pozvánky na výstavy


















Nezestárlé stromy, 2017, Landscape festival Plzeň, železo, v. 8 m
Les může být chápán jako krajina našeho státu, ta byla vždy přirozeně zalesněna, ornou půdu, půdu pro svá obydlí museli lidé přírodě vzít. Brali ji lesu. Snažíme se přírodu stále více ovládnout, někdy se však zmýlíme a ta se nám pak symbolicky představí ve své definitivní podobě.


                                               Bývalá elektrárna Poldi, transformace materiálu pro Nezestárlé stromy, 2016

                                               Bývalá elektrárna Poldi, transformace materiálu pro Nezestárlé stromy, 2016














Umbra - Stín

...
Umělecká reflexe Dagmar Šubrtové směřuje k sochařské interpretaci krajiny zasažené civilizačním využitím. Je jemnější a má větší respekt k nově vznikajícím místům, která jsou vlastně fyzickým příkladem heterotopie. Zatímco umělci amerického land-artu mohli radikálně zasáhnout do rozlehlé nedotčené krajiny pouští a jezer, pohybuje se současný středoevropský umělec v historické kulturní krajině mnohokrát pozměňované, i když třeba brutálním způsobem, a spíš než pokus o individuální gesto vyzní dialog s minulostí místa, jak to ukázala stálá instalace Kamenné obrazy, kterou Dagmar Šubrtová v roce 2002 realizovala
v Hornickém skanzenu na dole Mayrau z původní pískovcové vyzdívky jednoho z dolů kladenského uhelného revíru.

Umělecky aktuální alternativou vůči soše z krajiny může být socha krajiny, simulace horizontu, hory nebo haldy, popřípadě mnohoznačného útvaru, jenž všechny tyto charakteristiky spojuje a dovoluje odkrýt polaritu mezi povrchem a vnitřní strukturou a ukázat vrstvy, z nichž se skládá. Dagmar Šubrtová se tímto principem zabývá soustavně od roku 2010 a kombinuje jej s dalšími významovými variacemi. V některých případech se uplatňuje aranžovaná textilie, jindy má dominantní postavení vztah ke kulturněhistorické paměti místa a ke konkrétnímu materiálu.
....
/Zbyněk Sedláček, 2012/

Od roku 2015 se autorka zabývá projektem s názvem Na pomezí samoty Frontiers of solitude, který zkoumá aktuální otázky proměn krajiny a problematiku provázanosti postindustriální společnosti a přírody. Tato témata jsou reflektována a rozpracována prostřednictvím uměleckého průzkumu kulturní geografie a morfologie tří specifických oblastí v České republice /Mostecko/, v Norsku /Severní část/ a ve vybraných místech Islandu.


video: 
https://www.facebook.com/dagmar.subrtova.3



Tato výstava je první z řady projektů, které budou věnovány památce a badatelskému odkazu historika umění, estetika, kurátora a lounského rodáka Zbyňka Sedláčka. Záběr jeho zájmů byl natolik široký, že není možné v jedné výstavě ukázat celou bohatost Zbyňkových badatelských a kurátorských počinů. Jmenný seznam autorů, s kterými Zbyněk od 90. let spolupracoval, je velice obsáhlý. Také prostory, v nichž Zbyněk výstavy připravoval, zahrnují vedle tradičních muzeí a galerií i místa překvapivá, kde se umění běžně neukazuje. Zbyňka jsem osobně poznal již v roce 1985, tedy v době našich společných studí na pražské filozofické fakultě. Od té doby nás spojovalo přátelství, které se lety prohlubovalo a zrálo. Často jsme v kavárnách diskutovali o našich projektech, vzájemně si sdělovali zkušenosti a rady. Velmi jsem si Zbyňkových aktivit vážil a celá naše stolní společnost obdivovala jeho nasazení a záběr. Během jednoho týdne byl schopen otevřít i několik výstav, často na různých místech, od západu po východ a od severu k jihu. Zbyněk nejenže výstavy sám připravoval, ale často navštěvoval i projekty svých kolegů a přátel. Jeho přehled o současném umění byl výjimečný. V roce 2001 jsem začal organizovat příležitostné jednodenní výstavy v opuštěné kapli svatého Izidora v Kovárech, kde žiji. Zbyněk byl častým návštěvníkem našich vernisáží a bylo vlastně přirozené, že jsem mu navrhl, zdali by neměl zájem pro kovárskou kapli připravit nějakou výstavu. Zbyněk vždy citlivě uvažoval o místě, které mělo sloužit jako výstavní prostor. Nebylo možné s takovým prostorem nějak bojovat či jej vědomě potlačit anebo jinak negovat, ale naopak bylo třeba využít jeho potenciál, specifický charakter, vlastně celý jeho genius loci. Zbyněk postupně pro kapli svatého Izidora připravil šest výstav. Každý z autorů pracoval s místem specificky, v prostorách kaple se tak objevila konceptuální díla, fotografie, někteří autoři provedli přímé vstupy do interiéru, jiní připravili prostorové instalace, další pak představili akci či performance. Zbyněk vždy výstavy uváděl hutným, přehledným a informacemi naplněným slovem, vlastně spíše přednáškou, která by uspokojila i akademické odborníky. Jedním z nich byl ostatně i on sám. Věřil v sílu a moc umění a této víře obětoval svůj veškerý čas. (Otto Urban)


                                               Varianta zakřiveného universa, věnováno Z.S., 2016, samet, rušní výšivka, dřevo, pr. 200 cm









Dagmar Šubrtová
Na okraji kruhu
Galerie Die Aktualität des Schönen..., Liberec, 14. 12. – 13.1. 2016


Čas je ve vztahu k tvorbě umělce důležitá kategorie – ovlivňuje to, co z ní později vyčteme. Kontinuálním tématem Dagmar Šubrtové je po mém soudu krajina a nejméně posledních deset let ta postindustriální. Vztah k jejím materiálním i nemateriálním kvalitám. Pochází z Duchcova v severních Čechách, kde krajina je vlastním stínem, obrácená útrobami nahoru a porostlá divnou novou přírodou. Studovala sklo v Kamenickém Šenově a trvalý imprint v podobě intenzivně rozvíjeného vztahu k místu si odnesla ze sochařského ateliéru Kurta Gebauera na pražské UMPRUM, kde ještě osm let vedla studenty jako asistentka.
            Dlouho žije na Kladně, město má svoji průmyslovou slávu dávno za sebou, ale je to pořád to samé, uhlí, hlušina, železné konstrukce, rezavý kov; i tady bytuje ta samá divoká příroda, která v podobě první houby vítající prosolenou půdu vystrčila hlavu hned po posledním vytěženém metráku uhlí a posledním odlitém ingotu železa.
            Také to vnímáte? Severní Čechy, sklo, uhlí; Praha socha a místo; Kladno uhlí, železo a nová divočina. Všechno důvěrné známé vrstvy, tvary i textury. Každý průmyslový materiál přijímá a odráží jinak světlo, a jakkoli jsou bídné jakožto námět, o to silněji působí coby paměť. Každý kus rezavého železa v sobě nese cestu rudy z útrob krajiny, žár spalovaného uhlí, nekonečné metamorfózy materiálu a tvaru, jakousi archeologii modernity s jejím dávno skomírajícím pokrokem.

Krajina uhlí a Venuše
            Začátek popisované linie lze identifikovat u kruhů z uranového skla Svatozáře, (2003–2005), jejichž nebezpečnou světélkující zář uranové rudy odhalí teprve tma. Pokračuje přes ručně vyšívané bílé kousky plátna, kterými hospodyně zdobily kuchyně, ovšem nikoli s ironickými nápisy Jsem horník, kdo je víc. Postupně z její tvorby mizí raná feministická linie nahého ženského těla. Naproti tomu rozvíjí silná témata z kladenské postindustriální krajiny. Vypůjčená termokamera na snímcích odhaluje Tajný oheň, (2008), tedy ještě horký vnitřek kladenských hald zdánlivě vychladlé hlušiny.
            Z přemýšlení o prehistorických obdobích krajiny se odvíjí linie „venuší“, připomínajících tvary ženských plastik z paleolitu a neolitu. Vynořuje se temná Budečská venuše, (2011) vyřezaná z bloku uhlí, mramorová Podřipská venuše, (2011), kterou sochařka v duchu obětních mýtů zanechala na dně studánky v Mnětěši (odkud okamžitě zmizela), Venuše, (2011) slepovaná z kusů kladenského uhlí a nakonec obří uhelné vejce ustanovuje základní pratvar energie života.
            Bílé kašírované tvary duté krajiny Kopec – Rozděleno, Kopec – půl, (2012) sochařka porcuje jako obří bábovky a skladuje je jako nepotřebné výlisky, torzo holého stromu ovinuje bílý obvaz, z něhož trčí olámané pahýly. Divně světélkují fotografie z noční pěší poutě tenkým křovím nové divočiny na haldách. Pozornost přitáhla jiná forma transformace materiálů, jeho stopa, kouř vytvarovaný z hnusného polyesteru Transformace uhlí, (2013). Ironický tón je motivem Revitalizace, (2015) tří objektů z kousků uhlí nalepených na jednoduché siluety jehličnatých stromů.

Sametové krystaly a temné hvězdy
            Krajina útěšná se zjevuje jen v nových výšivkách bílých hvězdných bodů na černém sametu. Noční obloha pouště, krajina mýtu a volného prostoru. Jako odraz uhelné matérie, jejího lesku a tvaru, začíná autorka zkoumat formy krystalů. Staví je s rovnými plochami, hranami a rohy, ale jejich krystalickou tvrdost často potahuje černým sametem a v jemném gestu přidává ručně vyšívané hvězdy (Krystal, Severní obloha, Sweet sweet, nebeský festival, 2014). Při práci pro svého druhu „zásvětní“ výstavu Salve vale (2015) v Blansku, dvakrát navštěvuje jeskyni Býčí Skálu známou především nálezem tzv. Halštatského pohřbu. V tzv. Předsíni bylo v roce 1872 nalezeno více než 40 koster a množství předmětů ze starší doby železné (halštatské). Jednalo se o ostatky převážně mladých žen, s uťatou hlavou či údy. Vědci se dodnes neshodli na tom, co se zde kdysi odehrálo. Autorka hledala pozitivní paralelu a obrátila se k zlatým orfickým tabulkám Lamellae aureae orphicae, (400 p. n. l.), nálezům z pohřbů v Řecku a Itálii z doby o sto let starší než pohřeb v jeskyni. Nosily se pravděpodobně na krku jako amulety a obsahují pokyny, jak se chovat při nebezpečné posmrtné cestě  krajinou mrtvých a setkání s podsvětními soudci. Vytvořila fragment „podzemní“ noční oblohy s vyšívanými hvězdami, útěchu poskytující podzemní pohled na nebeské divadlo. Součástí této instalace byl i mystický objekt Dvojčata (2012), který je její poctou kladenským malířkám Jitce a Květě Válovým. Dlouholeté přátelství s Jitkou Válovou se pro Dagmar Šubrtovou neuzavřelo fyzickým odchodem malířky z našeho světa.
            Drobné hvězdy z temných sametů se osamostatňují a zhmotňují do černých nebo rezavých hvězd se sedmi nebo osmi cípy. Sochařka s nimi pracuje jako s jednotlivými objekty-znameními, která označují opuštěné a chátrající objekty, nebo je vkládá do galerijního prostoru, ale na nezvyklá místa, využije strop, zasekává je do stěn Černé hvězdy, Udělení černých hvězd, Landscape festival, (2016). Ale vrací se také religiózní rovina v mariánské tematice Stella Maris (2015).    V této zdánlivě „rozstřelené“ směsi forem, tvarů, fotografií, objektů a kreseb jsou čitelné vědomosti (vlastní tvorby, zkušenosti kurátora, znalost industriální architektury,…) dále přenášené a rozložené vědění (o tvarech a druzích nerostů, rostlin), ale i v čase zacyklené smyčky mýtů, stále více vnímám pevný střed krajiny, lhostejno v jaké formě či podobě.
            Hektická činnost spojená s aktivitami ateliéru na pražské UMPRUM i kurátorské vedení Galerie Mayrau v objektu starého hlubinného dolu se uzavřely. A já soudím, že naštěstí. Postupně se totiž začínají ukazovat zajímavé výsledky pramenící ze soustředěnosti autorky na vlastní projekty. Poslední její mimoumělecká činnost, tedy funkce hlavního koordinátora mezinárodního projektu Frontiers of Solitude, který byl terénním uměleckým průzkumem fragmentů poničených krajin v severních Čechách, na Islandu a v Norsku, jí v severních Čechách umožnila získat netriviální zkušenost. Průmyslová těžba hnědého uhlí ve svém rozkladném pohybu tu vyjevuje přechodnou fázi mezi dvěma klidovými stavy krajiny, kultivovanou starou sídelní oblastí s promyšleným hospodařením s přírodními zdroji k sice ještě lidské, ale již beztvaré krajině, která vytěžená, obrácená naruby je vlastně k ničemu. Její budoucí revitalizace, která je stejně mechanická jako těžba, nedovolí vstup přirozeným přírodním procesům samoobnovy. Sochařka se vztahem k místu, citlivá k přírodním materiálům radikalizuje svůj niterný vztah k ekologii.
            Současná instalace Na okraji kruhu v galerii, která sídlí v obchodním domě, symbolu masové spotřeby, se odvíjela od této základní úvahy:
„Tak jo,“ řekla, „rezavé hvězdy na okraji kruhu.“ A na zem vyznačila černou barvou, a možná to byl jen nějaký tmavý stín, části kruhu, v jehož středu stojí sloup. Kruh se ztrácí pod příčkami stěn. Je to jen vestavba. Celý ten obchodní dům je přidaná vestavba do struktury města, ale sloup je vždy nosný, pevný střed. Sloup jako střed. Kruh jako cyklus. Jako indiánské označení pro rok: Kruh na okraji světa. Okraj vnímám jako hranu. Vždyť stále chodíme blíž okraji, okraji světa, stále víc balancujeme nad propastí a je to nekonečně se opakující sled událostí, cyklus, jen blíž a blíž k hraně. A někdo vstoupil do kruhu a zasekal rezavé hvězdy do stěn. Má jít o gesto agrese, obrany nebo varování?

(Radoslava Schmelzová, listopad, 2016) 



http://artalk.cz/2017/01/19/dagmar-subrtova-v-dads/



KRAJINA, UMĚNÍ A FOTOGRAFIE
(Současná umělecká díla v krajině)
1. 11. 2016 – 5. 1. 2017

Výstava je součástí Fotograf Festivalu: Cultura / Natura

Výstava představuje fotografie uměleckých děl vycházejících z hnutí land artu (zemního umění), či umění pro veřejný prostor a ekologie, proto je nenajdeme v galeriích, ale je třeba se za nimi vydat do krajiny. Počátek „českého“ land artu na rozdíl od amerického či britského je možné hledat v tzv. akčním umění, tedy v aktivitách autorů, kteří od 70. let dvacátého století nesměli vystavovat a svoji uměleckou tvorbu představovali jen v ateliérech či venku v krajině pouze pro okruh přátel. Současní autoři vymezili čas jejich fyzické existence tím, že je spojili s konkrétním místem ve volné přírodě či venkovské krajině. Jsou volně přístupná a vystavena povětrnostním vlivům. Ve většině případů jde o uměleckou tvorbu, která usiluje o nějaký druh rozhovoru s místem, jeho historií či s přírodními kvalitami. Nejde jen o geologický typ české krajiny, jenž určuje, co v ní roste a žije, ale někdy i o méně zjevné kvality duchovní. Fotografie představují některé dlouhodobé realizace, pozornost je věnována i těm, jež mají ambice působit jako krajinotvorné prvky v delší časové perspektivě, jiná díla existují už jenom ve fotografické dokumentaci. Výběr snímků, který vychází z knihy autorů Radoslavy Schmelzové, Dagmar Šubrtové a Radka Mikuláše SOUČASNÁ UMĚLECKÁ DÍLA V KRAJINĚ, kterou vydalo nakladatelství Academia v roce 2014, je doplněn o nové realizace. Cílem knihy bylo představit šíři autorských přístupů tohoto typu tvorby, nikoliv vyčerpávající přehled. Na výstavě jsou zastoupeni umělci napříč generacemi, vedle významných postav české výtvarné scény zde nalezneme i představitele nejmladší generace.

Kurátorky: Radoslava Schmelzová, Dagmar Šubrtová
Layout: Martin Hůla – Carton Clan
Překlad do angličtiny:  Jan Suk
Vydal Archiv výtvarného umění, www.artarchiv.cz
Činnost občanského sdružení Archiv výtvarného umění podporují Ministerstvo kultury České republiky a hlavní město Praha.
© courtesy artists

The exhibition LANDSCAPE, ART AND PHOTOGRAPHY
(Contemporary Artworks in the Landscape)
1. 11. 2016 – 5. 1. 2017

The exhibition is a part of Fotograf Festival: Cultura / Natura

The exhibition presents photographic artworks based on land art or public spaces and ecology, therefore they are not to be found in gallery spaces but need to be sought in the countryside. The beginnings of the “Czech” land art, unlike the American or British one, can be traced in so called action art, i.e. in the actions of artists who from the 1970s could not exhibit their work. Their artworks were presented only for their close friends in studios or in the countryside. Contemporary artists defined the time of their physical existence by connecting to a particular place out-of-doors or in the country. The works are freely accessible and the subject of weather conditions, and frequently create a dialog with the particular place, its history or its natural qualities. The qualities are not only of the typical geological type of the Czech countryside – its vegetation and habitation, but its less apparent spiritual qualities. The photographs present the results of durational projects as well as pieces aspiring to become landscape formative elements in the long term; other works exist only in photographic documentation. The selection of photographs is derived from the book Contemporary Artworks in the Landscape, by Radoslava Schmelzová, Dagmar Šubrtová and Radek Mikuláš, published by Academia in 2014, and extended by several contemporary works.  Rather than creating a comprehensive overview, the aim of the book was to present a variety of artistic approaches. The exhibition presents artists across generations, from the distinguished Czech artistic figures to the members of the youngest generation.

Curators: Radoslava Schmelzová, Dagmar Šubrtová
Layout: Martin Hůla – Carton Clan
Translation: Jan Suk
Published: Archiv výtvarného umění, www.artarchiv.cz
Archiv výtvarného umění is supported by the Czech Ministry of Culture and the capital city of Prague.
© courtesy artists

Umělci/ artists: ARCHWERK (Martin Kloda, Hana Procházková), Jan Ambrůz, Veronika Bromová, Lukáš Gavlovský, Kurt Gebauer, EPOS 257, Tomáš Hlavenka, Monika Immrová, Pavla Kačírková, Ivan Kafka, Lenka Klodová, Zorka Krejčí, Jan Krtička, Kristýna Kužvartová, Ladislav Moučka, Bohumír Nowak, Ester a Tomáš Polcarovi, Zdeněk Ruffer, Tomáš Ruller, Sedlák Michal, Josefína Nesvadbová, Petr Stibral, Jan Šépka/Šépka architekti, Miloš Šejn, Dagmar Šubrtová, Jakub Tejkl, Jan Zdvořák, Jindřich Zeithamml, Martin Zet

                                         Návrat mlhy, 2016, Lhotka u Berouna, umělý kouř


                                         Instalace výstavy Krajina, umění a fotografie ve věži DOXu































RESPOND
vystavující Eva Eisler, Kurt Gebauer, Ivana Junková, Stanislava Konvalinková, David Kraček, Jan Mladovský, Karolína Neprašová, Marek Rejent, Jan Stolín, Dagmar Šubrtová, Petra Vlachynská

V areálu Státního zámku Třeboň vzniká postupně nové centrum současného umění CSUMT (Centrum současného uměni Mistra Třeboňského). Výstava RESPOND je zatím poslední akce v této souvislosti. V minulých letech ji předcházela řada mezinárodních výstav, workshopů, symposií a přednášek. RESPOND se soustřeďuje na historické prostředí zámku a jeho odkaz pro současnost. Součástí východního křídla je nejen galerie kde se výstava koná ale i depozitář Národního památkového ústavu (NPÚ). Depozitář je fascinující sbírka starožitností z různých dob od nábytku a interiérových doplňků, přes sochy a obrazy, až po menší předměty jako nádobí a šperky. Vznikající centrum má fungovat v kontextu současného umění a zároveň reagovat a pracovat s jedinečností třeboňské kulturně historické identity a dále ji utvářet a rozvíjet.

Záměr výstavy RESOND je zaměřit se na tuto strategii a NPÚ k tomuto účelu dalo vstřícně svolení pracovat s depozitářem. Bylo dohodnuto, že každý zúčastněný umělec bude mít možnost vypůjčit si z depozitáře předměty své volby aby na ně reagoval nebo je použil při realizaci svého díla. Po ukončení výstavy budou předměty navráceny zpět do depozitáře. Diváku se tak nabízí nejen zážitek nových uměleckých děl vzniklých v místních kulturně historických souvislostech, ale také zároveň letmý pohled na část pokladů dřímajících pod střechou třeboňského zámku a veřejnosti normálně dosud nepřístupných.


                                         Noční zástěna, 2015-2016, dřevo, samet, ruční výšivka, sbírkové zbraně Státního zámku Třeboň





Divoká příroda ve zdevastované krajině, Mayrau

                                        Rozděleno, 2011 - 2016, bývalé koupele, důl Mayrau, Vinařice u Kladna






                                         Tranformace uhlí, 2014, sádra, dřevo, výška 30 cm



                                         Lampy peněžního ústavu, 2016, Open air festival, Hradec králové


Landscape Opava 2016
                                 
Landscape Festival Opava 2016 navazuje na dva předešlé ročníky, které se uskutečnily v Praze a přilákaly desetitisíce návštěvníků. Letos se festival přestěhoval do Opavy a doufáme, že i zde pomůže změnit pohled obyvatel města na vnímání veřejného prostoru a úlohy krajinářské tvorby. Díky spolupráci s místními zavedenými kulturními institucemi chce festival oslovit co nejširší veřejnost a napomoci proměnám města. Festival kromě řady inspirujících výstav prezentujících úspěšné konverze a revitalizace v ČR i v zahraničí, odborných přednášek a diskuzí, plánuje především oživit městský veřejný prostor, a to jak site specific instalacemi v ulicích města, tak i hudebními koncerty a happeningy. Intervence oslovených architektů, krajinářských architektů a umělců pak reagují na konkrétní místa v Opavě a jejich problematiku. Cílem je snaha tyto lokality kultivovat, dotvářet a nabízet nebo nastiňovat nová řešení. Zvláštní postavení má v programu desetidenní festival s názvem NÁPLAVKA, jehož hlavním cílem bude oživit břehy řeky Opavy, které, ač leží v těsné blízkosti centra města, zejí prázdnotou. Během více než týdne se zde v improvizovaném areálu odehraje množství akcí zaměřených na chybějící aktivity v tomto unikátním veřejném prostoru, jež budou chtít otevřít debatu nad jeho budoucím využitím. Dalšími lokacemi, na které chceme upozornit a přitáhnout k nim více pozornosti, jsou například obchodní centrum Slezanka, bývalá továrna Karnola, Městské koupaliště či nevyužitý potenciál mnohých zelených ploch.

Dagmar Šubrtová, Landscape Opava 2016, Černé hvězdy, 2016

http://opavsky.denik.cz/kultura_region/kultura-landscape-opava10062016.html









                          Hvězdy nad syslím údolím, Kladenské dvorky, 2016 
                                /pocta Františku Stavinohovi/




Projekt plus, Nádraží Holešovice - Atrium 15. 12. 2015 - 20. 2. 2016





































Kurt Gebauer, Marta Hošková Hošťálková, Denisa Hřičiščová, Lenka Janušková, Ivana Junková, Martin Kocourek, Michal Kohút, Stanislava Konvalinková, David Kraček, Zorka Krejčí, Karolína Kračková Neprašová, Hanele Poislová, Marek Rejent, Zdeněk Ruffer, Helena Sequens a Adam Stanko, Jan Slovečník, Dagmar Šubrtová, Tereza Tara, Diana Winklerová, Veronika Zapletalová a další

SOKOLOPEŘENÍ. S názvem výstavy jsme si opravdu vyhráli. Reagovali jsme na to, že je v kostele, ale nakonec, zdá se, důležitější je, že je v Sokolově a Sokolov opeříme svými pokusy a dáme tu své opery, tedy italsky díla. Věříme, že budou tak zpěvná, jako jsou opery v divadlech, nakonec kostel je veliké divadlo a členové našeho souboru, absolventi Ateliéru veškerého sochařství UMPRUM v Praze se, myslím, snažili, aby v souboru předvedli výkon, který tématem a proporcemi přispěje k výrazu scény. Někdo jako já s pomocí Dagmar Šubrtové jsem našel ve svém již hotovém sortimentu to, co by reagovalo na atmosféru místa, ale zdá se, že většina účastníku šila dílo, tedy operu, na míru místa. Sám jsem zvědav, jaká kakofonie zaplní prostor kostela, který sám o sobě je výrazně členěn. Sokolov má za sebou beze sporu složitou historii a každý pokus přizdobit krásného, dějinnými zvraty opakovaně oškubaného ptáka novým peřím, nám budiž radostí. Kurt Gebauer, září 2015  









Hořící keř, který není ohněm pohlcen, je symbolem židovského národa. Tímto způsobem je rabíny vykládán biblický text z Druhé knihy Mojžíšovi: "... viděl, že ten keř plane ohněm, a přesto ten keř není tím ohněm stráven." (třetí kapitola, druhý verš v překladu rabína Efraima Sidona).  Zdánlivé nadužití slova "keř" v tomto verši na něj klade zvláštní důraz a je vykládáno právě tak, že hořící keř, který neshoří je obrazem toho, že nepřátelé nebudou moci zničit Izrael (viz rabínský komentář Exodus raba 2,5). /Lukáš Klíma/


Na vybraném místě v parčíku pod starou evangelickou školou je umístěn stylizovaný ocelový ohořelý keř, který symbolizuje osud židovských občanů, obecně to lze přenést na genocidu jednoho lidského rodu, jehož strukturu keř svým tvarem symbolizuje. Tento keř opět obráží v podobě několika drobných bronzových lístků.





























Geofyzikální ústav AV ČR, v.v.i.,
Archiv výtvarného umění o.s.,
Ústav makromolekulární chemie AV ČR, v.v.i.
a Městská část Praha 6

Vás srdečně zvou na zahájení výstavy

CESTY MOHOU BÝTI ROZLIČNÉ
výstavy výtvarného umění v ústavech Akademie věd České republiky ke 125. výročí založení České akademie věd a umění.

výstava bude zahájena v galerii Národní technické knihovny ve středu 30. září 2015 v 18 hodin.

úvodní slovo pronesou ing. Martin Svoboda, prof. Pavel Janoušek, doc. Ivan Havel a Jiří Hůla.
Clarinettino - Concertino pro klarinet a smyčce op. 11 Ondřeje Kukala zahrají Ludmila Peterková, Bennewitzovo kvarteto a Pavel Klečka

výstava otevřena 1. – 30. října 2015
po - pá 10.00 - 18.00 hodin, so 10.00 – 16.00 hodin
Národní technická knihovna
Technická 6/2710 (areál ČVUT), Praha 6 – Dejvice

http://www.techlib.cz/cs/

Výstava „Cesty mohou býti rozličné“ bilancuje výstavní činnost ve vědeckých ústavech Akademie věd ČR/Československé akademie věd v období od vzniku ČSAV v padesátých letech minulého století dodnes. Je jednou z řady akcí, jimiž Akademie věd ČR připomíná 125. výročí vzniku své předchůdkyně, České akademie věd a umění. Výstavu pořádá Geofyzikální ústav AV ČR a občanské sdružení Archiv výtvarného umění v Galerii Národní technické knihovny v Kampusu Dejvice.
 Název výstavy odkazuje k faktu, že podněty k pořádání výstav v akademických ústavech byly a jsou různé – od snahy výtvarníků nalézt prostor pro prezentaci svých děl po zájem badatelů o konfrontaci s imaginací výtvarníků. Klíčem k výběru děl pro tuto výstavu je účast výtvarníků na některé z výstav, které se uskutečnily ve vědeckých ústavech Akademie věd ČR, resp. ČSAV v uvedeném období. Ústavy Akademie věd byly v 70. a 80. letech jedním z mála míst, kde mohli vystavovat neoficiální a mnohdy i politicky nežádoucí výtvarní umělci. Nejznámější je výstavní činnost Ústavu makromolekulární chemie v Praze 6 na Petřinách, která probíhá bez přerušení od 70. let minulého století dodnes. V čase normalizace zde návštěvníci viděli díla velkých jmen českého výtvarného umění. Příležitostně se konaly výstavy i na několika dalších vědeckých pracovištích, kupř. v Mikrobiologickém ústavu nebo v Ústavu teorie informace a automatizace.

V současnosti se výstavy současného výtvarného umění pravidelně konají kromě Ústavu makromolekulární chemie také v prostorách Akademie věd na Národní třídě a v Geofyzikálním ústavu v Praze 4 na Spořilově. Právě zdejší otevřený cyklus výstav Setkávání byl bezprostředním impulsem k uspořádání této bilanční výstavy. Výstava představí mj. sochy Kurta Gebauera, Věry a Vladimíra Janouškových, Stanislava Judla, Karla Nepraše, Jiřího Žlebka, Olbrama Zoubka, svitky Josefa Hampla, Olgy Karlíkové, Václava Stratila, Miloše Šejna, obrazy Čestmíra Kafky, Aleše Lamra, Jiřího Načeradského a Jiřího Sopka, díla účastníků zakázané výstavy Konfrontace z r. 1978 (Michael Rittstein, Václav Bláha, Petr Kouba), práce výtvarníků vystavujících v poslední dekádě v Geofyzikálním ústavu AV ČR (Zdeněk Sýkora, Marie Blabolilová, Pavel Rudolf, Inge Kosková, Jindřich Růžička, Jiří Lindovský, Jan Kubíček, Jindřich Zeithamml) a v Ústavu makromolekulární chemie (Jonáš Czesaný, Ladislav Jezbera, Martin Zet, Dagmar Šubrtová, Jana Babincová, Eva Pejchalová, Rudolf Samohejl ). Vystaveny budou rovněž fotografie z výstav od Hany Hamplové a Blanky Lamrové a dokumentace, shromážděná Archivem výtvarného umění. /Jiří Hůla/








 http://www.i-noviny.cz/muzeum/kde-je-svetlo-neni-tma#.VxJcOLRf272







 











































13. června - 28. září 2015

Schránka pro ducha / Výstava k 50. výročí otevření Galerie moderního umění

Galerie moderního umění oslaví v roce 2015 padesáté výročí otevření nového sídla v modernisticky rekonstruované budově bývalé lobkowiczké zámecké jízdárny. 13. června 1965 se za velkého zájmu veřejnosti konala vernisáž stálé expozice moderního umění s unikátní kolekcí děl Antonína Slavíčka. Přesně po padesáti letech bude zahájena jubilejní výstava s názvem připomínajícím, že důležitým exponátem bude i sama budova – obálka, ukrývající kulturní paměť zpředmětněnou v uměleckých sbírkách. Pomyslná schránka je naplněná vzpomínkami na tvůrčí osobnosti, významné výstavy a události. Jednotu času, místa a děje podtrhne náplň výstavy s defilé špičkových děl českého umění zlaté éry šedesátých let z fondů galerie. Představí se tu prvořadá díla předních osobností celého spektra uměleckých tendencí, jež byly předmětem sběratelského zájmu prvního ředitele Miloše Saxla i jeho následovníků. Vystavená kolekce bude prostřednictvím střetu dobových idejí dokumentovat klíčový význam epochy šedesátých let a závažnost nastolených témat, jež dodnes oslovují uměleckou scénu i veřejnost. Součástí obsahu bude výběr nejzajímavějších děl z kolekce pocházející z 1. mezinárodního malířského symposia Roudnice ´70, které se v galerii stalo epilogem šedesátých let.
Galerie není jen sbírkotvornou institucí, ale také živým, inspirujícím centrem umění, podněcujícím jeho další rozvoj. Jubilejní výstava poskytne exkluzivní příležitost k dialogu se současnou výtvarnou scénou. Zajímá nás, jak bude reagovat na rodinné stříbro galerie, zastoupené slavnými jmény jako Boštík, Medek, Boudník, John, Malich, Šimotová, Palcr, Podhrázský, Piesen, Sion, Veselý, Ševčík, Zlín, Slavík, Němec, Načeradský apod. Vybrali jsme osm tvůrců z různých prostředí od střední generace po ty nejmladší, kteří ve své tvorbě zajímavým způsobem rozvíjejí modernistická témata šedesátých let, nebo s nimi polemizují, a vyzvali je k aktuálním intervencím do expozice. Věříme, že Pavel Kopřiva, Dagmar Šubrtová, Richard Loskot, Jan Brož, Jiří Thýn, Tomáš Moravec, Josef Mladějovský a Jan Stolín (ten v předpolí budovy) umocní poselství výstavy a přesáhnou její kulturně historický rozměr. Intervence umělců zároveň podnítí úvahy o dalším směru akviziční politiky galerie.









Poslední noc zimního spánku

Město Černošice pořádá
ležící spící večírek mezi Alfou a Omegou
o spánek Vás připraví:
Marie Hladíková, Lenka Klodová, Piva a Slove, Hanele Poislová, Helena Sequens a Adam Stanko, Dáša Šubrtová
DJ a hudební spolupráce Johana Švarcová


noc z 20. 3. – 21. 3. 2015, začátek ve 20:00 do 10:00

možnost přespání v instalaci, performance, společná večeře a snídaně
Vila Tišnovských, Karlštejnská 259, Černošice




SRDCERÁJ
monotematická expozice - srdce v umění

Město Litvínov, Veronika Richterová a Michal Cihlář Vás zvou na vernisáž výstavy

Karel Aubrecht, Pavel Brázda, Michal Cihlář, Jiří David, Roman Franta, Kurt Gebauer, Barbora Jelínková-Cajthamlová, Lenka Klodová, Martin Kocourek, Ivan Komárek, Vladimír Komárek, Ivo Křen, Alena Kupčíková, Petr Nikl, Jan Antonín Pacák, Michaela Pavlátová, Veronika Richterová, Michael Rittstein, František Skála, Jiří Slíva, Vladimír Suchánek, Jan Šibík, Miro Švolík, Dagmar Šubrtová, Josef Váchal, Martin Vrana, Pater Župník.

vernisáž 14. 2. 2015 v 16 hodin
zámek Valdštejnů, ulice Mostecká čp. 1, Litvínov
výstava potrvá do 30. 9. 2017

otevřeno: St - Ne 10.00 - 12.00  13.00 - 17.00 hodin
vstupné: děti, studenti 20 Kč, důchodci 30 Kč, dospělí 50 Kč
pedagogický doprovod organizovaných skupin a děti do 3 let zdarma
rodinné vstupné a rodinné pasy 90 Kč (platí pro 2 dospělé osoby a minimálně 1 dítě)




foto: Ester Polcarová

Hvězdný prach
Vernisáž: 19. února 2015 v 18 hodin
Dernisáž: 22. března 2015 ve 14 hodin
Výstava: 20. února – 22. března 2015
Kurátor: Martin Kolář
Místo konání: Galerie Alternativa OGV, Komenského 10, Jihlava
Výstavní projekt Hvězdný prach představuje tvorbu pěti umělců: Tomáše Polcara, Lady Semecké, Ilony Staňkové, Dagmar Šubrtové a Markéty Váradiové. Jedná se o určité generační setkání autorů, kteří se prvně společně představují již v letních měsících roku 2014 v industriálním prostoru Trafo Gallery výstavou Písně kosmické. Jestliže tento název evokoval romantické vidění nerudovské, pak současné pojmenování Hvězdný prach spíše denotuje poetické myšlení Georga Friedricha Philippa svobodného pána von Hardenberg. Zmíněné srovnání je však nutno nazírat s odstupem i určitou ironií.
Pokusíme-li se o naznačení společného úhlu pohledu jmenovaných umělců (což je velmi problematické, jelikož se jedná o vyzrálá a autentická díla jednotlivých, silných osobností), může se jevit jako jistá perspektiva jejich tázání po způsobech reprezentace a reprezentovaného. Což je tématika velmi aktuální. Zvláště poté, co v devadesátých letech minulého století přichází William J. Thomas Mitchell s teorií „obratu k obrazu“ (Pictorial Turn), který se tímto odklání od již částečně neaktuálních metodik „čtení a dešifrování“, vycházejících z lingvistických teorií „obratu k jazyku“ sedmdesátých a osmdesátých let minulého století (ty však v naší kotlině přetrvají mnohdy i o dvacet let déle). Je tak opuštěn hybridní způsob uvažování o různých podivných gramotnostech (příkladem může být, zvláště v českém prostředí, zneužívaná takzvaná „vizuální gramotnost“), společně s kuriózními kompetencemi, které k tomu přináleží. Naopak obraz, který je považován za stejně důležitý jako jazyk, je popisován ve smyslu zviditelnění z nějakého místa, či diskursu. Tedy v souvislostech, o nichž je na jedné straně možno hovořit v rovině výpovědí, které jsou redukovány na určitý kód, a na druhé straně o ploše viděné, jenž je polymorfní sítí vztahů. Ty závisí na předpokladech vidění a praxi vidění.
Jestliže zkoumáme reprezentace, předkládané autory výstavy Hvězdný prach, naznačeným úhlem pohledu, otevírá se nám pod celou škálou použitých médií (od betonové plastiky, přes sklo, klasickou malbu až k sémantice graffiti) diference dvou základních přístupů: První je možno označit za transparentní (fikce, představa, jev), druhý je netransparentní (systém, řád, koncept). Martin Kolář




    Hvězdné nebe v jeskyni /Souhvězdí Orion/, detail, 2015, samet,
    ruční výšivka, dřevo, 145 x 240 x 50 cm

    Hvězdné nebe v jeskyni /Souhvězdí Orion/, 2015, samet, ruční
    výšivka, dřevo, 145 x 240 x 50 cm



    Pohled do instalace SALVE VALE: Hvězdné nebe v jeskyni
    /Souhvězdí Orion/, 2015, samet, ruční výšivka, dřevo, 145 x 240 x 50 cm,
   vpředu Podzemní řeka, samet, sádra, dřevo, 200 x 35 x 50 cm

    Pohled do instalace SALVE VALE: zleva Dvojčata /Válovky/,
    2012, sádra, v. 170 cm, Černé vejce, 2013, koks, v. 100 cm,
    Uhelná madona, 2013, kladenské uhlí, v. 150 cm

Dagmar Šubrtová, SALVE VALE
Galerie Města Blanska, 11. 1. – 6. 2. 2015

Sochařka Dagmar Šubrtová pro výstavu, jejíž pojmenování odkazuje k místnímu jménu Valis baptismi - Křtinského údolí zvolila site specific přístup. Neznamená to „jen“ pracovat přímo s výstavním prostorem, ale hledat i obsahy „identity“ místa, respektovat její podvojnou morfologii a stejně jako dvoustrannou temporalitu. Na prahu Moravského krasu nelze přehlédnout ráz málo úrodné, erozí obnažené vápencové krajiny, kde se většina dešťové vody okamžitě ztratí v podzemí rozsáhlého jeskynního systému. Její totožnost spočívá v podvojnosti povrchu suchých planin a hlubin jeskyní tvarovaných vodami ponorných řek. Současnost krajiny je nezvykle propojena s prehistorií země i člověka, vládne tu paměť místa, rytmus jeho času i snů. To, že nějaká „věc“ pominula, neznamená pouze to, že je vzdálená v čase, jistěže fakticky vzdálená zůstává, ale ono vzdálení může vyvstat v našem čase i jako nevykoupený přízrak. Psychická archeologie dějů a věcí dávno minulých tu povstává ve site specific instalaci jako teorie podzemní paměti.
Radoslava Schmelzová
GALERIE MĚSTA BLANSKA
Dvorská 2, 678 01 Blansko
Tel.: +420 516 415 781
út-pá 10.00-12.00, 12.30-17.00 h
so-ne 14.00-17.00 h
Ve státní svátky galerie zavřena.
V den ukončení výstavy VSTUP ZDARMA!
2014




    Černé vejce, 2013 - 2014, koks, v. 100 cm 

národnÍ galeriE tě zve do Perly na NESTÁLOU SBÍRKU

od 18. října 2014
v areálu bývalé papírny
Nádražní 101, Vrané nad Vltavou
otevřeno St-Ne od 11:00 do 18:00 hodin
s ohlášenými změnami až do jara.

Divus / Perla | Areál bývalé papírny, Nádražní 101, 252 46 Vrané nad Vltavou |
více naleznete na http://www.divus.cz/praha/cs/page/?uri=perla&id=75








    Pohled do jeskyně, 2014, detail, samet, ruční výšivka, 300 x 150 x 80 cm 

    Pohled do jeskyně, 2014, samet, ruční výšivka, 300 x 150 x 80 cm

    Pohled do jeskyně, 2014, detail, samet, ruční výšivka, 300 x 150 x 80 cm 
Dagmar Šubrtová: Pohled do jeskyně
Galerie Prokopka, 9. 9. – 9. 10. 2014
Pro galerii Prokopka si autorka vybrala imaginární pohled do jeskyně. Krystalická forma prvního plánu je jakýmsi předělem mezi tímto světem a tým, který se nám v temnotě otvírá. Jeskyně jsou považovány za posvátné a sloužily jako dějiště mnoha tajemných rituálů. Sochařská instalace je odkazem na podobenství lidského poznání a vytváří možnost iluze pro vstoupení do osobního vnitřního prostoru, kde ještě hlouběji bije zlaté srdce Země (F. Nietzsche).  


Pohled do jeskyně
„Umělci devadesátých let sice odmítají akademické formy vystavování, ale pojímají výstavní prostory jako místo soužití, jako otevřenou scénu někde na půli cesty mezi kulisou, filmařským ,placem‘ a dokumentačním sálem.“ 1 V žižkovské Galerii Prokopka provozované netradičně  v jídelně hotelu stejného jména je možné aktuálně zhlédnout pozoruhodnou sitespecific instalaci nazvanou Pohled do jeskyně od sochařky Dagmar Šubrtové (1973). V žánru sitespecific instalací se jedná o druh uměleckých  intervencí do konkrétního prostoru, které jsou „šité na míru“ galerie, čímž se takový vizuální počin stává neopakovatelnou událostí bez možností reprízy, opakování či recyklace. V postmoderním diskurzu tak dochází k důrazu na autentické setkání či prožívání umělecké výpovědi. V současné době, kdy je vše rychlé a flexibilní, dostupné ihned v mikrosekundových intervalech, se může zdát nezasvěcenému divákovi tento způsob tvorby určitým anachronismem, čímsi pomalým v překotné době.

Galerie Prokopka je v tomto ohledu  dnes již klasickou ukázkou tzv. hybridního galerijního provozu 2 přidruženého či fungujícího v rámci jiné instituce,  kterou založila  a řídí kurátorka a vizuální umělkyně Markéta Vlčková. Od roku 2011 zde dochází k nápaditému a hlavně pravidelnému výstavnímu programu zaměřenému na mladou a střední generaci domácích autorů. Spojení prostoru hotelové jídelny a aktuálního vizuálního umění se může nejdříve jevit jako určitá „z nouze ctnost“ či přímo degradace celého procesu adjustace a prezentace  vizuálního umění. Jako svého druhu „políček“ určený konzervativnímu publiku. Opak je však pravdou. V tomto smyslu je možné ilustrovat několik relevantních autorských postojů k pochopení tohoto jevu, kdy výtvarné dílo funguje v interakci s prostředím určeným ke konzumaci potravy. Za mnohé  lze uvést jako absurdní inspiraci především tvorbu Daniela Spoerriho, jehož fascinace „procesem pojídání a setkávání“ zanechala nesmazatelný otisk na tváři dějin vizuálního umění 20. století. Oproti tomuto přístupu je pro české prostředí obvyklý prostor hospody, který se stal svého druhu iniciací a zároveň i dějištěm prvních happeningů Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu jako typicky česká groteskní odpověď na svět umění za železnou oponou. Prostředí, ducha místa Galerie Prokopka provozované ve strohé hotelové jídelně lze  s určitým nadhledem vnímat i  jako nevědomé pokračování těchto tendencí pochopitelně v jiném historickém kontextu. Koexistenci současného umění v cizorodém negalerijním prostředí je možné vnímat i jako určitý dialog, v němž záleží na schopnosti umělce i kurátora vytvořit určitý specifický druh komunikace.  Takovýmto komunikačním kódem je i aktuální výstavní počin Dagmar Šubrtové. V tvorbě této autorky střední generace vyjadřující se primárně uměleckými médii pracujícími s prostorem lze zjednodušeně řečeno dlouhodobě rozpoznat dvě polohy. Na jedné straně jde o vážná, meditativní témata,  kdy její tvorba vybízí k hloubání či introspekci. Výsledkem jsou často objekty citující minimalismus, pro něž je hlavním motivem princip rovnováhy či harmonie, vztahu makrokosmu a mikrokosmu či strukturální proměny hmoty. Na straně druhé jde o groteskně absurdní polohu, kdy jsou její realizace jakoby odlehčenou „soft“ verzí té první, kdy lze jasně rozpoznat humor a nadhled vycházející z tradice české grotesky. 3

Aktuální sitespecific instalaci Pohled do jeskyně pak můžeme rozpoznat  obě tyto tendence ve vyvážené  symbióze. Divák se v prostředí strohé hotelové jídelny setkává s vějířovitým objektem jako určitým abstraktním tvarem, který svými monumentálními rozměry vytváří dojem určité absurdní disharmonie. I samotní hosté se tak stávají součástí inscenovaného představení, určitou kulisou, jejíž oponou je právě onen vějířovitý objekt, jehož  sametový povrch je pokryt stigmaty hvězdné oblohy. V tomto smyslu  propojení makrokosmu a mikrokosmu probíhá zcela přirozeně při šálku ranní kávy ve městě cizinců, kde je povaha místa i při banální snídani tak prazvláštní.

Matouš Karel Zavadil, září 2014, pro časopis Ateliér

1. Bourriaud, Nicolas, Postprodukce, Tranzit 2004, str. 67
2. Vzhledem k faktu doznívající ekonomické krize, je tento jev v současném českém vizuálním umění poměrně častý.
3. Dagmar Šubrtová absolventka a asistentka Ateliéru veškerého sochařství prof. Kurt Gebauer VŠUP
 







    Severní obloha, Modřanská zvonice, 2014, samet, ruční výšivka, dřevo, v. 178 cm

    Severní obloha, Modřanská zvonice, 2014, samet, ruční výšivka, dřevo, v. 178 cm

    Severní obloha, Modřanská zvonice, 2014, samet, ruční výšivka, papír, sádra

Dagmar Šubrtová: Severní obloha
Galerie Modřanská Zvonice, 3. 6. – 23. 6. 2014

Experimentální galerie Modřanská zvonice byla založena 17. 11. 2011. Nalézá se na ostrohu nad Vltavou vedle kostela Nanebevzetí Panny Marie. Původně kamenná středověká zvonice překrývá prehistorické kultovní místo. Zvoniční vrch má v historii Modřan zcela mimořádný význam. Sakrální okrsek, zbudovaný na břidličném ostrohu nad Vltavou, zahrnující kostel Nanebevzetí Panny Marie, přilehlý hřbitov a kamennou zvonici, je nejstarší a památkově nejlépe zachovaný sakrálně architektonický celek na pravém břehu řeky na jih od Vyšehradu. Historické dokumenty z doby vrcholného středověku odkazují tento prostor společně s vinicí na jižním svahu do správy Vyšehradské kapituly již v polovině 14. stol. Prehistorický význam vrchu je doložen ojedinělými archeologickými nálezy, které odkazují k existenci kultovního prostoru, sahajícího do hlubokého starověku.








    Sky in cave, 2014, ruční výšivka, samet, dřevo, v. 178 cm



Písně kosmické: Tomáš Polcar, Lada Semecká, Ilona Staňková, Dagmar Šubrtová, Markéta Váradiová
Praha, Trafo Gallery, 30. 7. – 17. 8. 2014

Industriální prostor Trafo Gallery explicitně odkazuje k umění vzniklému v kontextu graffity scény, kde je tvorba založená na spontánním přístupu ve smyslu zanechávání stop a otisků ve struktuře veřejného prostoru, který se tak stává určitým místem vymezení mezi já – autor versus oni či lépe řečeno autor versus systém. Umělci z tohoto okruhu však vybudovali galerii s otevřeným výstavním programem. Výstava Písně kosmické několika spřízněných umělců střední generace (Tomáš Polcar, Lada Semecká, Ilona Staňková, Dagmar Šubrtová, Markéta Váradiová) demonstrovala právě tohoto ducha „jinakosti“, kdy nejde o zástupce graffity scény vycházejících ze subkulturního mixu. Pro tvorbu těchto autorů je zásadní práce s prostorem ve smyslu minimalismu, do kterého se promítají matematické i geometrické veličiny a také struktura použitého materiálu. V kontextu současného umění jde o prezentaci širšího meditativního konceptu výstavy. Tak zde došlo k zajímavému kontrastu a pnutí, kdy se v „hlučném“, extrovertním prostředí bylo možné setkat s „tichou“ introvertní výstavní koncepcí vybízející k introspekci. Použijeme-li s určitou nadsázkou hudební paralelu, tak jako by se uprostřed punkového koncertu náhle zpřítomnilo vše pohlcující Cageovské ticho. Vizuální slovník všech zmíněných autorů je příbuzný tématicky i způsobem zpracování. Asi hlavním společným motivem je meditativnost jejich tvorby. Na jednotlivých dílech jsou jasně patrná témata struktury, vesmíru, vnitřního a vnějšího vědomí, krystalu, která nemusíme vnímat nijak dogmaticky, ale jako určitý vizuální impulz směřující k širšímu kontextu, kde si divák klade otázky po smyslu či zákonech světa. Autorský rukopis jednotlivých umělců se tak v instalaci doplňoval. Skladba a rytmus děl vytvořil vzájemný vizuální dialog. Objekt Tomáše Polcara Kyklos z hrubé betonové hmoty je tvořen základním geometrickým tvarem – kruhem, korespondoval tu s variantou „uhelné“ instalace Dagmar Šubrtové, která mimo jiné používá odkazy na proměnu hmoty ve smyslu krystalizace. Lada Semecká se soustřeďuje na realizaci minimalistických objektů z taveného čediče, jejichž hrubý a matný povrch odkazuje k hmotně nehmotnému materiálu přítomnému ve sluneční soustavě. Instalace Kvintesence od Markéty Varadiové spočívá v autorské variaci na Platónská tělesa vytvořená ze zrcadlových ploch, kde hrají důležitou roli optické klamy a iluze. Tyto prostorové intervence doplnily grafické interpretace Apokalypsy Ilony Staňkové vytvořené jako grafické piktogramy přímo na zdi galerie Trafačka.
Tvar výstavy ve svém vizuálním purismu nabídl jakýsi vstup do idejí řecké předsokratovské filosofie. Už Pythágoras si uvědomil, že základním systémem světa, první abstrakcí jsou číselné poměry, čísla, jejichž vztahy lze vysledovat ve všech představitelných i nepředstavitelných realitách. Zdánlivý rozdíl mezi odtažitým, racionálním vnímáním skutečnosti a intuicí Pythágoras propojuje ve svém učení do jednotného systému. Umělci tu v Písních kosmických vytvořili vlastní vizuální esej na obdobné téma. /Karel Matouš Zavadil/





    Revitalizace, 2014, Nákladové nádraží Žižkov, d. 18 m

    Revitalizace, 2014, Nákladové nádraží Žižkov, d. 18 m, foto: Landscape festival

Landscape festival, Praha 2014, Krajina, město, veřejný prostor
18. 6. - 9. 9. 2014, Žižkovské nákladové nádraží, Praha

Druhý ročník festivalu navazující na diskuzi o zkvalitnění veřejného prostoru v České republice i o úloze krajinné architektury. Krajinářské architektuře není zatím věnován tak velký prostor, jaký by si zasloužila. Tento projekt je určitou osvětou i mezioborovým dialogem za účasti nejen českých, ale také mezinárodních odborníků. Do projektu je zapojeno velké množství dobrovolníků a studentů z vysokých škol z celé ČR, kde se koná výuka na téma krajinářské architektury. Snahou pořadatelů je oživit na letní měsíce lokalitu kulturní památky Nákladové nádraží Žižkov, místa, které se může zdát zapomenuto, ale které má obrovský potenciál pro budoucnost.






    Autoři vizuálu celého festivalu: Eva Hronovská a Jakub Horský

    Instalace ve Villa Mysteria, Open Air festival, Hradec králové,
    zleva: Černobílá, 2012, barevná sádra, 170 x 80 x 45 cm,
    Uhelná, 2013, kladenské uhlí, v. 150 cm

Metamorphosis, Villa Mysteria, Open Air Program,
Hradec Králové, 21. - 30.6. 2014

Open Air Program je od roku 2000 tradiční součástí Mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů, koná se každoročně posledních 10 červnových dnů v Hradci Králové. Představení se odehrávají na téměř 20 scénách pod širým nebem, v historickém centru města, účastní se ho na 150 souborů či jednotlivců, kteří odehrají na 200 představení, venkovní část festivalu navštíví přibližně 50 tis. diváků. Celé podkroví Villy Mysteria zaplnily práce výtvarníků tvořících na téma Metamorfóza.
http://www.openairprogram.cz/





 

Transformace uhlí, 2014, Řeporyje, laminát, v. 390 cm

    Transformace uhlí, 2014, Řeporyje, laminát, v. 390 cm

    Transformace uhlí, 2014, Řeporyje, laminát, v. 390 cm
    /přemístěno do Zahrada Bubec/

Art Safari 27, Sochařské studio Bubec, Praha
7. – 8. 6. 2014

Občanské sdružení BUBEC v rámci Art Safari 27 představuje výstavu umělců :
Jana Bačová Kroftová, Tomáš Bambušek, Barbora Blahutová, Václav Hájek, Tereza Hájek Fikarová, Kateřina Hikadová, Ivana Hanzlíková, Petr Johanus, Filip Količev, Gábina Kronďáková, Tomáš Kubačka, Zdeněk Ladra, Aleš Lamr, Jan Lamr, Tereza Melková, Eva Nádvorníková, Jitka Navrátilová, Lenka Nesázalová, Aleš Novák, Zdenka Marie Nováková, Ladislav Plíhal, Tomáš Polcar, Lukáš Rais, Jakub Rajnoch, Jana Střílková, Čestmír Suška, Daniel Suška, Michal Škapa, Viktor Špaček, Dáša Šubrtová, Aleš Šulc, Michal Tomek, Michal Trpák, Helena Tůmová, Diana Winklerová

Občanské sdružení Bubec provozuje sochařské studio stejného jména v pražských Řeporyjích od roku 2000, kdy se skladová hala proměnila díky nápadu sochaře Čestmíra Sušky v multifunkční ateliér. Každoročně se zde pořádají dva umělecké workshopy, jejichž výstupem je konfrontační výstava zúčastěných umělců pod dnes již zavedenou značkou Art Safari. Pozoruhodné na projektech občanského sdružení je nejen komunitní rámec práce, kdy jsou Art Safari koncipovány jako konfrontační výstavy s doprovodným festivalovým programem, ale především absence jakýchkoliv vstupních bariér. Dále je to šíře výběru vystavujících umělců i s mezinárodním přesahem, zaručující „náruživému divákovi“ kvalitní nabídku současného vizuálního umění. Neměli bychom se ovšem nechat zmást označením sochařské studio, protože vedle prostorových realizací, je možné se na výstavě setkat se širokou škálou uměleckých medií od plošných maleb a fotografií po projekce či instalace. Výjimkou nejsou ani realizace s přesahem do akčního umění. Oproti předchozím ročníkům budou součástí aktuální výstavy také sochy a objekty přenesené do veřejného prostoru obce Řeporyje. Proměnu sochařského ateliéru a jeho okolí v originální autorský vizuální projekt tak můžete zažít na vlastní kůži na Art Safari 27.








Plasty, sochařské instalace ve veřejném prostoru, Benešov: Ivan Komárek, Veronika Richterová, Táňa Vejdovská a Dagmar Šubrtová
Muzeum umění a designu Benešov, 25. – 30. srpna 2014

Druhý ročník sochařského sympozia s tématem materiálu „plasty“. Díla, která zde autoři Ivan Komárek, Veronika Richterová, Táňa Vejdovská a Dagmar Šubrtová vytvořili, jsou rozmístěna v interiérech budov a v exteriéru města.
Krystal Dagmar Šubrtové nalezl své místo v prostorách bývalé Piaristické koleje. Je vytvořen z vrstveného grafitového polystyrenu jehož mezivrstvy jsou lepeny a probarveny. Krystalizace materiálu je určitá dokonalá forma anorganické hmoty. Piaristé se ve svém poslání věnovali učení základům vzdělávání, učení duchovního života a nauky o hudbě a umění. Věřili v tomto směru v lepší život, který spočíval v poznání a v pochopení světa a boha. Krystal by měl být drobnou připomínkou jejich snahy.











a