrahovanou formou – silueta těla, silueta krajiny.

Na fotografii jednoho z raných děl (Hnízdo, 1996) je autorka schoulená v jakémsi embryonálním stavu v koši-hnízdě upleteném z větví. O mnoho let později vytvořila tvarově analogický kopulovitý objekt (Varianta zakřiveného univerza, věnováno Z. S., 2016), z vnitřní strany pokrytý tmavěmodrým sametem s jemnou ruční bílou výšivkou hvězdných konstelací. Také jde o jakýsi objímající tvar, ač přísně geometrický, pohled do jeho nitra ale asociuje dimenzi kosmického prostoru. Uvědomíme si vzájemnost introverze hlubinného a extroverze nekonečně vzdáleného. Dagmar Šubrtová připomíná vlastní zkušenost: zadíváme-li se na noční hvězdnou oblohu, po chvíli soustředěného pozorování začínáme rozlišovat další její vrstvy, další prostory. [Pozn.: Z rozhovoru IM s Dagmar Šubrtovou 9. 10. 2018.] Kosmický výjev v sobě současně obsahuje princip krystalizace. Podzemní sféru autorka připomíná jako iniciační prostor starobylých kultur. [Pozn.: Dagmar Šubrtová, dokument ČT, Artmix, 2015.] Uveďme v této souvislosti Anishe Kapoora, jenž své objekty-instalace často staví na významové vzájemnosti symbolické temnoty vnější, kosmické a vnitřní, tělové.

Dagmar Šubrtová svými tvůrčími aktivitami neustále vystupuje z komfortní soukromé zóny do veřejného prostoru, do služby, do opakovaného odevzdávání se, ať již je v základu idea ekologická, sociologická, historická či kulturní. Jde o harmonizační proces, o vyrovnávání polarit. Z jejích prací vnímáme specifický, zpomalený čas nabádající k hlubší sebereflexi, k uvědomění si pravé skutečnosti dopadů našich činů. Znovu-ustavuje lidské vědomí sounáležitosti se Zemí jako živým partnerským organismem. Není jistě náhoda, že jeden z nejnovějších kresebných souborů vytvořila pomocí přírodních pigmentů z Islandu – krajiny mladé, nepřetížené paměťovými stopami historických událostí, současně krajiny geologicky nestabilní, jejíž vnější povrch a podzemní hlubinný prostor jsou neobvykle živě prostupné. /Iva Mladičová/

foto: Jiří Jiroutek

Rekultivace, 2019, rezavý kov, částečně recyklovaný, v. 470 cm

„Výsledkem re-kultivování místa může být přeměna ploch po těžbě surovin na uměle vysázené lesy. Často však rekultivační firmy využívají nevhodných dřevin na suchá nebo naopak mokrá místa nebo vysazují stejnověké monokultury a z odborného hlediska tak vzniká náchylný a nevzhledný lesní porost. Výsledek je pak nezdar výsadby, mnohdy zcela zbytečné, příroda si v některých místech již poradila sama, avšak počin dobře financovaný a společensky lokálně přehlížený.“ D.Š.

Landscape Ostrava

30.5. - 10. 10. 2019

GPS: 49.823237, 18.277441

https://www.landscape-festival.cz/

reportáž Pavla Karouse

https://www.televizeseznam.cz/video/vetrelci-a-plamenaci/landscape-ostrava-vsechny-cesty-po-cerne-vedou-do-oceloveho-srdce-republiky-63930292?fbclid=IwAR1RMJy66LXo9ZMb7kuCmcNJB3K60l8ctWS-6fGW_L6xqzx3q19AKLKnXnk

Galerie Klatovy / Klenová, příspěvková organizace Plzeňského kraje Vás srdečně zve na výstavu

Obrazy zimy

ve výtvarném umění 19.–21. století

zahájení se koná v pátek 2. 11. v 18.00 v Galerii U Bílého jednorožce v Klatovech

úvodní slovo Šárka Leubnerová a Lucie Šiklová, kurátorky výstavy

zahrají Markéta Stivínová a Jakub Klár

Zima. Období úzkosti, strachu o přežití, ale i odpočinku po zemědělském roce, bilancování a kontemplace, dětské radosti z prvního sněhu, naděje Vánoc. Klid a neklid bílé. Jedno téma, různé národnosti, různá období od 19. století po současnost ukáží, že jakkoli v umění panuje různost, je zaklenuto vyšší shodou a obrazy z tolik odlišných dob, prostředí a od tolika a tolik odlišných autorů spolu mohou komunikovat a vypovídat různými uměleckými jazyky v symbolické shodě o jednom.

Výběr zastoupených autorů: Marie Blabolilová, Josef Bolf, Pavel Brázda, Václav Brožík, Kateřina Burgertová, Michael Florian, David Frank, Richard Fremund, Kurt Gebauer, Petr Gruber, Gertruda Grubrová-Goepfertová, Patrik Hábl, František Hodonský, Karel Holan, Zbyněk Hraba, Dalibor Chatrný, Antonín Chittussi, Eliška Jakubíčková, Josef Jíra, Alois Kalvoda, František Kaván, Svatopluk Klimeš, Jan Knap, Petr Kožíšek, Milan Kunc, Martin Kuriš, Josef Lada, Anna Macková, Karel Malich, Josef Moucha, Věra Nováková, Jaroslav Panuška, Petr Pastrňák, Pavel Piekar, August Pieppenhagen, Luisa Piepenhagenová, Tomáš Polcar, Vlastimil Rada, Václav Radimský, Michal Ranný, Bohuslav Reynek, Aleš Růžička, Šárka Růžičková Zadáková, Dorota Sadovská, Jakub Schikaneder, Jakub Stretti, Mario Stretti, Oldřich Smutný, Jan Stoss, Antonín Střížek, Ladislav Sýkora, Josef Šíma, Karel Šlenger, Jaroslav Špillar, Dagmar Šubrtová, Roman Trabura, Vladimír Turner, Joža Uprka, Jaroslav Valečka, Josef Váchal, Jiří Voves, Marta Zechová.

3.11. 2018 – 3.2. 2019
Galerie u Bílého jednorožce

Náměstí míru 149/1, Klatovy

otevřeno denně kromě pondělí od 10–12 a 13–17 hodin

www.gkk.cz

Dagmar Šubrtová, Suchý strom, 2018, rezavý kov, výška 410 cm. Území dříve intenzivně využívané člověkem, posléze opuštěné a ponechané vlastnímu vývoji, kde v krátkém čase vítězí živelné přírodní procesy, se opět proměňuje na příležitostnou obydlenou zónu bez oficiálního managementu. Některé rostlinné druhy zde zvítězí ve spontánních sukcesních procesech, jiné i za přispění aktuálního měnícího se klimatu konkurenčně neobstojí.

LOKACE: Rohanský ostrov, 50.0965347N, 14.4500356E

In the summer months, Prague will become a scene of the sixth annual international Landscape Festival, which focuses on urban public space and urbanized landscape in the Czech Republic. For this year’s edition, Prague’s localities, whose future is currently the subject of discussions – Štvanice island , Rohanský ostrov island, Vítkov hill and Žižkov, were selected on the basis of a discussion with professional public. In the framework of future revitalization they should become an example of the quality development of urban landscape and public space in the wider centre of Prague. This exhibition wants you to be guided through these locations using conceptual studies, competitions or student projects that have been or are being realized in recent years.

The festival does not have a central area. Its main idea is a creation of an alternative tourist route to the overheated centre, the interconnection of the “Prague Wilderness” and the introduction of the potential of possible future centres of social activities of these city districts. In addition, the search for broader urban relations to other localities such as Holesovice Market, Bubny, Florenc, Palmovka, Olšanská or Jarov.

Dagmar Šubrtová, Dry tree, 2018, rusty metal, height 410 cm, Rohanský island, Prague

An area formerly extensively used by humans, eventually abandoned and left to their own development, where in a short period of time they win spontaneous natural processes, once again turns into a casual inhabited zone without official management. Some plants species will prevail here in spontaneous succession processes, others with the contribution of the current changing climate, will not compete with each other.

Suchý strom, 2018, Rohanský ostrov, Landscape festival Praha

Letošní instalace odkazuje i na loňský ročník lanscape festivalu, který se odehrál v Plzni. Rezavějící budova bývalé elektrárny Poldiny hutě poskytka materiál před svým zbořením pro sochu nezestárlé stromy. nyní umístěné v Kladně Vojtěšské huti.

This year's installation also refers to last year's Landscape festival, which took place in Pilsen. The rusty building of the former Poldina power plant provides material before its demolition for the statue of Forever young trees. Its located in the Kladno Vojtech Company now.

Nikola Tesla: „Můj mozek je pouze příjemce, ve vesmíru je totiž jádro, které obsahuje všechy vědomosti, sílu a inspiraci. Do tajemství tohoto jádra jsem nepronikl, ale vím, že existují.“

Nikola Tesla: “My brain is only a receiver, in the Universe there is a core from which we obtain knowledge, strength and inspiration. I have not penetrated into the secrets of this core, but I know that it exists.”

Rabasova galerie Rakovník, Středočeské trienále, 20.5. - 8.7.2018

(for English please scroll down)

Dagmar Šubrtová
Z ateliéru

27. 1. - 27. 2. 2018

galerie Bubec, Praha

Autorka ve své práci často reaguje na místo, jeho paměť a historii. Již několik let žije v Kladně, ve městě s významnou avšak již ukončenou průmyslovou minulostí. Slavná Wittgensteinova Poldina huť je postupně vyřazována z provozu, její části betonových a rezavějících konstrukcí zarůstají náletovými porosty. Tato poloopuštěná místa se stávají zajímavá pro vědce a odborníky zkoumající zde, stejně jako na okolních haldách, novou neuspořádanou přírodu. Odvaly po dobývání černého uhlí mají své zvláště specifické složení.
Tento odpad: vrstevnaté jílovce, kaoliny, struska, popílek a nasypaná hornina nejrůznějšího stáří, zde má prostor pro novou chemickou přeměnu. Každý kus vytěženého materiálu v sobě nese zaznamenanou cestu země na povrch, každý kus rezavého železa metamorfózu materiálu a proměnu energie. Vše je v procesu, autorka jej takto vědomě a dlouhodobě promítá do své práce. Materiál, jeho tvary, vrstvy a textury můžeme v jejích instalacích vnímat v dočasné podobě a v uchopené přítomnosti i s hlubším vědomím toho, že jsme kdysi byli hvězdným prachem a zase se jím staneme.

Dagmar Šubrtová (1973) absolvovala Ateliér veškerého sochařství Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze u Kurta Gebauera. V ateliéru pak působila do roku 2013 jako asistentka. Vedle umělecké profese se věnuje i tematickým kurátorským projektům, jako je dlouhodobá dramaturgie výstavního programu Ústavu makromolekulární chemie AV ČR v Praze nebo bienále Industriální stopy a poslední dva roky projektu Frontiers of solitude. https://frontiers-of-solitude.org/cs Pracovala několik let jako kurátorka Hornického skanzenu v bývalém dole Mayrau ve Vinařicích. Ve volné tvorbě se inspiruje industriální krajinou kladenských dolů, změnami reliéfu krajiny v důsledku dobývání uhlí, zemními novotvary, kde nacházejí útočiště zvířata a rostliny.

Dagmar Šubrtová

From the studio

27th January – 21th February 2018

Gallery Bubec, Prague

In her work, the artist frequently responds to the site, its memory and its history. She has lived in the town of Kladno for some years, a place with a significant but now discontinued industrial history. The famed Wittgestein´s Poldi steelworks have been gradually eliminated and the concrete and corroded remains have been overgrown by self-seeding vegetation. These semi-deserted areas have become somewhat interesting for the scientists and for the site-investigating experts. They are bringing an understanding of this new non-settled nature. The mounds remaining after the mining activity have adopted a specific, peculiar composition.

These categories of waste – layer clay, china clay, slag, ash and the saturated rock of ages bear traces of a new chemical process. Any piece of the extracted material bear signs of the process of being hauled from the deep. A piece of rusted iron symbolizes the metamorphosis of the material and the transmutation of energy. All materials are in the process of modification and the artist has been screening it intentionally. Material, its shapes, layers and textures might be perceived in her installations as being in a temporary form, a sort of seized present, including the awareness that we once were stardust and we will transform into it again.

Dagmar Šubrtová (b. 1973 in Duchcov), lives and works in Kladno, where she is continually confronted with the environment of an industrial landscape. She graduated from the Sculpture studio Academy of Arts, Architecture and Design in Prague. Her relationship to industrial environments was given a new impetus after she moved to Kladno, where she worked until 2010 as a curator of the Mining Museum in Mayrau Vinařice. Besides being an artist, she often acts as a curator (exhibition project of the Institute of Macromolecular Chemistry of Academy of Sciences of the Czech Republic in Prague, the Biennial Industrial Vestiges and last two years she is curator of project Frontiers of solitude). https://frontiers-of-solitude.org/ Her artistic work focuses on the changes in the landscape as a result of industrialisation.

report: http://martinfryc.eu/vystavy/vernisaz-vystavy-misto-umeni/

21. 5. – 21.6. 2018

koncepce: Petra Vlachynská, Kurt Gebauer

artists: Petr Bařinka, David Černý, Zuzana Čížková, Kurt Gebauer, Štěpán Gudev, Marta Hošťálková Hošková, Lenka Hubená, Jakub Hybler, Iva Junková, Lenka Klodová, Martina Niubo Klouzová, Zorka Krejčí, Matouš Lipus, Barbora Maštrlová, Aleš Novák, Daniel Paul, Marek Rejent, Zdeněk Ruffer, Helena Sequensová, Jan Slovenčík, Adam Stanko, Jan Stolín, Petr Stolín, Lucie Svobodová, Adam Šporka, Petr Šrut, Dagmar Šubrtová, Aleš Vyjídák, Petra Vlachynská, Diana Winklerová

Galerie Makráč, Heyrovského nám. 2, Praha 6 Petřiny

Společný jmenovatel výstavy a klíč k výběru děl je lapidární. Primárně se zaměřuje na aktivity a realizace umělců, kteří studovali v ateliéru profesora Kurta Gebauera na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Kurt Gebauer ve své tvorbě i jako pedagog kladl důraz na práci s prostorem, ať už se jednalo o město, krajinu, nebo galerii. Rovněž se zde socha chápala v co možná nejširším významu, nesledovaly se tolik ty nejprogresivnější umělecké tendence a bylo možné využít jakéhokoli média – odtud neoficiální název ateliéru: „ateliér veškerého sochařství”. Výstava má spíš pracovní charakter a prezentuje široké spektrum děl. Přináší dílčí zprávu o umění ve veřejném prostoru po roce 1989. Představuje práce lidí s určitou studijní zkušeností a klade si otázku, zda se tato společná zkušenost promítla do pozdější tvorby. Jsou zde zastoupeny sochy, pomníky, instalace i akce, díla trvalá i taková, která se zdržela na určitém místě jen krátce, ojediněle i návrhy.

Výstava je prezentovaná ve formě fotografií a videa. Fotografie jsou vybrány tak, aby bylo možné vytušit charakter prostoru, kde se dílo nachází a napojit se na významovou hru v různých rovinách kontextu. Touto formou se pokouší přiblížit propojení umění a místa, které spolu tvoří jeden celek a při jejich reflexi je nelze oddělovat.

Realizovat zejména trvalé dílo ve veřejném prostoru má svá specifika. Příležitosti se neobjevují často, a pokud ano, jsou obvykle výsledkem profesní historie, prostředí, kde umělec žije a kontaktů. Rovněž i odpověď na takovou příležitost vyrůstá v mnohem větší míře z těchto podmínek. Vyvstává, chtělo by se napsat, nevyhnutelná pluralita přístupů a rozkročení od konzervativních soch, lokálního umění, až po díla zjevně napojená na současnou uměleckou scénu. Umělec se též v různé míře dělí o vliv na vznik, proces tvorby a umístění díla s iniciátory, politiky, úředníky, architekty a dalším zapojenými profesemi. Otázkou je, jaké místo umění v myšlení všech zúčastněných aktérů zaujímá a jak se to projevuje v prostoru, který sdílíme.

Petra Vlachynská

Dagmar Šubrtová, Nezestárlé stromy, 2017, Landscape festival Plzeň, železo z bývalé elektrárny Poldi-Kladno, v. 8 m

Les může být chápán jako krajina našeho státu, ta byla vždy přirozeně zalesněna, ornou půdu, půdu pro svá obydlí museli lidé přírodě vzít. Brali ji lesu. Snažíme se přírodu stále více ovládnout, někdy se však zmýlíme a ta se nám pak symbolicky představí ve své definitivní podobě.

Dagmar Šubrtová, For ever young tree, 2017, Landscape festival Pilsen, trash iron from Poldi-Kladno power plant, hight 8 m
The forest can be understood as a landscape of our country, that has always been naturally covered by woods, the arable land and the land that had to be taken from nature to be changed into human dwellings. People took the land from the forest. Nowadays, we try to conquer nature more and more, sometimes we are mistaken, and nature symbolically presents our failure in its definitive form.

Bývalá elektrárna Poldi, transformace materiálu pro Nezestárlé stromy, 2016

Umbra - Stín

...

Umělecká reflexe Dagmar Šubrtové směřuje k sochařské interpretaci krajiny zasažené civilizačním využitím. Je jemnější a má větší respekt k nově vznikajícím místům, která jsou vlastně fyzickým příkladem heterotopie. Zatímco umělci amerického land-artu mohli radikálně zasáhnout do rozlehlé nedotčené krajiny pouští a jezer, pohybuje se současný středoevropský umělec v historické kulturní krajině mnohokrát pozměňované, i když třeba brutálním způsobem, a spíš než pokus o individuální gesto vyzní dialog s minulostí místa, jak to ukázala stálá instalace Kamenné obrazy, kterou Dagmar Šubrtová v roce 2002 realizovala

v Hornickém skanzenu na dole Mayrau z původní pískovcové vyzdívky jednoho z dolů kladenského uhelného revíru.

Umělecky aktuální alternativou vůči soše z krajiny může být socha krajiny, simulace horizontu, hory nebo haldy, popřípadě mnohoznačného útvaru, jenž všechny tyto charakteristiky spojuje a dovoluje odkrýt polaritu mezi povrchem a vnitřní strukturou a ukázat vrstvy, z nichž se skládá. Dagmar Šubrtová se tímto principem zabývá soustavně od roku 2010 a kombinuje jej s dalšími významovými variacemi. V některých případech se uplatňuje aranžovaná textilie, jindy má dominantní postavení vztah ke kulturněhistorické paměti místa a ke konkrétnímu materiálu.

....

/Zbyněk Sedláček, 2012/

Od roku 2015 se autorka zabývá projektem s názvem Na pomezí samoty Frontiers of solitude, který zkoumá aktuální otázky proměn krajiny a problematiku provázanosti postindustriální společnosti a přírody. Tato témata jsou reflektována a rozpracována prostřednictvím uměleckého průzkumu kulturní geografie a morfologie tří specifických oblastí v České republice /Mostecko/, v Norsku /Severní část/ a ve vybraných místech Islandu.

http://frontiers-of-solitude.org/

Umbra - Shadow

...

The artistic reflection of Dagmar Šubrtová aims at sculptural interpretation of the landscape affected by civilization use. It is smoother and has more respect for the newly emerging places, which are actually a physical example of heterotopia. While artists of American land-art could radically hit the vast, unspoiled landscape of deserts and lakes, the contemporary Central European artist moves in the historical cultural landscape many times altered, albeit brutally, and rather than attempting an individual gesture to make a dialogue with the past of the place showed a permanent installation of Stone Paintings, which Dagmar Šubrtová realized in 2002 in the Mining Museum at the Mayrau mine from the original sandstone lining of one of the mines of the Kladno coal mine.

An artistic up-to-date alternative to landscape sculpture can be landscape sculpture, a horizon, a mountain or a heap simulation, or an ambiguous feature that combines all these characteristics and allows to uncover the polarity between the surface and the inner structure and to show the layers of which it is composed. Dagmar Šubrtová has been working on this principle since 2010 and combines it with other meaningful variations. In some cases, the arranged fabric is used, sometimes the dominant position is the relation to the cultural-historical memory of the place and to the specific material...../ Zbyněk Sedláček, 2012 /

From 2015 onwards, the author deals with the Frontiers of Solitude Project, which explores the current issues of landscape changes and the interdependence of post-industrial society and nature. These themes are reflected and developed through an artistic survey of cultural geography and morphology of three specific areas in the Czech Republic / Mostecko /, in Norway / Northern part / and in selected places in Iceland. http://frontiers-of-solitude.org/

video: https://www.facebook.com/dagmar.subrtova.3

Tato výstava je první z řady projektů, které budou věnovány památce a badatelskému odkazu historika umění, estetika, kurátora a lounského rodáka Zbyňka Sedláčka. Záběr jeho zájmů byl natolik široký, že není možné v jedné výstavě ukázat celou bohatost Zbyňkových badatelských a kurátorských počinů. Jmenný seznam autorů, s kterými Zbyněk od 90. let spolupracoval, je velice obsáhlý. Také prostory, v nichž Zbyněk výstavy připravoval, zahrnují vedle tradičních muzeí a galerií i místa překvapivá, kde se umění běžně neukazuje. Zbyňka jsem osobně poznal již v roce 1985, tedy v době našich společných studí na pražské filozofické fakultě. Od té doby nás spojovalo přátelství, které se lety prohlubovalo a zrálo. Často jsme v kavárnách diskutovali o našich projektech, vzájemně si sdělovali zkušenosti a rady. Velmi jsem si Zbyňkových aktivit vážil a celá naše stolní společnost obdivovala jeho nasazení a záběr. Během jednoho týdne byl schopen otevřít i několik výstav, často na různých místech, od západu po východ a od severu k jihu. Zbyněk nejenže výstavy sám připravoval, ale často navštěvoval i projekty svých kolegů a přátel. Jeho přehled o současném umění byl výjimečný. V roce 2001 jsem začal organizovat příležitostné jednodenní výstavy v opuštěné kapli svatého Izidora v Kovárech, kde žiji. Zbyněk byl častým návštěvníkem našich vernisáží a bylo vlastně přirozené, že jsem mu navrhl, zdali by neměl zájem pro kovárskou kapli připravit nějakou výstavu. Zbyněk vždy citlivě uvažoval o místě, které mělo sloužit jako výstavní prostor. Nebylo možné s takovým prostorem nějak bojovat či jej vědomě potlačit anebo jinak negovat, ale naopak bylo třeba využít jeho potenciál, specifický charakter, vlastně celý jeho genius loci. Zbyněk postupně pro kapli svatého Izidora připravil šest výstav. Každý z autorů pracoval s místem specificky, v prostorách kaple se tak objevila konceptuální díla, fotografie, někteří autoři provedli přímé vstupy do interiéru, jiní připravili prostorové instalace, další pak představili akci či performance. Zbyněk vždy výstavy uváděl hutným, přehledným a informacemi naplněným slovem, vlastně spíše přednáškou, která by uspokojila i akademické odborníky. Jedním z nich byl ostatně i on sám. Věřil v sílu a moc umění a této víře obětoval svůj veškerý čas. (Otto Urban)

This exhibition is the first of a number of projects to be dedicated to the memory and research link of art historian, aesthetics, curator and lounger native Zbyněk Sedláček. The scope of his interests was so broad that it was not possible to show the whole wealth of Zbyněk's research and curatorial acts in one exhibition. The list of authors with whom Zbyněk has collaborated since the 1990s is very extensive. Also, the spaces in which Zbyněk prepared the exhibition include, in addition to traditional museums and galleries, surprising places where art is not common. I personally met Zbyňka in 1985, that is, at the time of our joint studies at Prague Philosophical Faculty. Since then, we have been combining friendship that has been deepening and maturing. Often, we have discussed our projects in cafes, communicating experiences and advice to each other. I very much appreciated Zbyněk's activities and our whole board company admired his commitment and shot. Within a week, he was able to open several exhibitions, often in different locations, from west to east and from north to south. Zbyněk not only prepared the exhibition himself, but often visited the projects of his colleagues and friends. His overview of contemporary art was exceptional. In 2001, I began to organize occasional one-day exhibitions in the abandoned Chapel of St. Isidore in Kováre, where I live. Zbyněk was a frequent visitor to our vernissage, and it was natural for him to suggest that he would not be interested in preparing an exhibition for the Smithsonian chapel. Zbynek always thought sensitively about the place to serve as a showroom. It was impossible to fight or consciously suppress or otherwise negate such space, but on the contrary, it was necessary to use its potential, specific character, in fact, its entire genius loci. Zbyněk gradually prepared six exhibitions for the chapel of St. Isidore. Each of the authors worked specifically on the chapel, conceptual works, photos, some authors made direct inputs to the interior, others prepared spatial installations, others introduced action or performance. Zbyněk always dictated the exhibition with dense, clear and information filled with words, rather a lecture, which would satisfy even the academic experts. One of them was himself. He believed in power and the power of art and this sacrifice sacrificed all his time. (Otto Urban)

Varianta zakřiveného universa, věnováno Z.S., 2016, samet, rušní výšivka, dřevo, pr. 200 cm

Dagmar Šubrtová

Na okraji kruhu

Galerie Die Aktualität des Schönen..., Liberec, 14. 12. – 13.1. 2016

Čas je ve vztahu k tvorbě umělce důležitá kategorie – ovlivňuje to, co z ní později vyčteme. Kontinuálním tématem Dagmar Šubrtové je po mém soudu krajina a nejméně posledních deset let ta postindustriální. Vztah k jejím materiálním i nemateriálním kvalitám. Pochází z Duchcova v severních Čechách, kde krajina je vlastním stínem, obrácená útrobami nahoru a porostlá divnou novou přírodou. Studovala sklo v Kamenickém Šenově a trvalý imprint v podobě intenzivně rozvíjeného vztahu k místu si odnesla ze sochařského ateliéru Kurta Gebauera na pražské UMPRUM, kde ještě osm let vedla studenty jako asistentka.

Dlouho žije na Kladně, město má svoji průmyslovou slávu dávno za sebou, ale je to pořád to samé, uhlí, hlušina, železné konstrukce, rezavý kov; i tady bytuje ta samá divoká příroda, která v podobě první houby vítající prosolenou půdu vystrčila hlavu hned po posledním vytěženém metráku uhlí a posledním odlitém ingotu železa.

Také to vnímáte? Severní Čechy, sklo, uhlí; Praha socha a místo; Kladno uhlí, železo a nová divočina. Všechno důvěrné známé vrstvy, tvary i textury. Každý průmyslový materiál přijímá a odráží jinak světlo, a jakkoli jsou bídné jakožto námět, o to silněji působí coby paměť. Každý kus rezavého železa v sobě nese cestu rudy z útrob krajiny, žár spalovaného uhlí, nekonečné metamorfózy materiálu a tvaru, jakousi archeologii modernity s jejím dávno skomírajícím pokrokem.

Krajina uhlí a Venuše

Začátek popisované linie lze identifikovat u kruhů z uranového skla Svatozáře, (2003–2005), jejichž nebezpečnou světélkující zář uranové rudy odhalí teprve tma. Pokračuje přes ručně vyšívané bílé kousky plátna, kterými hospodyně zdobily kuchyně, ovšem nikoli s ironickými nápisy Jsem horník, kdo je víc. Postupně z její tvorby mizí raná feministická linie nahého ženského těla. Naproti tomu rozvíjí silná témata z kladenské postindustriální krajiny. Vypůjčená termokamera na snímcích odhaluje Tajný oheň, (2008), tedy ještě horký vnitřek kladenských hald zdánlivě vychladlé hlušiny.

Z přemýšlení o prehistorických obdobích krajiny se odvíjí linie „venuší“, připomínajících tvary ženských plastik z paleolitu a neolitu. Vynořuje se temná Budečská venuše, (2011) vyřezaná z bloku uhlí, mramorová Podřipská venuše, (2011), kterou sochařka v duchu obětních mýtů zanechala na dně studánky v Mnětěši (odkud okamžitě zmizela), Venuše, (2011) slepovaná z kusů kladenského uhlí a nakonec obří uhelné vejce ustanovuje základní pratvar energie života.

Bílé kašírované tvary duté krajiny Kopec – Rozděleno, Kopec – půl, (2012) sochařka porcuje jako obří bábovky a skladuje je jako nepotřebné výlisky, torzo holého stromu ovinuje bílý obvaz, z něhož trčí olámané pahýly. Divně světélkují fotografie z noční pěší poutě tenkým křovím nové divočiny na haldách. Pozornost přitáhla jiná forma transformace materiálů, jeho stopa, kouř vytvarovaný z hnusného polyesteru Transformace uhlí, (2013). Ironický tón je motivem Revitalizace, (2015) tří objektů z kousků uhlí nalepených na jednoduché siluety jehličnatých stromů.

Sametové krystaly a temné hvězdy

Krajina útěšná se zjevuje jen v nových výšivkách bílých hvězdných bodů na černém sametu. Noční obloha pouště, krajina mýtu a volného prostoru. Jako odraz uhelné matérie, jejího lesku a tvaru, začíná autorka zkoumat formy krystalů. Staví je s rovnými plochami, hranami a rohy, ale jejich krystalickou tvrdost často potahuje černým sametem a v jemném gestu přidává ručně vyšívané hvězdy (Krystal, Severní obloha, Sweet sweet, nebeský festival, 2014). Při práci pro svého druhu „zásvětní“ výstavu Salve vale (2015) v Blansku, dvakrát navštěvuje jeskyni Býčí Skálu známou především nálezem tzv. Halštatského pohřbu. V tzv. Předsíni bylo v roce 1872 nalezeno více než 40 koster a množství předmětů ze starší doby železné (halštatské). Jednalo se o ostatky převážně mladých žen, s uťatou hlavou či údy. Vědci se dodnes neshodli na tom, co se zde kdysi odehrálo. Autorka hledala pozitivní paralelu a obrátila se k zlatým orfickým tabulkám Lamellae aureae orphicae, (400 p. n. l.), nálezům z pohřbů v Řecku a Itálii z doby o sto let starší než pohřeb v jeskyni. Nosily se pravděpodobně na krku jako amulety a obsahují pokyny, jak se chovat při nebezpečné posmrtné cestě krajinou mrtvých a setkání s podsvětními soudci. Vytvořila fragment „podzemní“ noční oblohy s vyšívanými hvězdami, útěchu poskytující podzemní pohled na nebeské divadlo. Součástí této instalace byl i mystický objekt Dvojčata (2012), který je její poctou kladenským malířkám Jitce a Květě Válovým. Dlouholeté přátelství s Jitkou Válovou se pro Dagmar Šubrtovou neuzavřelo fyzickým odchodem malířky z našeho světa.

Drobné hvězdy z temných sametů se osamostatňují a zhmotňují do černých nebo rezavých hvězd se sedmi nebo osmi cípy. Sochařka s nimi pracuje jako s jednotlivými objekty-znameními, která označují opuštěné a chátrající objekty, nebo je vkládá do galerijního prostoru, ale na nezvyklá místa, využije strop, zasekává je do stěn Černé hvězdy, Udělení černých hvězd, Landscape festival, (2016). Ale vrací se také religiózní rovina v mariánské tematice Stella Maris (2015). V této zdánlivě „rozstřelené“ směsi forem, tvarů, fotografií, objektů a kreseb jsou čitelné vědomosti (vlastní tvorby, zkušenosti kurátora, znalost industriální architektury,…) dále přenášené a rozložené vědění (o tvarech a druzích nerostů, rostlin), ale i v čase zacyklené smyčky mýtů, stále více vnímám pevný střed krajiny, lhostejno v jaké formě či podobě.

Hektická činnost spojená s aktivitami ateliéru na pražské UMPRUM i kurátorské vedení Galerie Mayrau v objektu starého hlubinného dolu se uzavřely. A já soudím, že naštěstí. Postupně se totiž začínají ukazovat zajímavé výsledky pramenící ze soustředěnosti autorky na vlastní projekty. Poslední její mimoumělecká činnost, tedy funkce hlavního koordinátora mezinárodního projektu Frontiers of Solitude, který byl terénním uměleckým průzkumem fragmentů poničených krajin v severních Čechách, na Islandu a v Norsku, jí v severních Čechách umožnila získat netriviální zkušenost. Průmyslová těžba hnědého uhlí ve svém rozkladném pohybu tu vyjevuje přechodnou fázi mezi dvěma klidovými stavy krajiny, kultivovanou starou sídelní oblastí s promyšleným hospodařením s přírodními zdroji k sice ještě lidské, ale již beztvaré krajině, která vytěžená, obrácená naruby je vlastně k ničemu. Její budoucí revitalizace, která je stejně mechanická jako těžba, nedovolí vstup přirozeným přírodním procesům samoobnovy. Sochařka se vztahem k místu, citlivá k přírodním materiálům radikalizuje svůj niterný vztah k ekologii.

Současná instalace Na okraji kruhu v galerii, která sídlí v obchodním domě, symbolu masové spotřeby, se odvíjela od této základní úvahy:

„Tak jo,“ řekla, „rezavé hvězdy na okraji kruhu.“ A na zem vyznačila černou barvou, a možná to byl jen nějaký tmavý stín, části kruhu, v jehož středu stojí sloup. Kruh se ztrácí pod příčkami stěn. Je to jen vestavba. Celý ten obchodní dům je přidaná vestavba do struktury města, ale sloup je vždy nosný, pevný střed. Sloup jako střed. Kruh jako cyklus. Jako indiánské označení pro rok: Kruh na okraji světa. Okraj vnímám jako hranu. Vždyť stále chodíme blíž okraji, okraji světa, stále víc balancujeme nad propastí a je to nekonečně se opakující sled událostí, cyklus, jen blíž a blíž k hraně. A někdo vstoupil do kruhu a zasekal rezavé hvězdy do stěn. Má jít o gesto agrese, obrany nebo varování?

(Radoslava Schmelzová, listopad, 2016)

http://artalk.cz/2017/01/19/dagmar-subrtova-v-dads/

KRAJINA, UMĚNÍ A FOTOGRAFIE

(Současná umělecká díla v krajině)

1. 11. 2016 – 5. 1. 2017

Výstava je součástí Fotograf Festivalu: Cultura / Natura

Výstava představuje fotografie uměleckých děl vycházejících z hnutí land artu (zemního umění), či umění pro veřejný prostor a ekologie, proto je nenajdeme v galeriích, ale je třeba se za nimi vydat do krajiny. Počátek „českého“ land artu na rozdíl od amerického či britského je možné hledat v tzv. akčním umění, tedy v aktivitách autorů, kteří od 70. let dvacátého století nesměli vystavovat a svoji uměleckou tvorbu představovali jen v ateliérech či venku v krajině pouze pro okruh přátel. Současní autoři vymezili čas jejich fyzické existence tím, že je spojili s konkrétním místem ve volné přírodě či venkovské krajině. Jsou volně přístupná a vystavena povětrnostním vlivům. Ve většině případů jde o uměleckou tvorbu, která usiluje o nějaký druh rozhovoru s místem, jeho historií či s přírodními kvalitami. Nejde jen o geologický typ české krajiny, jenž určuje, co v ní roste a žije, ale někdy i o méně zjevné kvality duchovní. Fotografie představují některé dlouhodobé realizace, pozornost je věnována i těm, jež mají ambice působit jako krajinotvorné prvky v delší časové perspektivě, jiná díla existují už jenom ve fotografické dokumentaci. Výběr snímků, který vychází z knihy autorů Radoslavy Schmelzové, Dagmar Šubrtové a Radka Mikuláše SOUČASNÁ UMĚLECKÁ DÍLA V KRAJINĚ, kterou vydalo nakladatelství Academia v roce 2014, je doplněn o nové realizace. Cílem knihy bylo představit šíři autorských přístupů tohoto typu tvorby, nikoliv vyčerpávající přehled. Na výstavě jsou zastoupeni umělci napříč generacemi, vedle významných postav české výtvarné scény zde nalezneme i představitele nejmladší generace.

Kurátorky: Radoslava Schmelzová, Dagmar Šubrtová

Layout: Martin Hůla – Carton Clan

Překlad do angličtiny: Jan Suk

Vydal Archiv výtvarného umění, www.artarchiv.cz

Činnost občanského sdružení Archiv výtvarného umění podporují Ministerstvo kultury České republiky a hlavní město Praha.

The exhibition LANDSCAPE, ART AND PHOTOGRAPHY

(Contemporary Artworks in the Landscape)

1. 11. 2016 – 5. 1. 2017

The exhibition is a part of Fotograf Festival: Cultura / Natura

The exhibition presents photographic artworks based on land art or public spaces and ecology, therefore they are not to be found in gallery spaces but need to be sought in the countryside. The beginnings of the “Czech” land art, unlike the American or British one, can be traced in so called action art, i.e. in the actions of artists who from the 1970s could not exhibit their work. Their artworks were presented only for their close friends in studios or in the countryside. Contemporary artists defined the time of their physical existence by connecting to a particular place out-of-doors or in the country. The works are freely accessible and the subject of weather conditions, and frequently create a dialog with the particular place, its history or its natural qualities. The qualities are not only of the typical geological type of the Czech countryside – its vegetation and habitation, but its less apparent spiritual qualities. The photographs present the results of durational projects as well as pieces aspiring to become landscape formative elements in the long term; other works exist only in photographic documentation. The selection of photographs is derived from the book Contemporary Artworks in the Landscape, by Radoslava Schmelzová, Dagmar Šubrtová and Radek Mikuláš, published by Academia in 2014, and extended by several contemporary works. Rather than creating a comprehensive overview, the aim of the book was to present a variety of artistic approaches. The exhibition presents artists across generations, from the distinguished Czech artistic figures to the members of the youngest generation.

Curators: Radoslava Schmelzová, Dagmar Šubrtová

Layout: Martin Hůla – Carton Clan

Translation: Jan Suk

Published: Archiv výtvarného umění, www.artarchiv.cz

Archiv výtvarného umění is supported by the Czech Ministry of Culture and the capital city of Prague.

Umělci/ artists: ARCHWERK (Martin Kloda, Hana Procházková), Jan Ambrůz, Veronika Bromová, Lukáš Gavlovský, Kurt Gebauer, EPOS 257, Tomáš Hlavenka, Monika Immrová, Pavla Kačírková, Ivan Kafka, Lenka Klodová, Zorka Krejčí, Jan Krtička, Kristýna Kužvartová, Ladislav Moučka, Bohumír Nowak, Ester a Tomáš Polcarovi, Zdeněk Ruffer, Tomáš Ruller, Sedlák Michal, Josefína Nesvadbová, Petr Stibral, Jan Šépka/Šépka architekti, Miloš Šejn, Dagmar Šubrtová, Jakub Tejkl, Jan Zdvořák, Jindřich Zeithamml, Martin Zet

Návrat mlhy, 2016, Lhotka u Berouna, umělý kouř

Instalace výstavy Krajina, umění a fotografie ve věži DOXu

RESPOND
vystavující Eva Eisler, Kurt Gebauer, Ivana Junková, Stanislava Konvalinková, David Kraček, Jan Mladovský, Karolína Neprašová, Marek Rejent, Jan Stolín, Dagmar Šubrtová, Petra Vlachynská

V areálu Státního zámku Třeboň vzniká postupně nové centrum současného umění CSUMT (Centrum současného uměni Mistra Třeboňského). Výstava RESPOND je zatím poslední akce v této souvislosti. V minulých letech ji předcházela řada mezinárodních výstav, workshopů, symposií a přednášek. RESPOND se soustřeďuje na historické prostředí zámku a jeho odkaz pro současnost. Součástí východního křídla je nejen galerie kde se výstava koná ale i depozitář Národního památkového ústavu (NPÚ). Depozitář je fascinující sbírka starožitností z různých dob od nábytku a interiérových doplňků, přes sochy a obrazy, až po menší předměty jako nádobí a šperky. Vznikající centrum má fungovat v kontextu současného umění a zároveň reagovat a pracovat s jedinečností třeboňské kulturně historické identity a dále ji utvářet a rozvíjet.

Záměr výstavy RESOND je zaměřit se na tuto strategii a NPÚ k tomuto účelu dalo vstřícně svolení pracovat s depozitářem. Bylo dohodnuto, že každý zúčastněný umělec bude mít možnost vypůjčit si z depozitáře předměty své volby aby na ně reagoval nebo je použil při realizaci svého díla. Po ukončení výstavy budou předměty navráceny zpět do depozitáře. Diváku se tak nabízí nejen zážitek nových uměleckých děl vzniklých v místních kulturně historických souvislostech, ale také zároveň letmý pohled na část pokladů dřímajících pod střechou třeboňského zámku a veřejnosti normálně dosud nepřístupných.

Skupina umělců reaguje na prostředí a sbírky zámku Třeboň
Group of artists respond to the ambience and collections of Chateau Třeboň

Noční zástěna, 2015-2016, dřevo, samet, ruční výšivka, sbírkové zbraně Státního zámku Třeboň

17/6–26/6 VILLA MYSTERIA

Festivalový rej po dvou letech opět zavál do Villy Mysterie – budovy bývalého Záložního úvěrního ústavu v Tomkově ulici č.p. 177. Neobarokní budova sloužila v letech 1939 až 2013 jako Městská knihovna. Nyní je budova prázdná a hledá své uplatnění. Na 10 dní nyní otevře bohatství svého nitra a promění se v místo plné života. Úponky bujných ornamentů nás vtáhnou dovnitř do svých členitých prostor.

Umělci letos promění interiéry budovy ve vzdušný prostor – Oxygenium mundi. Výtvarníci a scénografové zapůjčí svá díla a někteří vytvoří instalaci přímo na místě, v interakci s geniem loci tohoto prostoru.

Můžeme se těšit na oblačné sochy Dagmar Šubrtové, hvězdu Kateřiny Pěkné, instalace Ivany Junkové, betonové sochy Aleše Nováka, kabinet kuriozit Lenky Jirkové, multimediální instalaci Martina Hofmana, Petra Voříška a Matěje Bláhy, stínovou instalaci Ondřeje Lipenského, vítr Martina Zemanského, vzdušný Shoji papír a kresby Kateřiny Dobroslavy Drahošové, hi-tech objekt od dvojice Shota Tsikoliya a Lenka Janušková, kvasící proces Pavlíny Jindrové, multimediální objekty Tomáše Morávka, Jana Kašpara a Judity Levitnerové, postneobarokní reliéf Barbory Krejčířové, instalaci Lukáše Essendera a Anity Somrové a další nečekaná vyplnění vzduchoprázdna.

V přízemí budovy občerství všechny naše smysly Café Theatroom – putovní divadelní kavárna. Hravé kavárenské stolky z rukou scénografů nás přestěhují do imaginativního světa divadla.

After two years, the festival rejoined the Villa Mysteria - the building of the former Credit Loan Facility in Tomkova Street no. 177. The Neo-Baroque building served as the Municipal Library between 1939 and 2013. Now the building is empty and looking for its application. For 10 days now he opens up his wealth and turns into a place full of life. The adventures of the lush ornaments draw us inward into its rugged spaces.

Artists this year will transform the interiors of the building into the airspace - Oxygenium mundi. Artists and stage designers lend their works, and some create installation on site, interacting with the genie loci of this space.

We can look forward to the cloud statues of Dagmar Šubrtová, the star of Kateřina Pěkná, the installation of Ivana Junková, the statues of Aleš Novák, the cabinet of curiosities of Lenka Jirková, the multimedia installation of Martin Hofman, Petr Voříšek and Matěj Bláha, the shadow installation by Ondřej Lipenský, the wind of Martin Zemanský, and drawings by Kateřina Dobroslava Drahošová, a hi-tech object from the pair Shota Tsikoliya and Lenka Janušková, the fermenting process of Pavlína Jindrová, the multimedia objects of Tomáš Morávka, Jan Kašpar and Judita Levitner, the post-Baroque relief of Barbora Krejciřová, the installation of Lukáš Essender and Anita Somrová and other unexpected filling of the vacuum .

On the ground floor of the refreshment building all our senses Café Theatroom - a traveling theater café. Playful coffee tables from the hands of stage designers move us into the imaginative world of theater.

Tranformace uhlí, 2014, sádra, dřevo, výška 30 cm

Landscape Opava 2016

Landscape Festival Opava 2016 navazuje na dva předešlé ročníky, které se uskutečnily v Praze a přilákaly desetitisíce návštěvníků. Letos se festival přestěhoval do Opavy a doufáme, že i zde pomůže změnit pohled obyvatel města na vnímání veřejného prostoru a úlohy krajinářské tvorby. Díky spolupráci s místními zavedenými kulturními institucemi chce festival oslovit co nejširší veřejnost a napomoci proměnám města. Festival kromě řady inspirujících výstav prezentujících úspěšné konverze a revitalizace v ČR i v zahraničí, odborných přednášek a diskuzí, plánuje především oživit městský veřejný prostor, a to jak site specific instalacemi v ulicích města, tak i hudebními koncerty a happeningy. Intervence oslovených architektů, krajinářských architektů a umělců pak reagují na konkrétní místa v Opavě a jejich problematiku. Cílem je snaha tyto lokality kultivovat, dotvářet a nabízet nebo nastiňovat nová řešení. Zvláštní postavení má v programu desetidenní festival s názvem NÁPLAVKA, jehož hlavním cílem bude oživit břehy řeky Opavy, které, ač leží v těsné blízkosti centra města, zejí prázdnotou. Během více než týdne se zde v improvizovaném areálu odehraje množství akcí zaměřených na chybějící aktivity v tomto unikátním veřejném prostoru, jež budou chtít otevřít debatu nad jeho budoucím využitím. Dalšími lokacemi, na které chceme upozornit a přitáhnout k nim více pozornosti, jsou například obchodní centrum Slezanka, bývalá továrna Karnola, Městské koupaliště či nevyužitý potenciál mnohých zelených ploch.

Landscape Festival Opava 2016 follows two previous years, which took place in Prague and attracted tens of thousands of visitors. This year the festival moved to Opava and we hope that it will also help to change the view of the city's inhabitants on the perception of the public space and the role of landscaping. Thanks to cooperation with local established cultural institutions, the festival wants to reach out to the widest possible public and to help transform the city. Apart from a series of inspirational exhibitions presenting successful conversions and revitalization in the Czech Republic and abroad, lectures and discussions, the festival plans to revive urban public space, both site-specific and street music concerts and happenings. Interventions by architects, landscaping architects and artists respond to the specific places in Opava and their problems. The aim is to cultivate, perfect and locate new sites. A special feature of the program is a ten-day festival named NÁPLAVKA, whose main goal will be to revive the banks of the Opava River, which, although situated near the city center, seem empty. More than a week ago, a number of actions aimed at missing activities in this unique public space will take place in the improvised area and will want to open up a debate about its future use. Other locations to attract attention and attract more attention include the Slezanka shopping center, the former Karnola factory, the city swimming pool, or the untapped potential of many green areas.

Dagmar Šubrtová, Landscape Opava 2016, Černé hvězdy, 2016

Kurt Gebauer, Marta Hošková Hošťálková, Denisa Hřičiščová, Lenka Janušková, Ivana Junková, Martin Kocourek, Michal Kohút, Stanislava Konvalinková, David Kraček, Zorka Krejčí, Karolína Kračková Neprašová, Hanele Poislová, Marek Rejent, Zdeněk Ruffer, Helena Sequens a Adam Stanko, Jan Slovečník, Dagmar Šubrtová, Tereza Tara, Diana Winklerová, Veronika Zapletalová a další

SOKOLOPEŘENÍ. S názvem výstavy jsme si opravdu vyhráli. Reagovali jsme na to, že je v kostele, ale nakonec, zdá se, důležitější je, že je v Sokolově a Sokolov opeříme svými pokusy a dáme tu své opery, tedy italsky díla. Věříme, že budou tak zpěvná, jako jsou opery v divadlech, nakonec kostel je veliké divadlo a členové našeho souboru, absolventi Ateliéru veškerého sochařství UMPRUM v Praze se, myslím, snažili, aby v souboru předvedli výkon, který tématem a proporcemi přispěje k výrazu scény. Někdo jako já s pomocí Dagmar Šubrtové jsem našel ve svém již hotovém sortimentu to, co by reagovalo na atmosféru místa, ale zdá se, že většina účastníku šila dílo, tedy operu, na míru místa. Sám jsem zvědav, jaká kakofonie zaplní prostor kostela, který sám o sobě je výrazně členěn. Sokolov má za sebou beze sporu složitou historii a každý pokus přizdobit krásného, dějinnými zvraty opakovaně oškubaného ptáka novým peřím, nám budiž radostí. Kurt Gebauer, září 2015

http://sokolovsky.denik.cz/kultura_region/klaster-hosti-sokolopereni-zaku-znameho-kurta-gebauera-20151014.html

Hořící keř, který není ohněm pohlcen, je symbolem židovského národa. Tímto způsobem je rabíny vykládán biblický text z Druhé knihy Mojžíšovi: "... viděl, že ten keř plane ohněm, a přesto ten keř není tím ohněm stráven." (třetí kapitola, druhý verš v překladu rabína Efraima Sidona). Zdánlivé nadužití slova "keř" v tomto verši na něj klade zvláštní důraz a je vykládáno právě tak, že hořící keř, který neshoří je obrazem toho, že nepřátelé nebudou moci zničit Izrael (viz rabínský komentář Exodus raba 2,5). /Lukáš Klíma/

Na vybraném místě v parčíku pod starou evangelickou školou je umístěn stylizovaný ocelový ohořelý keř, který symbolizuje osud židovských občanů, obecně to lze přenést na genocidu jednoho lidského rodu, jehož strukturu keř svým tvarem symbolizuje. Tento keř opět obráží v podobě několika drobných bronzových lístků.

The burning bush, which is not absorbed by the fire, is a symbol of the Jewish nation. In this way, the rabbis interprets the biblical text from the Second Book of Moses: "... He saw that the bush was planted with fire, and yet the bush was not consumed by the fire." (third chapter, second verse in the translation of rabbi Ephraim Sidon). The apparent overuse of the word "shrub" in this verse puts a special emphasis on it and is interpreted just as a burning shrub that does not burn is a picture of the enemies being unable to destroy Israel (see rabbinic commentary Exodus rab 2.5). / Lukáš Klíma /

A stylized steel burnt shrub, symbolized by the fate of Jewish citizens, is placed at a chosen location in the parish under the old Evangelical School, which can generally be transferred to the genocide of one human genus, whose symbol is symbolic. This bush is again depicted in the form of several small bronze petals.

Geofyzikální ústav AV ČR, v.v.i.,
Archiv výtvarného umění o.s.,
Ústav makromolekulární chemie AV ČR, v.v.i.
a Městská část Praha 6

Vás srdečně zvou na zahájení výstavy

CESTY MOHOU BÝTI ROZLIČNÉ
výstavy výtvarného umění v ústavech Akademie věd České republiky ke 125. výročí založení České akademie věd a umění.

výstava bude zahájena v galerii Národní technické knihovny ve středu 30. září 2015 v 18 hodin.

úvodní slovo pronesou ing. Martin Svoboda, prof. Pavel Janoušek, doc. Ivan Havel a Jiří Hůla.
Clarinettino - Concertino pro klarinet a smyčce op. 11 Ondřeje Kukala zahrají Ludmila Peterková, Bennewitzovo kvarteto a Pavel Klečka

výstava otevřena 1. – 30. října 2015
po - pá 10.00 - 18.00 hodin, so 10.00 – 16.00 hodin
Národní technická knihovna
Technická 6/2710 (areál ČVUT), Praha 6 – Dejvice
http://www.techlib.cz/cs/

Výstava „Cesty mohou býti rozličné“ bilancuje výstavní činnost ve vědeckých ústavech Akademie věd ČR/Československé akademie věd v období od vzniku ČSAV v padesátých letech minulého století dodnes. Je jednou z řady akcí, jimiž Akademie věd ČR připomíná 125. výročí vzniku své předchůdkyně, České akademie věd a umění. Výstavu pořádá Geofyzikální ústav AV ČR a občanské sdružení Archiv výtvarného umění v Galerii Národní technické knihovny v Kampusu Dejvice.
Název výstavy odkazuje k faktu, že podněty k pořádání výstav v akademických ústavech byly a jsou různé – od snahy výtvarníků nalézt prostor pro prezentaci svých děl po zájem badatelů o konfrontaci s imaginací výtvarníků. Klíčem k výběru děl pro tuto výstavu je účast výtvarníků na některé z výstav, které se uskutečnily ve vědeckých ústavech Akademie věd ČR, resp. ČSAV v uvedeném období. Ústavy Akademie věd byly v 70. a 80. letech jedním z mála míst, kde mohli vystavovat neoficiální a mnohdy i politicky nežádoucí výtvarní umělci. Nejznámější je výstavní činnost Ústavu makromolekulární chemie v Praze 6 na Petřinách, která probíhá bez přerušení od 70. let minulého století dodnes. V čase normalizace zde návštěvníci viděli díla velkých jmen českého výtvarného umění. Příležitostně se konaly výstavy i na několika dalších vědeckých pracovištích, kupř. v Mikrobiologickém ústavu nebo v Ústavu teorie informace a automatizace.

V současnosti se výstavy současného výtvarného umění pravidelně konají kromě Ústavu makromolekulární chemie také v prostorách Akademie věd na Národní třídě a v Geofyzikálním ústavu v Praze 4 na Spořilově. Právě zdejší otevřený cyklus výstav Setkávání byl bezprostředním impulsem k uspořádání této bilanční výstavy. Výstava představí mj. sochy Kurta Gebauera, Věry a Vladimíra Janouškových, Stanislava Judla, Karla Nepraše, Jiřího Žlebka, Olbrama Zoubka, svitky Josefa Hampla, Olgy Karlíkové, Václava Stratila, Miloše Šejna, obrazy Čestmíra Kafky, Aleše Lamra, Jiřího Načeradského a Jiřího Sopka, díla účastníků zakázané výstavy Konfrontace z r. 1978 (Michael Rittstein, Václav Bláha, Petr Kouba), práce výtvarníků vystavujících v poslední dekádě v Geofyzikálním ústavu AV ČR (Zdeněk Sýkora, Marie Blabolilová, Pavel Rudolf, Inge Kosková, Jindřich Růžička, Jiří Lindovský, Jan Kubíček, Jindřich Zeithamml) a v Ústavu makromolekulární chemie (Jonáš Czesaný, Ladislav Jezbera, Martin Zet, Dagmar Šubrtová, Jana Babincová, Eva Pejchalová, Rudolf Samohejl ). Vystaveny budou rovněž fotografie z výstav od Hany Hamplové a Blanky Lamrové a dokumentace, shromážděná Archivem výtvarného umění. /Jiří Hůla/

http://www.i-noviny.cz/muzeum/kde-je-svetlo-neni-tma#.VxJcOLRf272

https://www.youtube.com/watch?v=aqSORbrhFdk

http://landscape-festival.cz/aktualne/
http://www.gjf.cz/aktualne/landscape-festival-praha-2015/

https://www.facebook.com/events/717754208348041/

13. června - 28. září 2015

Schránka pro ducha / Výstava k 50. výročí otevření Galerie moderního umění

Galerie moderního umění oslaví v roce 2015 padesáté výročí otevření nového sídla v modernisticky rekonstruované budově bývalé lobkowiczké zámecké jízdárny. 13. června 1965 se za velkého zájmu veřejnosti konala vernisáž stálé expozice moderního umění s unikátní kolekcí děl Antonína Slavíčka. Přesně po padesáti letech bude zahájena jubilejní výstava s názvem připomínajícím, že důležitým exponátem bude i sama budova – obálka, ukrývající kulturní paměť zpředmětněnou v uměleckých sbírkách. Pomyslná schránka je naplněná vzpomínkami na tvůrčí osobnosti, významné výstavy a události. Jednotu času, místa a děje podtrhne náplň výstavy s defilé špičkových děl českého umění zlaté éry šedesátých let z fondů galerie. Představí se tu prvořadá díla předních osobností celého spektra uměleckých tendencí, jež byly předmětem sběratelského zájmu prvního ředitele Miloše Saxla i jeho následovníků. Vystavená kolekce bude prostřednictvím střetu dobových idejí dokumentovat klíčový význam epochy šedesátých let a závažnost nastolených témat, jež dodnes oslovují uměleckou scénu i veřejnost. Součástí obsahu bude výběr nejzajímavějších děl z kolekce pocházející z 1. mezinárodního malířského symposia Roudnice ´70, které se v galerii stalo epilogem šedesátých let.

Galerie není jen sbírkotvornou institucí, ale také živým, inspirujícím centrem umění, podněcujícím jeho další rozvoj. Jubilejní výstava poskytne exkluzivní příležitost k dialogu se současnou výtvarnou scénou. Zajímá nás, jak bude reagovat na rodinné stříbro galerie, zastoupené slavnými jmény jako Boštík, Medek, Boudník, John, Malich, Šimotová, Palcr, Podhrázský, Piesen, Sion, Veselý, Ševčík, Zlín, Slavík, Němec, Načeradský apod. Vybrali jsme osm tvůrců z různých prostředí od střední generace po ty nejmladší, kteří ve své tvorbě zajímavým způsobem rozvíjejí modernistická témata šedesátých let, nebo s nimi polemizují, a vyzvali je k aktuálním intervencím do expozice. Věříme, že Pavel Kopřiva, Dagmar Šubrtová, Richard Loskot, Jan Brož, Jiří Thýn, Tomáš Moravec, Josef Mladějovský a Jan Stolín (ten v předpolí budovy) umocní poselství výstavy a přesáhnou její kulturně historický rozměr. Intervence umělců zároveň podnítí úvahy o dalším směru akviziční politiky galerie.

Poslední noc zimního spánku

Město Černošice pořádá
ležící spící večírek mezi Alfou a Omegou
o spánek Vás připraví:
Marie Hladíková, Lenka Klodová, Piva a Slove, Hanele Poislová, Helena Sequens a Adam Stanko, Dáša Šubrtová
DJ a hudební spolupráce Johana Švarcová

noc z 20. 3. – 21. 3. 2015, začátek ve 20:00 do 10:00

možnost přespání v instalaci, performance, společná večeře a snídaně
Vila Tišnovských, Karlštejnská 259, Černošice

SRDCERÁJ
monotematická expozice - srdce v umění

Město Litvínov, Veronika Richterová a Michal Cihlář Vás zvou na vernisáž výstavy

Karel Aubrecht, Pavel Brázda, Michal Cihlář, Jiří David, Roman Franta, Kurt Gebauer, Barbora Jelínková-Cajthamlová, Lenka Klodová, Martin Kocourek, Ivan Komárek, Vladimír Komárek, Ivo Křen, Alena Kupčíková, Petr Nikl, Jan Antonín Pacák, Michaela Pavlátová, Veronika Richterová, Michael Rittstein, František Skála, Jiří Slíva, Vladimír Suchánek, Jan Šibík, Miro Švolík, Dagmar Šubrtová, Josef Váchal, Martin Vrana, Pater Župník.

vernisáž 14. 2. 2015 v 16 hodin
zámek Valdštejnů, ulice Mostecká čp. 1, Litvínov
výstava potrvá do 30. 9. 2017

otevřeno: St - Ne 10.00 - 12.00 13.00 - 17.00 hodin

vstupné: děti, studenti 20 Kč, důchodci 30 Kč, dospělí 50 Kč

pedagogický doprovod organizovaných skupin a děti do 3 let zdarma

rodinné vstupné a rodinné pasy 90 Kč (platí pro 2 dospělé osoby a minimálně 1 dítě)

www.litvinov.cz

foto: Ester Polcarová

Hvězdný prach

Vernisáž: 19. února 2015 v 18 hodin
Dernisáž: 22. března 2015 ve 14 hodin

Výstava: 20. února – 22. března 2015

Kurátor: Martin Kolář

Místo konání: Galerie Alternativa OGV, Komenského 10, Jihlava

Výstavní projekt Hvězdný prach představuje tvorbu pěti umělců: Tomáše Polcara, Lady Semecké, Ilony Staňkové, Dagmar Šubrtové a Markéty Váradiové. Jedná se o určité generační setkání autorů, kteří se prvně společně představují již v letních měsících roku 2014 v industriálním prostoru Trafo Gallery výstavou Písně kosmické. Jestliže tento název evokoval romantické vidění nerudovské, pak současné pojmenování Hvězdný prach spíše denotuje poetické myšlení Georga Friedricha Philippa svobodného pána von Hardenberg. Zmíněné srovnání je však nutno nazírat s odstupem i určitou ironií.

Pokusíme-li se o naznačení společného úhlu pohledu jmenovaných umělců (což je velmi problematické, jelikož se jedná o vyzrálá a autentická díla jednotlivých, silných osobností), může se jevit jako jistá perspektiva jejich tázání po způsobech reprezentace a reprezentovaného. Což je tématika velmi aktuální. Zvláště poté, co v devadesátých letech minulého století přichází William J. Thomas Mitchell s teorií „obratu k obrazu“ (Pictorial Turn), který se tímto odklání od již částečně neaktuálních metodik „čtení a dešifrování“, vycházejících z lingvistických teorií „obratu k jazyku“ sedmdesátých a osmdesátých let minulého století (ty však v naší kotlině přetrvají mnohdy i o dvacet let déle). Je tak opuštěn hybridní způsob uvažování o různých podivných gramotnostech (příkladem může být, zvláště v českém prostředí, zneužívaná takzvaná „vizuální gramotnost“), společně s kuriózními kompetencemi, které k tomu přináleží. Naopak obraz, který je považován za stejně důležitý jako jazyk, je popisován ve smyslu zviditelnění z nějakého místa, či diskursu. Tedy v souvislostech, o nichž je na jedné straně možno hovořit v rovině výpovědí, které jsou redukovány na určitý kód, a na druhé straně o ploše viděné, jenž je polymorfní sítí vztahů. Ty závisí na předpokladech vidění a praxi vidění.

Jestliže zkoumáme reprezentace, předkládané autory výstavy Hvězdný prach, naznačeným úhlem pohledu, otevírá se nám pod celou škálou použitých médií (od betonové plastiky, přes sklo, klasickou malbu až k sémantice graffiti) diference dvou základních přístupů: První je možno označit za transparentní (fikce, představa, jev), druhý je netransparentní (systém, řád, koncept). Martin Kolář

recenze výstavy: http://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/online/2015/55214a28b17c3/55214aadafc75

Hvězdné nebe v jeskyni /Souhvězdí Orion/, detail, 2015, samet,

ruční výšivka, dřevo, 145 x 240 x 50 cm

Hvězdné nebe v jeskyni /Souhvězdí Orion/, 2015, samet, ruční
výšivka, dřevo, 145 x 240 x 50 cm

    Pohled do instalace SALVE VALE: Hvězdné nebe v jeskyni
    /Souhvězdí Orion/, 2015, samet, ruční výšivka, dřevo, 145 x 240 x 50 cm,
   vpředu Podzemní řeka, samet, sádra, dřevo, 200 x 35 x 50 cm

Pohled do instalace SALVE VALE: zleva Dvojčata /Válovky/,

2012, sádra, v. 170 cm, Černé vejce, 2013, koks, v. 100 cm,

Uhelná madona, 2013, kladenské uhlí, v. 150 cm

Dagmar Šubrtová, SALVE VALE
Galerie Města Blanska, 11. 1. – 6. 2. 2015

Sochařka Dagmar Šubrtová pro výstavu, jejíž pojmenování odkazuje k místnímu jménu Valis baptismi - Křtinského údolí zvolila site specific přístup. Neznamená to „jen“ pracovat přímo s výstavním prostorem, ale hledat i obsahy „identity“ místa, respektovat její podvojnou morfologii a stejně jako dvoustrannou temporalitu. Na prahu Moravského krasu nelze přehlédnout ráz málo úrodné, erozí obnažené vápencové krajiny, kde se většina dešťové vody okamžitě ztratí v podzemí rozsáhlého jeskynního systému. Její totožnost spočívá v podvojnosti povrchu suchých planin a hlubin jeskyní tvarovaných vodami ponorných řek. Současnost krajiny je nezvykle propojena s prehistorií země i člověka, vládne tu paměť místa, rytmus jeho času i snů. To, že nějaká „věc“ pominula, neznamená pouze to, že je vzdálená v čase, jistěže fakticky vzdálená zůstává, ale ono vzdálení může vyvstat v našem čase i jako nevykoupený přízrak. Psychická archeologie dějů a věcí dávno minulých tu povstává ve site specific instalaci jako teorie podzemní paměti.

Radoslava Schmelzová

GALERIE MĚSTA BLANSKA
Dvorská 2, 678 01 Blansko

Tel.: +420 516 415 781

www.galerie.blansko.cz

út-pá 10.00-12.00, 12.30-17.00 h
so-ne 14.00-17.00 h

Ve státní svátky galerie zavřena.

V den ukončení výstavy VSTUP ZDARMA!

2014

Černé vejce, 2013 - 2014, koks, v. 100 cm

národnÍ galeriE tě zve do Perly na NESTÁLOU SBÍRKU

od 18. října 2014
v areálu bývalé papírny
Nádražní 101, Vrané nad Vltavou
otevřeno St-Ne od 11:00 do 18:00 hodin

s ohlášenými změnami až do jara.

Divus / Perla | Areál bývalé papírny, Nádražní 101, 252 46 Vrané nad Vltavou |
více naleznete na http://www.divus.cz/praha/cs/page/?uri=perla&id=75

Pohled do jeskyně, 2014, samet, ruční výšivka, 300 x 150 x 80 cm

Pohled do jeskyně, 2014, detail, samet, ruční výšivka, 300 x 150 x 80 cm

Dagmar Šubrtová: Pohled do jeskyně
Galerie Prokopka, 9. 9. – 9. 10. 2014

www.galerieprokopka.cz

Pro galerii Prokopka si autorka vybrala imaginární pohled do jeskyně. Krystalická forma prvního plánu je jakýmsi předělem mezi tímto světem a tým, který se nám v temnotě otvírá. Jeskyně jsou považovány za posvátné a sloužily jako dějiště mnoha tajemných rituálů. Sochařská instalace je odkazem na podobenství lidského poznání a vytváří možnost iluze pro vstoupení do osobního vnitřního prostoru, kde ještě hlouběji bije zlaté srdce Země (F. Nietzsche).

Pohled do jeskyně

„Umělci devadesátých let sice odmítají akademické formy vystavování, ale pojímají výstavní prostory jako místo soužití, jako otevřenou scénu někde na půli cesty mezi kulisou, filmařským ,placem‘ a dokumentačním sálem.“ 1 V žižkovské Galerii Prokopka provozované netradičně v jídelně hotelu stejného jména je možné aktuálně zhlédnout pozoruhodnou sitespecific instalaci nazvanou Pohled do jeskyně od sochařky Dagmar Šubrtové (1973). V žánru sitespecific instalací se jedná o druh uměleckých intervencí do konkrétního prostoru, které jsou „šité na míru“ galerie, čímž se takový vizuální počin stává neopakovatelnou událostí bez možností reprízy, opakování či recyklace. V postmoderním diskurzu tak dochází k důrazu na autentické setkání či prožívání umělecké výpovědi. V současné době, kdy je vše rychlé a flexibilní, dostupné ihned v mikrosekundových intervalech, se může zdát nezasvěcenému divákovi tento způsob tvorby určitým anachronismem, čímsi pomalým v překotné době.

Galerie Prokopka je v tomto ohledu dnes již klasickou ukázkou tzv. hybridního galerijního provozu 2 přidruženého či fungujícího v rámci jiné instituce, kterou založila a řídí kurátorka a vizuální umělkyně Markéta Vlčková. Od roku 2011 zde dochází k nápaditému a hlavně pravidelnému výstavnímu programu zaměřenému na mladou a střední generaci domácích autorů. Spojení prostoru hotelové jídelny a aktuálního vizuálního umění se může nejdříve jevit jako určitá „z nouze ctnost“ či přímo degradace celého procesu adjustace a prezentace vizuálního umění. Jako svého druhu „políček“ určený konzervativnímu publiku. Opak je však pravdou. V tomto smyslu je možné ilustrovat několik relevantních autorských postojů k pochopení tohoto jevu, kdy výtvarné dílo funguje v interakci s prostředím určeným ke konzumaci potravy. Za mnohé lze uvést jako absurdní inspiraci především tvorbu Daniela Spoerriho, jehož fascinace „procesem pojídání a setkávání“ zanechala nesmazatelný otisk na tváři dějin vizuálního umění 20. století. Oproti tomuto přístupu je pro české prostředí obvyklý prostor hospody, který se stal svého druhu iniciací a zároveň i dějištěm prvních happeningů Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu jako typicky česká groteskní odpověď na svět umění za železnou oponou. Prostředí, ducha místa Galerie Prokopka provozované ve strohé hotelové jídelně lze s určitým nadhledem vnímat i jako nevědomé pokračování těchto tendencí pochopitelně v jiném historickém kontextu. Koexistenci současného umění v cizorodém negalerijním prostředí je možné vnímat i jako určitý dialog, v němž záleží na schopnosti umělce i kurátora vytvořit určitý specifický druh komunikace. Takovýmto komunikačním kódem je i aktuální výstavní počin Dagmar Šubrtové. V tvorbě této autorky střední generace vyjadřující se primárně uměleckými médii pracujícími s prostorem lze zjednodušeně řečeno dlouhodobě rozpoznat dvě polohy. Na jedné straně jde o vážná, meditativní témata, kdy její tvorba vybízí k hloubání či introspekci. Výsledkem jsou často objekty citující minimalismus, pro něž je hlavním motivem princip rovnováhy či harmonie, vztahu makrokosmu a mikrokosmu či strukturální proměny hmoty. Na straně druhé jde o groteskně absurdní polohu, kdy jsou její realizace jakoby odlehčenou „soft“ verzí té první, kdy lze jasně rozpoznat humor a nadhled vycházející z tradice české grotesky. 3

Aktuální sitespecific instalaci Pohled do jeskyně pak můžeme rozpoznat obě tyto tendence ve vyvážené symbióze. Divák se v prostředí strohé hotelové jídelny setkává s vějířovitým objektem jako určitým abstraktním tvarem, který svými monumentálními rozměry vytváří dojem určité absurdní disharmonie. I samotní hosté se tak stávají součástí inscenovaného představení, určitou kulisou, jejíž oponou je právě onen vějířovitý objekt, jehož sametový povrch je pokryt stigmaty hvězdné oblohy. V tomto smyslu propojení makrokosmu a mikrokosmu probíhá zcela přirozeně při šálku ranní kávy ve městě cizinců, kde je povaha místa i při banální snídani tak prazvláštní.

Matouš Karel Zavadil, září 2014, pro časopis Ateliér

1. Bourriaud, Nicolas, Postprodukce, Tranzit 2004, str. 67
2. Vzhledem k faktu doznívající ekonomické krize, je tento jev v současném českém vizuálním umění poměrně častý.
3. Dagmar Šubrtová absolventka a asistentka Ateliéru veškerého sochařství prof. Kurt Gebauer VŠUP

Severní obloha, Modřanská zvonice, 2014, samet, ruční výšivka, dřevo, v. 178 cm

Severní obloha, Modřanská zvonice, 2014, samet, ruční výšivka, papír, sádra

Dagmar Šubrtová: Severní obloha

Galerie Modřanská Zvonice, 3. 6. – 23. 6. 2014

Experimentální galerie Modřanská zvonice byla založena 17. 11. 2011. Nalézá se na ostrohu nad Vltavou vedle kostela Nanebevzetí Panny Marie. Původně kamenná středověká zvonice překrývá prehistorické kultovní místo. Zvoniční vrch má v historii Modřan zcela mimořádný význam. Sakrální okrsek, zbudovaný na břidličném ostrohu nad Vltavou, zahrnující kostel Nanebevzetí Panny Marie, přilehlý hřbitov a kamennou zvonici, je nejstarší a památkově nejlépe zachovaný sakrálně architektonický celek na pravém břehu řeky na jih od Vyšehradu. Historické dokumenty z doby vrcholného středověku odkazují tento prostor společně s vinicí na jižním svahu do správy Vyšehradské kapituly již v polovině 14. stol. Prehistorický význam vrchu je doložen ojedinělými archeologickými nálezy, které odkazují k existenci kultovního prostoru, sahajícího do hlubokého starověku.

Sky in cave, 2014, ruční výšivka, samet, dřevo, v. 178 cm

Písně kosmické: Tomáš Polcar, Lada Semecká, Ilona Staňková, Dagmar Šubrtová, Markéta Váradiová
Praha, Trafo Gallery, 30. 7. – 17. 8. 2014

Industriální prostor Trafo Gallery explicitně odkazuje k umění vzniklému v kontextu graffity scény, kde je tvorba založená na spontánním přístupu ve smyslu zanechávání stop a otisků ve struktuře veřejného prostoru, který se tak stává určitým místem vymezení mezi já – autor versus oni či lépe řečeno autor versus systém. Umělci z tohoto okruhu však vybudovali galerii s otevřeným výstavním programem. Výstava Písně kosmické několika spřízněných umělců střední generace (Tomáš Polcar, Lada Semecká, Ilona Staňková, Dagmar Šubrtová, Markéta Váradiová) demonstrovala právě tohoto ducha „jinakosti“, kdy nejde o zástupce graffity scény vycházejících ze subkulturního mixu. Pro tvorbu těchto autorů je zásadní práce s prostorem ve smyslu minimalismu, do kterého se promítají matematické i geometrické veličiny a také struktura použitého materiálu. V kontextu současného umění jde o prezentaci širšího meditativního konceptu výstavy. Tak zde došlo k zajímavému kontrastu a pnutí, kdy se v „hlučném“, extrovertním prostředí bylo možné setkat s „tichou“ introvertní výstavní koncepcí vybízející k introspekci. Použijeme-li s určitou nadsázkou hudební paralelu, tak jako by se uprostřed punkového koncertu náhle zpřítomnilo vše pohlcující Cageovské ticho. Vizuální slovník všech zmíněných autorů je příbuzný tématicky i způsobem zpracování. Asi hlavním společným motivem je meditativnost jejich tvorby. Na jednotlivých dílech jsou jasně patrná témata struktury, vesmíru, vnitřního a vnějšího vědomí, krystalu, která nemusíme vnímat nijak dogmaticky, ale jako určitý vizuální impulz směřující k širšímu kontextu, kde si divák klade otázky po smyslu či zákonech světa. Autorský rukopis jednotlivých umělců se tak v instalaci doplňoval. Skladba a rytmus děl vytvořil vzájemný vizuální dialog. Objekt Tomáše Polcara Kyklos z hrubé betonové hmoty je tvořen základním geometrickým tvarem – kruhem, korespondoval tu s variantou „uhelné“ instalace Dagmar Šubrtové, která mimo jiné používá odkazy na proměnu hmoty ve smyslu krystalizace. Lada Semecká se soustřeďuje na realizaci minimalistických objektů z taveného čediče, jejichž hrubý a matný povrch odkazuje k hmotně nehmotnému materiálu přítomnému ve sluneční soustavě. Instalace Kvintesence od Markéty Varadiové spočívá v autorské variaci na Platónská tělesa vytvořená ze zrcadlových ploch, kde hrají důležitou roli optické klamy a iluze. Tyto prostorové intervence doplnily grafické interpretace Apokalypsy Ilony Staňkové vytvořené jako grafické piktogramy přímo na zdi galerie Trafačka.
Tvar výstavy ve svém vizuálním purismu nabídl jakýsi vstup do idejí řecké předsokratovské filosofie. Už Pythágoras si uvědomil, že základním systémem světa, první abstrakcí jsou číselné poměry, čísla, jejichž vztahy lze vysledovat ve všech představitelných i nepředstavitelných realitách. Zdánlivý rozdíl mezi odtažitým, racionálním vnímáním skutečnosti a intuicí Pythágoras propojuje ve svém učení do jednotného systému. Umělci tu v Písních kosmických vytvořili vlastní vizuální esej na obdobné téma. /Karel Matouš Zavadil/

Revitalizace, 2014, Nákladové nádraží Žižkov, d. 18 m

Revitalizace, 2014, Nákladové nádraží Žižkov, d. 18 m, foto: Landscape festival

Landscape festival, Praha 2014, Krajina, město, veřejný prostor

18. 6. - 9. 9. 2014, Žižkovské nákladové nádraží, Praha

Druhý ročník festivalu navazující na diskuzi o zkvalitnění veřejného prostoru v České republice i o úloze krajinné architektury. Krajinářské architektuře není zatím věnován tak velký prostor, jaký by si zasloužila. Tento projekt je určitou osvětou i mezioborovým dialogem za účasti nejen českých, ale také mezinárodních odborníků. Do projektu je zapojeno velké množství dobrovolníků a studentů z vysokých škol z celé ČR, kde se koná výuka na téma krajinářské architektury. Snahou pořadatelů je oživit na letní měsíce lokalitu kulturní památky Nákladové nádraží Žižkov, místa, které se může zdát zapomenuto, ale které má obrovský potenciál pro budoucnost.

http://landscape-festival.cz/fotogalerie/

Autoři vizuálu celého festivalu: Eva Hronovská a Jakub Horský

Instalace ve Villa Mysteria, Open Air festival, Hradec králové,

zleva: Černobílá, 2012, barevná sádra, 170 x 80 x 45 cm,

Uhelná, 2013, kladenské uhlí, v. 150 cm

Metamorphosis, Villa Mysteria, Open Air Program,

Hradec Králové, 21. - 30.6. 2014

Open Air Program je od roku 2000 tradiční součástí Mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů, koná se každoročně posledních 10 červnových dnů v Hradci Králové. Představení se odehrávají na téměř 20 scénách pod širým nebem, v historickém centru města, účastní se ho na 150 souborů či jednotlivců, kteří odehrají na 200 představení, venkovní část festivalu navštíví přibližně 50 tis. diváků. Celé podkroví Villy Mysteria zaplnily práce výtvarníků tvořících na téma Metamorfóza.http://www.openairprogram.cz/

Transformace uhlí, 2014, Řeporyje, laminát, v. 390 cm

/přemístěno do Zahrada Bubec/

Art Safari 27, Sochařské studio Bubec, Praha
7. – 8. 6. 2014

Občanské sdružení BUBEC v rámci Art Safari 27 představuje výstavu umělců :

Jana Bačová Kroftová, Tomáš Bambušek, Barbora Blahutová, Václav Hájek, Tereza Hájek Fikarová, Kateřina Hikadová, Ivana Hanzlíková, Petr Johanus, Filip Količev, Gábina Kronďáková, Tomáš Kubačka, Zdeněk Ladra, Aleš Lamr, Jan Lamr, Tereza Melková, Eva Nádvorníková, Jitka Navrátilová, Lenka Nesázalová, Aleš Novák, Zdenka Marie Nováková, Ladislav Plíhal, Tomáš Polcar, Lukáš Rais, Jakub Rajnoch, Jana Střílková, Čestmír Suška, Daniel Suška, Michal Škapa, Viktor Špaček, Dáša Šubrtová, Aleš Šulc, Michal Tomek, Michal Trpák, Helena Tůmová, Diana Winklerová

Občanské sdružení Bubec provozuje sochařské studio stejného jména v pražských Řeporyjích od roku 2000, kdy se skladová hala proměnila díky nápadu sochaře Čestmíra Sušky v multifunkční ateliér. Každoročně se zde pořádají dva umělecké workshopy, jejichž výstupem je konfrontační výstava zúčastěných umělců pod dnes již zavedenou značkou Art Safari. Pozoruhodné na projektech občanského sdružení je nejen komunitní rámec práce, kdy jsou Art Safari koncipovány jako konfrontační výstavy s doprovodným festivalovým programem, ale především absence jakýchkoliv vstupních bariér. Dále je to šíře výběru vystavujících umělců i s mezinárodním přesahem, zaručující „náruživému divákovi“ kvalitní nabídku současného vizuálního umění. Neměli bychom se ovšem nechat zmást označením sochařské studio, protože vedle prostorových realizací, je možné se na výstavě setkat se širokou škálou uměleckých medií od plošných maleb a fotografií po projekce či instalace. Výjimkou nejsou ani realizace s přesahem do akčního umění. Oproti předchozím ročníkům budou součástí aktuální výstavy také sochy a objekty přenesené do veřejného prostoru obce Řeporyje. Proměnu sochařského ateliéru a jeho okolí v originální autorský vizuální projekt tak můžete zažít na vlastní kůži na Art Safari 27.

http://www.bubec.cz/

Text k budoucí výstavě:

Ze země
objekty z uhlí, kovu, strusky a haldoviny, obrazy, barevné pigmenty, kresby uhelným mourem

trochu textu:Autorka ve své práci často reaguje na místo, jeho paměť a historii. Již několik let žije v Kladně, ve městě s významnou avšak již ukončenou průmyslovou minulostí. Slavná Wittgensteinova Poldina huť je postupně vyřazována z provozu, její části betonových a rezavějících konstrukcí zarůstají náletovými porosty. Tato poloopuštěná místa se stávají zajímavá pro vědce a odborníky zkoumající zde, stejně jako na okolních haldách, novou neuspořádanou přírodu. Odvaly po dobývání černého uhlí mají své zvláště specifické složení. Tento odpad: vrstevnaté jílovce, kaoliny, struska, popílek a nasypaná hornina nejrůznějšího stáří, zde má prostor pro novou chemickou přeměnu. Každý kus vytěženého materiálu v sobě nese zaznamenanou cestu země na povrch, každý kus rezavého železa metamorfózu materiálu a proměnu energie. Vše je v procesu, autorka jej takto vědomě a dlouhodobě promítá do své práce, je zde vidět i návaznost na dlouhodobou spolupráci s odborníky a vědci a jejich poznatky. Materiál, jeho tvary, vrstvy a textury můžeme v jejích instalacích vnímat v dočasné podobě a v uchopené přítomnosti.

Vše se v její volné tvorbě propojuje ve vztahu žitého prostoru a podmínek žití v něm. V posledních letech se věnuje složitému postoji člověka a krajiny, zkoumá aktuální otázky proměn krajiny a problematiku provázanosti postindustriální společnosti a přírody. Tato témata reflektuje a rozpracovává prostřednictvím uměleckého průzkumu kulturní geografie a morfologie specifických oblastí střední Evropy. Porovnává tak poznatky s industriální krajinou již zmíněných kladenských dolů, ale i se změnami rozsáhlé části krajiny v důsledku dobývání uhlí v Severočeské uhelné pánvi. Často cituje v této souvislosti, že němenné je nepostřehnutelné, pokud nejsme ochotni se pohybovat vůči němu sami. Je důležité se zaměřit na tzv. pozvolné změny, protože kromě naší citlivisti na rychlé změny je tu ještě jev naší přizpůsobivosti. Tedy máme stejně obtížné vnímání ke změnám společnosti, v prostředí kolem nás a jejich nevratnosti.

Toto téma pak u autorky otevírá další část její tvory, propojování pozemského s procesy, u kterých jsme ochotní přistoupit na hypotézu, že ve světě existují složité ukázy, které nelze nijak vysvětlit, protože existují nezávisle na jakémkoliv složitějším systému do něhož by mohly být zahrnuty. Jak například souvisí to co se děje na zemi s časovými periodami universa? První výstavu s takto koncipovanými tématy uspořádala v Galerii města Blanska v roce 2015. V této oblasti se tradičně v podzemních prostorách Moravského krasu, po transformačním rituálech, pomyslně lidé dostávali do podzemního hvězného nebe. V její instalaci se významový pohyb vytvořil na základě výměny symbolických obsahů černé a bílé barvy. Černá jako barva prvotní matérie, zde byla zastoupena uhlím a pigmenty. Ty ve své tvorbě autorka používá dodnes, tvoří pomocí uhelného mouru, sesbíraných pigmentů z oblasti Rudic, pomyslného geologického středu Moravského krasu, z pigmentů nasbíraných na residenčním pobytu na Islandu, v mladé geologické oblasti a také z již zmiňovaných materiálů z odvalů kladenských hald.

V jejích obrazem se promítá osobní uspořádání pomyslných vesmírných prostorů, nazvaných ultraprostory. Ty chápe jako místa, která jsou z nějakého důvodu mimo běžný čas. Vzniká zde možnost určitého zpomalení změn, například jeskyně, nebo místa, která podléhají symbolické anulaci času, tzv. rituální místa nebo pak místa, jenž jsou ovlivněná jiným prostorem, zakřivením a jinými vztahy, třeba vesmírnými, které se snažíme na základě našich vědomostí pochopit.

Dagmar Šubrtová

Exhibitions

Plán B

Schránka pro ducha / Výstava k 50. výročí otevření Galerie moderního umění

Archiv blogu

Odkazy