30. 4. – 31. 10. 2023
EPOS 257, Kurt Gebauer, Lenka Klodová, Matouš Lipus, Aleš Novák, Rudolf Samohejl, Adam Stanko & Helena Sequens, Dagmar Šubrtová, Diana Winklerová, Jan Zdvořák
Galerie Klatovy / Klenová ve spolupráci s městem Klatovy připravila pro rok 2023 výstavu s názvem Sochy v ulicích. Jedná se o druhé pokračování festivalu současného umění ve veřejném prostoru města.
Za tímto účelem bylo vybráno deset míst v historickém centru města nebo jeho blízkém okolí, kde jsou během půlročního trvání přehlídky jednotlivé práce instalovány. Oživují tak veřejně dostupná místa města a přispívají tím k širšímu spektru kulturního vyžití v Klatovech.
Tento rok navazujeme přehlídkou prací vybraných absolventů Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, zejména pak ateliéru Veškerého sochařství, který vedl prof. Kurt Gebauer v letech 1990 - 2015. Jedná se o reprezentativní výběr autorů, kteří jsou stále činní a ve své volné tvorbě se kontinuálně věnují práci s veřejným prostorem. Současně jsou také vybráni s ohledem na ukázku širokého spektra záběru této jedinečné sochařské školy.
Obdobné projekty fungují v řadě měst u nás i v zahraničí a těší se zejména během letních měsíců velké oblibě jak odborné tak široké veřejnosti. Sochy v ulicích města Klatovy se řadí vedle těchto podobných přehlídek spíše k těm menším, co se týká rozsahu se zhruba desítkou každoročně oslovených autorů. Je to dáno hlavně velikostí centra města, kde se odehrává. To ale umožnuje se více soustředit na výběr konkrétních autorů a jejich díla díky znalosti lokálního kontextu přesněji zasazovat na zvolená místa.
11. 3. – 23. 4. 2023
Nová instalace ZKOUŠKA OHNĚM vytvořená Dagmar Šubrtovou pro specifický prostor Galerie Emila Filly reflektuje témata, kterým se autorka prostřednictvím různých médií (instalace, socha, fotografie, ale i kurátorské projekty) věnuje dlouhodobě. Pracuje s tématy transformace hmoty, působení sil v materiální rovině, proměny krajiny po restrukturalizaci těžkého průmyslu, v tomto kontextu především poukazuje na schopnost regenerace opuštěných odvalů a hald po těžbě uhlí. Zajímá ji postindustriální charakter krajiny Kladenska, kde nyní žije, a vztahuje se s osobní zkušeností k poměrům v severních Čechách, především k okolí rodného Duchcova.
Instalace ZKOUŠKA OHNĚM v tomto případě neodkazuje jen k procesu ukryté skutečnosti, ke složité cestě poznání a změny. V ohni se hmoty proměňují – taví se, rozpouští, prohořívají, jsou ohýbány, znovu tuhnou nebo bytní. Vzniká nejen náhlé silné teplo, nebo i pozvolné prohořívání, také nové sedimenty, prachy, popely a další chemické reakce vytvářejí sekundární minerály. Tyto procesy, typické pro přírodu, dávají na podkladech starých vrstev vzniknout něčemu novému.
The new installation TRIAL BY FIRE, created by Dagmar Šubrtová for the specific space of the Emil Filly Gallery, reflects the themes that the author has been working on for a long time through various media (installation, sculpture, photography, as well as curatorial projects). He works with the themes of the transformation of matter, the action of forces in the material plane, the transformation of the landscape after the restructuring of heavy industry, in this context he mainly points to the ability to regenerate abandoned dumps and heaps after coal mining. She is interested in the post-industrial character of the landscape of Kladenska, where she now lives, and relates her personal experience to conditions in northern Bohemia, especially to the surroundings of her native Duchcov.
The installation TRIAL BY FIRE in this case does not refer only to the process of hidden reality, to the complex path of knowledge and change. Matters are transformed in fire - they melt, dissolve, burn out, are bent, resolidify or solidify. Not only sudden strong heat or gradual burning occurs, but also new sediments, dust, ashes and other chemical reactions create secondary minerals. These processes, typical of nature, give rise to something new on the foundations of old layers.
28. března 2023 18:00 – 3. května 2023
Vystavující: Nikola Brabcová, Ines Doujak, Justyna Górowska & Ewelina Jarosz, Hanna-Maria Hammari, Anna Hulačová, Martin Hurych, Petra Janda, Michal Kindernay, Věra Kotlárová-Chovancová, Diana Lelonek, Jumana Manna, Tamara Moyzes & Shlomi Yaffe, Tadeáš Polák, Ruta Putramentaite, Jan Ságl, Zorka Ságlová, Dagmar Šubrtová, Jakub Tajovský, Marie Tučková, David Vojtuš
Kurátorky: Kurátorský kolektiv SJCH (Barbora Ciprová, Veronika Čechová, Tereza Jindrová, Karina Kottová, Výstavní prostředí: Diana Lelonek
Dagmar Šubrtová
Voda
Avoid Gallery Praha
17. 10. 2022 - 24. 10. 2022
V rámci projektu Galerijní Laboratoř představuje
své dílo vizuální umělkyně Dagmar Šubrtová na výstavě nazvané Voda. Soubor
velkoplošných obrazů a několika objektů z poslední doby je vystaven v kontextu
zrekonstruovaného galerijního prostoru (A)void Gallery na břehu
Vltavy, kdy pražská náplavka svým geniem loci řeky a kotvících lodí volně
koresponduje s tématem expozice.
Tvorba Dagmar Šubrtové, absolventky VŠUP Ateliéru
veškerého sochařství Kurta Gebauera, kde pak působila do roku 2013 jako odborná
asistentka, dlouhodobě rozvíjí téma postindustriální krajiny, vzájemné
interakce mezi člověkem a jeho prostředím. Autorka ve své práci často reflektuje
přírodní procesy spojené s devastací krajiny, např. krajina zničená těžbou, a
zajímá ji schopnost samovolné regenerace přírody. Do její tvorby se také
promítají vzájemné vztahy mikrokosmu a makrokosmu, křehkost ekosystému a
neblahé působení člověka.
Na představeném souboru velkoplošných maleb a objektů
autorka prezentuje svůj zájem a privátní výzkum v terénu, dlouhodobě
podporovaný konzultacemi či spolupracemi s vědeckými pracovníky. Zabývá se
pozorováním a experimentováním s chemickými reakcemi vody, barev a dalších
materiálů, kdy prostřednictvím různých časů schnutí vytváří dynamické
struktury, které imitují chemické procesy v přírodě. Některé z představených
obrazů mají reliéfní strukturu, jsou popraskané, můžeme vnímat práci s povrchem
či tonalitou a rytmem plochy. Autorka je fascinována procesem malby, stékáním
barvy či její oxidací a usazováním. Důležitou roli při vytváření výsledného
artefaktu hraje také procesuálnost.
V rámci prostorové tvorby je na výstavě prezentováno několik
objektů připomínajících údolní pánve s vrstvou usazenin či sedimentů, kde se
autorka rovněž soustředí na chování materiálu v určitých podmínkách, do kterých
záměrně nezasahuje nebo zasahuje jen minimálně. Výstavní expozice pro prostor
(A)void Gallery koresponduje s obdobnými tvůrčími postupy známými např. v
kontextu Art Brut či Informelu a její meditativní vyznění vzbuzuje otázku po
našem zacházení s vodou v kontextu globálního oteplování, naší
zodpovědnosti k vodním zdrojům planety, které máme, ale pomalu vysychají.
kurátor: Matouš Karel Zavadil
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
V uzavřeném okruhu / Umění v čase pandemie In a closed
circle / Art in a time of pandemic
Gwénaël Morice / Dagmar Šubrtová / Petra Valentová / Janka
Vidová
13.2. – 30. 4. 2022 galerie arto.to Uhelný mlýn, Libčice nad
Vltavou
The context... spring 2020, from one day to the next we are
confronted with an unexpected situation, we adapt to a new model of
operating, minimising social contacts, which represent our most natural need,
we stop to touch one another, we are scared. Has the world stopped? It has not
stopped, not entirely; it keeps on turning but we have remained in a sort
of paralysis, enclosed within four walls. Even the gallery has become an
isolated island that has lost its sense of existence without natural social
exchange and sharing. The exhibition presents four artists who – either due to
their inner nature or due to the influence of external circumstances – work
with very simple artistic means; through their work, they reflect the old (past)
and shape the new (future). The project is deliberately based on aspects of the
process of creating a work of art, handicraft, manual dexterity; on
reducing space and the delineated place of its creation (flat, studio, garden).
The set of works of art on display evokes the so-called poor art, where
a work of art charged with powerful internal contents and possible
interpretations emerges from a primitive, non-artistic material.
Simplicity covertly contrasts with the meaninglessly overflowing material market:
it is the opposite of the overwhelmingness, hastiness and information overload
of today’s complicated and easily exploitable external world. The artists
presented in the exhibition have been concerning themselves with the issue of
sustainability on a longterm basis, each contributing with their unique
viewpoint and approaching their artistic production and life in general with
a relatively high degree of civil and social respect, with a certain
sensitivity and through their relationship with the environment in which they
operate. Whether it is the choice of primary art material – often, this entails
directly recycling and creatively transforming found, discarded objects,
discarded objects which are no longer needed – sticks, pieces of wood and
plastic (Gwénaël Morice *1967) or directly reflecting on damaged and
resuscitated industrial landscapes, using natural clays, pigments, ash, salts
and other secondary minerals (Dagmar Šubrtová *1973). Alternatively, outside
the scope of their free artistic production, they are dedicated to supporting
the traditional crafts of printing, which would otherwise most likely cease to
exist (Petra Valentová *1974), or they naturally perceive and sense the
present, as well as the past and through reminiscing about the past, they
poetically interpret the lived present (Janka Vidová *1963). Two weekend
interventions by the Prague-based French dancer Cécile Da Costa (*1977) are an
integral part of the exhibition project. She will lead improvisation dance
workshops for the public in the actual installation, whose space is defined and
delineated by the limits of the exhibited works of art. Andrea
Hoffmann-Nečasová
Dagmar Šubrtová Secondary minerals, paintings, objects
2020–2021
The third artist’s work is also based on the experience
of using the spatial medium of sculpture. The dynamic nature of the exhibition
In a Closed Circle is literally defined by the visually dominant and
distinctive collection of large-scale objects – paintings, created in 2020–2021
and entitled Secondary minerals. Among the featured artists, Dagmar Šubrtová
was the only one who, during the pandemic, was able to work in her studio, most
conveniently located in the house where she lives. Time and, to a certain
extent, coincidence were two important factors while she was working on the
series of paintings on display. The aesthetics of the resulting work of art
stems literally from the intermingling of various media, whose direction the
artist may influence only partially. She, too, considers the final product to
be the result of the alchemy of chemical reactions and the motion of liquid
material on a solid board. It is necessary to emphasise that all the
material used in order to create the collection Secondary minerals has been
recycled. The canvas, the panels for the paintings, as well as the paint had
been just worthless pieces of waste until the artist picked them as suitable
for her work. The same applies to the paint: discarded, water-dilutable paint
that Dagmar Šubrtová lets react with coal ash or pigments produced by
crystallisation and other chemical reactions, including those between sulphur
and water, and between copper and metals. She finds such secondary minerals on
the piles of the abandoned post-indus - trial landscapes of Kladno, Libčice nad
Vltavou, Příbram and elsewhere. Andrea Hoffmann-Nečasoová
Díra ve stázi
Pragovka Gallery 20.1. - 19.4. 2022
https://www.artmap.cz/dira-ve-stazi-blasts-cries-laughter-2/
Kurátorskou sekci Zachycení v čase a prostoru zahajuje Dagmar Šubrtová, z
cyklu Mysl v terénu.
Práce tematizují naši antropogenní působnost v geologickém čase
prostřednictvím práce se sedimenty z ekologicky nebezpečných hald a odkališť.
"Dagmar práci na obrazech a objektech zastavuje v jistý estetický
moment, který nezřídka obsahuje silný kosmologický princip odkazující na
celkovou provázanost proměn celku. Ačkoliv práce Dagmar Šubrtové působí zcela
jasně esteticky, nelze opominout jejich ekologický aspekt. Dagmar Šubrtová
provádí dlouhodobý výzkum hald, lagun a odkališť obsahujících často nebezpečné
jedy, v nichž nachází svébytnou krásu, která ji ponouká k simulaci procesů v
ateliéru, který připomíná alchymistickou dílnu. Experimentuje se sedimenty a
minerály, které nechává usazovat v objektech připomínajících pánve, imituje
stékání bahnotoků, vrstvy a sedimenty. Pod jejíma rukama tak vznikají
Sekundární minerály připomínající krystalizaci sloučenin mědi, síry, olova,
arsenu, železa a dalších prvků. Dagmar Šubrtová je umělkyní, pro níž je
nedílnou součástí tvorby také výzkum lokality. Ten provádí společně s geologem
Radkem Mikulášem a jeho část přinesla také na Pragovku," uvádí kurátorka
Lucie Nováčková.
Vanitas
12.
5. – 10. 10. 2021
DOX Praha https://www.dox.cz/
Výstava
Vanitas ukazuje smrt a umírání jako jeden z významných námětů současného
výtvarného umění. Různé dějinné etapy lidské historie se lišily i svým vztahem
ke smrti, respektive k životu samotnému. Přestože v moderní
společnosti se smrt a umírání dostávají do stále více izolované či téměř
tabuizované pozice, v umělecké tvorbě jsou stále přítomny. Již
v období renesance se objevuje specifické zobrazení pomíjivosti a
prázdnoty lidské existence symbolizované zátiším s lidskou lebkou či
květinami – a od té doby se ve výtvarné kultuře tato tematika objevuje
kontinuálně. Zátiší s květinami či s lebkou tak patří mezi
nejčastější náměty, přesto jsou stále otevřené novým a originálním zpracováním.
V tomto smyslu samotné téma odráží obecnost svého obsahu, je zřejmé a
pochopitelné, květy i kosterní ostatky jsou jasně čitelnými symboly. Významný
je zde i jejich protiklad, symbolizují vlastně opačné póly, od krásy života po
jeho bolesti a útrapy. V řadě případů jsou ale obě témata spojena
v jeden celek, který jejich ostré oddělení mění ve zvláštní harmonii.
Smrt se stává krásnou a život (příroda) je nositelem utrpení. Estetizace lebky
jako symbolu zářivé smrti je v protikladu k melancholii usychajících
květů, alegorii stárnutí a umírání.
Vanitas
explores death and dying, an important theme in contemporary art. The approach
toward death (and life) has varied throughout human history. In modern society,
death and dying are gradually being pushed aside, to the point of becoming
almost taboo. Art, however, has never completely abandoned the theme. In the
Renaissance era, the popular way of depicting the transience and futility of
human existence was through still lifes, featuring such motifs as flowers and
the human skull. Such motifs and themes have periodically re-emerged in art
ever since, with the skull-and-flowers motif being the most common, yet still
open to new, original interpretation. Flowers and skeletal remains are clear,
intelligible symbols which easily convey their universal meaning, especially
when juxtaposed in this manner: together, they symbolize the beauty of life,
which is in stark contrast to human death and suffering. In many cases,
however, they can form a strange harmony, where death becomes beautiful and
life/nature is the symbol of human misery. The skull, as a symbol of radiant
death, is in sharp contrast to the melancholy of wilting flowers, together
forming an allegory of old age and dying.
Vanitas
presents the works of more than 60 artists spanning several generations and a
variety of genres, from painting and drawing to graphic arts, from photographs
to sculptures, installations or conceptual projects.
Umělci /artist: Barbora Balek, Josef Bolf, Erika Bornová, Veronika Bromová, David
Černý, Jiří David, Jiří Georg Dokoupil, Tereza Eisnerová, EPOS 257, Lenka
Falušiová, Jan Gemrot, Martin Gerboc, Václav Girsa, Matouš Háša, Siegfried
Herz, Josef Hnízdil, Tomáš Honz, Monika Horčicová, Kryštof Hošek, Martin
Janecký, Jakub Janovský, Petr Jedinák, Tomáš Jetela, Václav Jirásek, Josefína
Jonášová, Krištof Kintera, Svatopluk Klimeš, Simona Krausová, Milan Kunc, Hynek
Martinec, Jan Mikulka, Martin Mrkva, Robert V. Novák, Eugenio Percossi, Jiří
Petrbok, Ivan Pinkava, Daniel Pitín, Miroslav Polách, Ondřej Přibyl, Michal
Rapant, Tomáš Rasl, Lukáš Rittstein, Jaroslav Róna, Aleš Růžička, Martin Salajka,
Jenny Salm, Marek Schovánek, František Skála, Vladimír Skrepl, Adéla Součková,
Michal Škapa, Marek Škubal, Barbora Šlapetová, Jakub Špaňhel, Richard Štipl,
Dagmar Šubrtová, František Štorm, Jan Švankmajer, Eva Švankmajerová, Mark Ther,
Anna Tretiagová – Krajčová, Teri Varhol, Tomáš Vrana, Jan Vytiska, Richard
Wiesner, Martin Zet
Kurátor / Curátor:
Otto M. Urban, Grafický design: Robert V. Novák
Esej
Jiřího Přibáně:
https://www.novinky.cz/kultura/salon/clanek/esej-jiriho-pribane-umeni-v-ere-prazdnoty-40360758?fbclid=IwAR3X5mHkLMNT1PJHgCsInxZCtU8jtQRufK6dUcAZMFsdPMAr7IHKSAP84Kw
12. 6. – 31. 8. 2022 Litomyšlská veřejná prostranství vernisáž | 11. 6. 2022 v 11.00 kurátorky | Lenka Lindaurová, Martina Zuzaňáková pořádá | Bohemian Heritage Fund a Městská galerie Litomyšl Z projektu Plán B, který původně byl jen kompromisem v situaci, kdy umění muselo vyjít za divákem do exteriéru města, začíná růst legenda Smetanovy výtvarné Litomyšle. Letošní, již třetí ročník Plánu B měl opět z čeho vybírat, a tak rozšiřuje svou podobu o další média: kromě soch a instalací nabízí i video, krátký film a zvukové intervence. Poprvé také představí dva zahraniční účastníky (z Rakouska).
Vystavená díla: Jiří Černický
Proun Space Station, památník obětem ruské mafie Jiří Černický (1966) obdržel v roce 1998 Cenu Jindřicha Chalupeckého, rok po ukončení studia na Akademii výtvarných umění. Profiloval se jako multimediální umělec a zaujal především svými akcemi a konceptuálními instalacemi. Objekt Proun měl být instalován jako orbitální stanice na oběžné dráze Země a byl koncipován jako uctění památky obětí sovětské moci, především ruské státní mafie, už v roce 2015. Ohnivzdorný povrch Prounu by nesl jména obětí. Jak by dalších obětí přibývalo, byly by vypouštěny další orbitální stanice do vesmíru. V současné válečné situaci na Ukrajině, kde obětí ruské zvůle stále přibývá, se stává představa množství Prounů děsuplná. Markus Hiesleitner a Franz Tišek
Asfaltové iglú Námětem společných děl rakouských umělců M. Hiesleitnera (1981) a F. Tiška (1981) je veřejný prostor a jeho sociálně-kulturní role. Umělci vytvářejí rozměrné plastické objekty a instalace, v nichž dochází k prolínání sochařského a architektonického přístupu. Výsledkem jsou práce, které intervenují do svého okolí s cílem navázat bezprostřední kontakt s diváky. Dílo Asfaltové iglú ve tvaru stylizovaného automobilu umístili umělci do parkovací zóny města, aby upozornili na problém narůstající mobility, která si pro sebe dnes uzurpuje příliš mnoho místa. Plastika, jež je současně také jakousi jeskyní a prolézačkou, si tento prostor bere zpět a nabízí jeho nové využití. Adéla Matasová
Každý jsme někdy přísahali Adéla Matasová (1940) je výraznou autorkou ženské výtvarné scény, která se prosadila v 60. letech minulého století. Vždy měla k tvorbě novátorský přístup a již v 70. letech experimentovala ve svých objektech se zvukem, později i s mechanickými prvky. Dokázala se prosadit na mezinárodní úrovni - její abstraktní monumentální díla jsou nadčasová. Její tvorba sahá od objektů přes složité technické přístroje, fotografie, koláže a kresby až k pohyblivému obrazu. Ve svých posledních videích pracuje s vlastní tělesností a na základě jednoduchých gest vytváří metafory filozofických otázek po smyslu bytí. Chce sáhnout všem do svědomí a připomenout, že nikdo nežije mimo historii. Petra Nováková-Ondreičková
Samorost Petra Nováková-Ondreičková (1968) se narodila v Bratislavě, od konce 90. let, kdy absolvovala UMPRUM v Praze u Adély Matasové, je součástí české umělecké scény. Umělkyně dlouhodobě pracuje s papírem, který prostříhává, překrývá a tvaruje. Dokonalá řemeslná práce s materiálem (autorka má rovněž praxi s designem a architekturou interiérů) jí umožňuje z netrvanlivého papíru vytvořit sošnou organickou hmotu zaplňující prostor. Tematicky zachycuje stopy postupně mizející civilizace, budoucnost městských struktur, pomíjivou „pěnu dní“. Křehkost papírové hmoty nyní autorka převedla do objektu připomínajícího krajku, která zrovna odletěla z okna opuštěného bytu. Míla Preslová
Letní obloha Míla Preslová (1966) se od absolvování Akademie výtvarných umění v Praze, kde končila v ateliéru intermediálních studií Milana Knížáka, věnuje téměř výhradně fotografii. Její fotografie se zaměřují na intimní rodinný prostor, detaily všedního života, tichý svět skrytých emocí. Fotografie někdy instaluje s trojrozměrnými artefakty doplňujícími téma výstavy. Nyní ale poprvé ve své tvorbě představuje v Litomyšli objekt simulující jakýsi poetický plán letní oblohy. Tvoří ho stovka tyčí rozmístěných v kruhu v poměru skutečné hvězdné mapy s bodovým světlem na konci a stává se pandánem nepatrnosti vůči kosmické nekonečnosti. Nezapomněli jsme se už na noční oblohu dívat?, ptá se autorka. Jan Pfeiffer
Portál rovnováhy Jan Pfeiffer (1984) vystudoval sochařství na Akademii výtvarných umění u Jiřího Příhody a ve své tvorbě se pohybuje na rozmezí umění, architektury a performance. V mnoha dílech hraje osobně roli aktéra ve filmovém dokumentu, který proces realizace dokumentuje a často je i výsledným artefaktem. Pro Litomyšl navrhl objekt Portál rovnováhy, který vychází z pohřební egyptské architektury a byl používán v mastabách jako brána po duši zemřelého. Portál se autor rozhodl použít jako místo pro komunikaci beze slov. Do posledního portálu umístil houpačku, která je symbolem dialogu dvou aktérů. V průhledu se navzájem mohou občas zahlédnout, musejí hledat rovnováhu a vzájemný soulad. Dagmar Šubrtová
Re-kultivace Dagmar Šubrtová (1973) absolvovala UMPRUM u známého sochaře Kurta Gebauera a ve své tvorbě se věnuje ekologickým tématům a všem přírodním jevům přesahujícím člověka. Poetickým způsobem připomíná svými objekty, instalacemi i performancemi, jak křehká je hranice mezi využitím a zneužitím přírody člověkem. Seskupení rezavých siluet suchých stromů je symbolem problematiky narůstající civilizační devastace krajiny s potřebou poukázat na aktuální kritiku dlouhodobého zacházení s rozsáhlými plochami naší krajiny. Téma rekultivace je umělá přeměna místa, jež může být mnohdy ukázkou neodborného nebo finančně zneužitého korporátního počínání. Autorka pro Litomyšl obnovila a rozšířila instalaci, kterou prezentoval již v Praze, Liberci a Ostravě. Mark Ther
Bábovka, (Gugelhopf, Kugelhupf, Guglhupf, Kouglof, Kougelhof oder Kougelhopf) Mark Ther (1979), absolvent Akademie výtvarných umění u Vladimíra Skrepla, točí krátká videa i delší filmy s plnou filmovou produkcí. Jeho práce často tematizují problematiku Sudet, odkud autor pochází. Rovina záhadných tragických příběhů je u Thera narušována prvky absurdního humoru. Jeho příběhy se zabývají temnými lidskými stránkami až na hranu únosnosti. Příběh Bábovka se odehrává v domě v Litomyšli, ve kterém žila slavná kuchařka a spisovatelka Magdaléna Dobromila Rettigová. Autor natáčel v dobových kostýmech video, v němž se na autentickém místě odehraje krátký příběh o čerstvě upečené bábovce a podrobné cestě jejího vzniku. TIMO
Seš tak šikovná
Přeskočit reklamy TIMO je známý brněnský výtvarník, sprejer a street artista tvořící v anonymitě. Jeho tvorba, jejímž výsledkem jsou povětšinou krátké humorné glosy či poetická slovní spojení umístěné ve veřejném prostoru, se vyznačuje výrazným sociálním a politickým přesahem. Nejinak je tomu v Litomyšli, kde pro výstavu Plán B zanechal svoji vlastní verzi jedné známé fráze Seš moc šikovná a jednoho na svět reklamy napojeného sdělení Přeskočit reklamy. Martin Zet
True Love Martin Zet (1959) vystudoval sochařství. Je to konceptuální umělec, který ve své sociální tvorbě používá různá nenáročná média. Vytváří kresby mořem, natáčí jednoduchá videa mobilem, performuje svým tělem, tvoří zvukové instalace, iniciuje interaktivní akce. Nejde však o spontánní hry, ale o reflexi globální problematiky, aktuálních společenských nebo politických témat i osobních existenciálních emocí. Pro Litomyšl vytvořil krátké zvukové záznamy určené pro městský rozhlas. Mají charakter nenápadných, neefektních samovolných „skladeb“, typický ambient malého města. Například arytmické pití vody, kroky, šustění sáčku při odklízení exkrementů.
OBRAZY KRAJINY (14.5. – 25. 7. 2021) GBR ve svých sbírkách ukrývá díla, jež si
nezaslouží život ve skrytu depozitářů. Dílčí výstavy tak jsou zařazena vybraná
tematizovaná díla ze sbírek galerie, jejichž autory jsou umělci od zástupců
překvapivě i 19. století po současnost: August Piepenhagen, Hugo Ullik, Alois
Bílek, Antonín Slavíček, Emil Filla, Jindřich Prucha, Václav Špála, Josef
Čapek, Jindřich Štyrský, Karel Teige, Karel Černý, Václav Rabas, Kamil Lhoták,
Pravoslav Kotík, Olga Karlíková, Jiří John, Karel Malich, Bedřich Dlouhý,
Čestmír Kafka, Miloš Šejn, František Skála, lounská trojice Zdeněk Sýkora,
Vladislav Mirvald, Kamil Linhart a další. Znaménkem + také naznačujeme
rozšíření výběru děl o tvorbu současných umělců, vztahující se k našemu tématu.
Vystavující umělci: Mariana Alasseur, Erika Bornová, Tomáš Císařovský, Petr
Gruber, Vladimír Hanuš, Julie Kopová, Jiří Kubový, Štěpán Málek, Barbora
Němcová, Tomáš Polcar, Aleš Růžička, Dagmar Šubrtová. Kurátorka Lucie Šiklová.
Galerie Benedikta Rejta Louny
Dagmar Šubrtová
Stella Maris
12.12. 2020 - 14.9. 2021
GASK Kutná Hora - Experimentální prostor
kurátorka Adriana Primusová
Latinský termín Stella Maris – hvězda mořská – je spojován s Pannou Marií jako ochránkyní námořníků či bránou nebes. Autorka ho použila pro název své instalace sestavené pod barokní klenbou Experimentálního prostoru s historickým bazénem jako metaforu zrcadlení vzdáleného univerza a skryté povahy země. Obrazy soustředěné na cyklické dění v kosmu (Ultraprostory) jsou konfrontovány s objekty, v jejichž živelných strukturách hmoty se prolíná mikro a makrokosmos (Temná místa budoucnosti). Objekty ve tvaru pravidelných mnohoúhelníkových mís nesou mariánskou symboliku hvězdy a vody, uvnitř objektu se však odehrávají částečně řízené procesy tekuté hmoty. Autorka prostřednictvím vzájemných chemických reakcí složení barev a dalších materiálů a různých časů schnutí utváří dynamické struktury, které imitují chemické procesy v přírodě. Členité kresby v hmotě vyvolávají řadu asociací. Připomínají satelitní snímky povrchu Země nebo vyprahlé krajiny jiných planet a současně v kontrastu s tím připomínají struktury minerálů v mikroskopickém měřítku. První z těchto objektů vytvořila autorka před dvěma lety na základě předchozího vlastního zážitku při pohledu na zaplavené údolí Rosia Poieni v Rumunsku jedovatým kalem z měděného dolu. Dagmar Šubrtová ve své tvorbě dlouhodobě reflektuje postindustriální krajinu, zajímá se o procesy přeměn a působení člověka, jenž svou činností ovlivňuje globální zemský systém. Pozoruje procesy přírody a uvědomuje si křehkost Země ve vesmíru, její neustálé ohrožení z vnějšku i vnitřku. Druhá část instalace Hvězdné nebe v podzemí umístěná ve sklepních prostorách navazuje na starší výstavní projekt Salve vale s projekcí noční oblohy v podzemí, v němž poukazovala na ambivalenci pojmů vnitřní a vnější. Současná prezentace se zaměřuje na zvažování poměrů nahoře a dole, vzdálené a blízké, mikro a makrosvět. /Adriana Primusová/
virtuální prohlídka výstavy:
Dagmar
Šubrtová
Dočasné
součásti
3.
9. - 4. 10. 2021
Pro tvorbu Dagmar
Šubrtové je důležitá obsahová linka, která jejím dílem prochází, a to je
umocnění idolu ženy na pozadí různých mýtů či pohanství. Vyzdvižením idolu
ženství ve spojení se zemí jej materializuje a ve výtvarné formě pak převádí do
intelektuální roviny. Ve spojení s hledáním identity místa nese její dílo ve
své výpovědi sílu sdělení. Její práce navazují na dlouhodobé zkoumání procesů
přeměn, prostoru a času a prostorových částic spojujících most mezi zničením
jednoho a vzniku nového. Kosmologickou fází „čas prostoru“ je označována
proměna aktivní prostorové částice z podnětu prapůvodního zdroje, jenž se
transformuje za přítomnosti vědomých příčin v nový dočasný element.
Galerie Uffo Trutnov
Kurátor Jan Kunze
https://www.youtube.com/watch?v=mZRdym5VWgQ
foto: Martin Polák
DAGMAR ŠUBRTOVÁ / ČAS PROSTORU
17.10. 2020 - 28.2. 2021
kurátorka výstavy Iva Mladičová,
galerie výklady AXA, Na poříčí 10, Praha 1
Dagmar Šubrtová se v posledních letech ve své umělecké výpovědi zabývá především tématem proměn zemského povrchu pod vlivem zásahů moderní civilizace, obecnou vzájemností mikrokosmického a makrokosmického. Ve výběru prací pro Výklady AXA akcentuje moment procesuálnosti permanentně probíhající v nezměrnosti prostoru univerza. Volí formu umělecko-vědecké posloupnosti kreseb, objektů a obrazu, v nichž jednoduchými geometrickými formami, symbolickou barevností a specifickou povrchovou texturou navozuje představy různých stádií cyklických vesmírných dějů.
V instalaci pracuje s gradací od formy skici k finálnímu velkoformátovému obrazu. Z jejích geologicko-planetárních výjevů vnímáme atmosféru prehistorie a současně nesmírně vzdálené budoucnosti. Zajímá ji meziprostor transformativních procesů vymezený destrukcí minulého a tvořením budoucího. Jde o možnost existence prázdného prostoru, čímž se zabývá kromě buddhistické nauky i moderní kosmologie a neurologie. Jde ale také o kontinuitu, o proměnu jevu, jenž neztrácí svou povahu.
Tím se dostáváme k autorčině dlouhodobému tématu „ultraprostorů“, v nichž neexistují běžné zákonitosti času. Dagmar Šubrtová uvádí příklady takových specifických míst: buď existují v režimu pomalých neustálých proměn (např. jeskyně), jsou otevřena „symbolické anulaci času“ (rituální místa), především se ale vyskytují v nekonečném množství v kosmickém prostoru, aniž jsme schopni přesně identifikovat jejich parametry. Ve vystavených obrazech tušíme významovou spřízněnost – poskytují nám příležitost vstoupit do pomyslného prázdného prostoru a zakusit přirozenost kreativity okamžikové změny.
Dagmar Šubrtová
Axis Mundi (Osa světa)
Galerie Kabinet Chaos, Střítež u Poličky
17. 10. - 28.11. 2020
https://www.artmap.cz/dagmar-subrtova-axis-mundi-osa-sveta/ video z online vernisáže: https://www.youtube.com/watch?v=ec2FOOqAAg0
Střítežská planeta Chaos je pozoruhodný projekt
s provázaností přírody, kreativity, přátelství, osobitosti a úcty. Pomalu
a trpělivě přispívá ke společenské soudržnosti místa,
k pospolitosti. Je prostorem, kde můžeme s odstupem zanalyzovat
osobní emancipační úkol, jenž vyžaduje rekonstrukci našeho vztahu ke světu
destruovaného současným širším a záludným jevem, a to postupným mizením náhledu
na svět jako celek.
Axis Mundi symbolicky tvoří spojení několika sfér světa,
v mytologii nazývaných podsvětní, zemská a nebeská. Střed může
představovat strom, lano, hora nebo věž. V této instalaci je centrem model
krystalu křišťálu představujícího
pravidelně uspořádanou pevnou formu hmoty, v níž jsou stavební prvky, atomy
nebo molekuly, seskupeny v opakujícím se vzoru. Síla struktury tohoto
krystalu je stabilní a periodicky zachovaná v celém objemu, můžeme
jej proto považovat za ideální pravidelný útvar, jenž se při optimálních
podmínkách může rozprostírat ve všech směrech nekonečně daleko.
Krystal je pokrytý ruční výšivkou
hvězdného nebe na tmavém sametu. Při několikaměsíční přípravě výšivky je často
uvedena mysl ve zvláštní stav. Podle dostupných pramenů si někteří
severoameričtí indiáni při vyšívání zpívali posvátné a ochranné písně, nit se
tak stávala poselstvím přání a myšlenek. Vše je propojené a s tímto
vědomím byla výšivka postupně vytvářena. Pozorovat svět s osvojováním
myšlenek, jak být celistvý, jak být vědomý a s potřebou naučit se žít
s nejistotou dnešní doby. Společný svět nám nikdy není dán, nýbrž jej
musíme namáhavě tvořit, pokusit se vymanit z manipulace s lidskou
touhou, z ekonomického režimu extrakce, výroby a spotřeby, z paradoxní
destrukce a přijmout stanovisko kritického optimismu. (DŠ)
Trocha Nové divočiny u vápenných pecí. Nejstarší část Poldiny hutě v Kladně opět žila 12.9. 2020 na nejen hudebním festivalu Záře. Více na http://festivalzare.cz/
Rekultivace je instalována v Hornickém skanzenu Mayrau, Vinařice u Kladna:
Sochařská intervence s názvem Rekultivace, 2019 je od 24.6. 2020 umístěna v areálu bývalého dolu Mayrau, nyní v Hornickém skanzenu ve Vinařicích u Kladna a to na rozhraní území dolu a jeho hald. Na jaře 2021 chystáme doprovodné programy k tématu rekultivace po těžbě černého a hnědého uhlí. Zatím doporučuji ke shlédnutí dokument Tomáše Gremlici - Místa života.
https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/11564486654-mista-zivota
Čtyři dny si Vás dovolují pozvat na výstavu Dagmar Šubrtová: Rekultivace 2019, galerie Proluka 19.12. 2019 - 15.5. 2020
|
|
doprovodný program k výstavě:
přednáška Tomáše Gremlici: Limity udržitelnosti krajiny 2020, 27.2. 2020 v 17:30, sraz na Proluce
Místo konání: ProLuka, Bezručovy sady, Praha 10
(park naproti domu Slovenská 23, Praha 2)
Zobrazit na mapě ›
Dočasná instalace seskupení rezavých siluet suchých stromů je výmluvným symbolem problematiky narůstající civilizační devastace krajiny s potřebou poukázat na aktuální kritiku dlouhodobého zacházení s rozsáhlými plochami naší krajiny. Téma rekultivace je umělá přeměna místa, jež může být mnohdy ukázkou neodborného nebo finančně zneužitého korporátního počínání.
Nejlevnější a asi jediná možná bude přirozená obnova lesů, jejich proměna na vzrostlé různověké nemonokulturní porosty a dále na výběrný a podrostní způsob hospodaření. Současně je důležitá změna myšlení ve společnosti, je potřeba našim životům znovu propůjčit hlubší význam a smysl, s jehož pomocí bychom mohli efektivně přistoupit k řešení současných nejednoduchých situací a zkonkretizovat náš osobní vztah ke krajině a půdě.
Sochařka a kurátorka Dagmar Šubrtová (1973) žije a pracuje v Kladně. Absolvovala ateliér sochařství Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, kde pak několik let působila jako asistentka. Vedle umělecké profese se věnuje i tematickým kurátorským projektům, jako je dlouhodobá dramaturgie výstavního programu galerie Ústavu makromolekulární chemie Akademie věd v Praze. Pracovala několik let jako kurátorka galerie Mayrau v hornickém skanzenu bývalého dolu ve Vinařicích u Kladna. Ve volné tvorbě se inspiruje industriální krajinou kladenských dolů, změnami reliéfu krajiny v důsledku dobývání uhlí a aktuálními otázkami proměn krajiny a problematice provázanosti postindustriální společnosti a přírody.
|
|
|
|
|
|
Výstava Stará bydliště je esejí o mizení české krajiny.
26. listopadu 2019 bude
v brněnském Domě pánů z Kunštátu otevřena výstava Stará bydliště. Představí díla šestnácti
českých výtvarníků, výtvarnic a architektů, kteří se zabývají reflexí stavu
české krajiny. Název odkazuje k exilové sbírce Stará bydliště brněnského básníka Ivana Blatného, jehož sté výročí narození si v prosinci roku 2019
připomeneme. Výstava potrvá do 29. března 2020.
Jan Ambrůz, Marie Blabolilová, Kateřina Frejlachová, Radek Fridrich, Anežka Kovalová, Lukáš Kováčik, Jiří Kubový, Miroslav Pazdera, Tadeáš Říha, Zorka Ságlová, Martin Špičák, Dagmar Šubrtová, Michaela Thelenová, Vladimír Turner, Diana Winklerová, Martin Zet
Kurátorka: Vendula Fremlová
Úvahy o mizení země a krajiny
vycházejí z dlouhodobé snahy ústecké kurátorky Venduly Fremlové zamezit
zastavění jedné krušnohorské louky logistickým centrem. Od osobního aktivismu
na lokální úrovni vedla cesta k promýšlení a k reflexi problematiky proměn
vztahu člověka ke krajině také v oblasti vizuálního umění. Další inspirací
pro vznik výstavy byla poezie brněnského
básníka Ivana Blatného, především sbírka Melancholické procházky a exilová
sbírka Stará bydliště. „Pro Blatného bylo místo a krajina stěžejním tématem.
V souvislosti se stým výročím básníkova narození si můžeme klást řadu
otázek. Jak se proměnilo naše vnímání přírody a kulturní i městské krajiny?
Jaká byla „stará bydliště“ Ivana Blatného a co znamenají dnes pro nás?
Zanecháme po sobě i my nějaká? Nebo jen krajinu neobyvatelnou?,“ dodává
kurátorka výstavy Vendula Fremlová.
Šestnáct českých výtvarníků, výtvarnic i architektů různých generací rozvíjí
úvahy o krajině svého domova s nostalgií, environmentálním smutkem i
potřebou poukázat na aktuální problémy. Nucená
kolektivizace, neekologického hospodaření či těžba uhlí jsou zásahy,
s nimiž se česká krajina vyrovnává dodnes. Přitom se opět objevují
projekty (včetně intenzivního zemědělství), které chtějí využít určitá území
tak nadlimitně, že je nevratně znehodnocují nebo zcela likvidují. Každý den
mizí další hektary půdy pod vrstvami betonu a z české krajiny se stává
velké překladiště uprostřed Evropy. „Za
poslední tři roky se celková plocha skladů u nás zdvojnásobila. Kombinace levné
práce, centrální polohy a rozmachu online nakupování tu připravila ideální
podmínky pro současný explozivní růst logistických parků. V poměru k HDP jich
máme už téměř dvakrát více než v Polsku a třikrát více než v Maďarsku a na
Slovensku,“ uvádí čtveřice architektů, autorů projektu Krajiny logistiky, který bude ve výstavě také zastoupen.
Výstava Stará bydliště vedle sebe
staví díla, která se kriticky vyjadřují k současnému stavu krajiny, ale i
taková, která odrážejí krajinu minulosti, vnitřní krajinu umělců a umělkyň,
více či méně idealizovanou a přirozenou, bez ekologických zátěží a klimatických
změn, postavenou na vnímání jejích základních prvků a úběžníků (strom, řeka,
kámen, obloha, dům, plot, zvíře, člověk). Tento postup, jakousi juxtapozici,
nalezneme také v Blatného exilových básních. Blatný vedle sebe klade svoji
tehdejší realitu, realitu jiného státu, jiného podnebí, jiných barev a
zvyklostí a vzpomínky na důvěrně známá místa, milované osoby a věci, jakoby je
v paměti znovu ohledával. Výstava, v níž se objeví i úryvky básní ze
sbírek Melancholické procházky a Stará bydliště, se tak vztahuje nejen k
vrstvám vědomí, vzpomínkám na konkrétní místa, ale také k více či méně
pomíjivým hodnotám, které naopak my otiskujeme do podoby konkrétních míst.
Doprovodný program k výstavě nabídne kromě komentovaných prohlídek také
diskusní večer k tématu logistických center a architektury (Krajiny logistiky:
Ocelová města), projekci filmu Krajina
v tísni nebo pořad Radka Fridricha komponovaný z básní Ivana
Blatného.
Stará
bydliště
Old Addresses
27. 11.
2019 – 29. 3. 2020
Vernisáž: 26. 11. v 18 h
Dům pánů z Kunštátu, 1. patro
DOPROVODNÝ
PROGRAM
26.
11. 2019 18 h Vernisáž výstavy, hudební doprovod Král Doubek
27.
11. 2019 17 h Komentovaná prohlídka výstavy s kurátorkou Vendulou Fremlovou
12.
12. 2019 16–17.30 h Architektem krajiny
nekrajiny
Tvůrčí dílna pro děti prvního stupně ZŠ na
téma krajina inspirovaná výstavou Stará bydliště.
19.
2. 2020 18 h Krajina v tísni
Projekce filmu Krajina v tísni se
uskuteční v rámci iniciativy festivalu Jeden svět „Promítej i ty!“. Na
projekci naváže diskuze o stavu české krajiny s
Ing. Janou Moravcovou, bývalou pracovnicí České inspekce životního
prostředí a současnou ředitelkou neziskové organizace Beleco.
Krajina v
tísni (režie Petr Jančárek, 2017)
Bleskové záplavy i vysychání
krajiny jsou projevem proměn globálního klimatu i důsledkem našeho
zacházení s přírodou. Nový film z produkce Člověka v tísni ukazuje
dlouhodobý a dalekosáhlý důsledek špatného nakládání s českou krajinou.
25.
2. 2020 18 h Kolážovaný Blatný
Básník Radek Fridrich uvede komponovaný výbor textů z rané tvorby Ivana
Blatného v rámci výročí „Vítězného února“.
14. 3. 2020 18 h Krajiny logistiky (Tadeáš Říha, Miroslav Pazdera, Kateřina Frejlachová, Martin Špičák):
Ocelová města
Srdečně zveme na zahájení
výstavy Revoluční 30
v pátek 8. 11. 2019 v 18 hodin
Po-up galerie, Revoluční 30, Praha 1
9.- 24.11. 2019
Kurátoři: Radek Wohlmuth a Čestmír Suška
Vystavující umělci:
Erika Bornová, Pavel Brázda, Michal Cihlář, Tomáš Císařovský, Jiří Černický,
Jiří David, Epos 257, Matouš Háša, Vojta Horálek, Vendula Chalánková, Josefína
Jonášová, Krištof Kintera, Lenka Klodová, Jiří Kovanda, Radek Macke, František
Matoušek, Milan Mikuláštík, Aleš Novák, František Novák, Pode Bal, Roman Týc,
Michal Škapa, Jindřich Štreit, Dagmar Šubrtová, Timo, Jitka a Květa Válovy,
Maxim Velčovský, Ztohoven...
Kde jinde než na symbolické adrese Revoluční 30 připravit
výstavu, která by měla reflektovat třicetileté výročí od Sametové revoluce.
Čtrnáctidenní výstava bude s týdenním přesahem rámovat výročí 17. listopadu.
Kurátoři Radek Wohlmuth a Čestmír Suška na ni přizvali zhruba tři desítky
umělců, jejichž práce během uplynulých desetiletí mnohdy nevybíravým způsobem
komentovaly to, co se tady dělo. Jádrem projektu je kurátorský výběr prací,
které vznikly mezi roky 1989 – 2019,
a jsou naplněním možnosti svobodné tvorby bez cenzury.
Zastoupeni jsou umělci všech generací, kteří se vyjadřují jakoukoliv technikou,
ať je to malba, video nebo graffiti. Cílem není podat přehledný výčet všeho, co
během minulých tří dekád touto republikou rezonovalo, ale na základě
subjektivního pohledu připomenout některé aspekty nedávné historie i současného
života. Zároveň chce výstava zprostředkovat divákům kontakt s aktuálním uměním,
konfrontovat je s ním a jeho prostřednictvím se
pokusit nabourat stereotypy vnímání uplynulých let, případně otevřít veřejnou
diskusi na konkrétní témata vztahující se k dané problematice.
Celý projekt realizuje Bubec o.p.s a Nadace Suška – Shameti. Projekt se
představí v ramci Festivalu svobody. Tento ojedinělý projekt se může uskutečnit
díky společnosti RSJ.
Debata s Petrem Nikolaevem nejen nad mým památníkem Českým obětem politických represí v bývalém SSSR
Rezavé hvězdy, 2019, rezavý kov, průměr 70 cm, komentovaná prohlídka s kurátorem Radkem Wolhmutem, foto: Michal Cihlář
DAGMAR ŠUBRTOVÁ / PRACH ZEMĚ
arto.to galerie Uhelný mlýn, Areál
Šroubáren 860, Libčice nad Vltavou, 13. 4. – 20. 7. 2019
Na
současné výstavě Dagmar Šubrtová divákovi předkládá objekty – fragmenty železné
konstrukce libčické kotelny. Zpřítomňuje několik symbolických významových rovin
současně. Zrezavělá torza připomínají tvarem pahýly odumřelých stromů. Trubková
konstrukce pro ohřev vody byla dlouhodobě vystavena přímému působení živlu
ohně. Samotná kotelna vybudovaná v devadesátých letech nedaleko objektu Uhelného mlýna, sídlu
arto.to galerie byla v nedávné době zbourána. Železná torza jsou
druhým exponátem autorčiny budované „sbírky“, první pochází ze zrušené teplárny
na Kladně. Na výstavě jsou zastoupeny i práce s popelem z místní
kotelny, jež prošla citlivou konverzí. Soubory odkazují ke specifičnosti místa
– k metamorfní síle ohňového živlu, také ale k ekologické rovině
lidského počínání obecně.
Dagmar Šubrtová opakovaně pracuje
s kruhovou formou, symbolizující věčnost přírodního pohybu. Člověka ovšem
charakterizuje pohyb přímý, neboť kráčí vpřed. Dělení kruhové formy pak
odkazuje k lidské artikulaci času. Z autorčiných prací vnímáme
přesvědčivý zájem i vůli opětovně připomínat sounáležitost naší existence
s živě proměnlivým prostředím zemské makrostruktury, harmonii niterného
s kosmickým. Kosmické je v niterném samozřejmě přítomné, neboť dle
Mojžíšské tradice stvořil Bůh tělo člověka z prachu země. Můžeme zde
připomenout ale i hinduistickou mytologii s její mystickou koncepcí cyklu
lidské evoluce, kdy právě probíhající železný věk nese pečeť smrti, je obdobím
transformace, destrukce a záhuby (Fulcanelli, Tajemství katedrál, Praha 2013). Z hlubin rozsáhlého prostoru
krystalizují nekonečně proměnné formy.
/Iva Mladičová/
foto: Martin Polák
Bakule Malá, Hulačová, Immrová, Kaminská, Komm, Korečková, Matušek - Vláčilíková, Melkusová L., Melkusová M., Pešková, Roztočilová, Skavova, Spirova, Šubrtová.
Galerie Klatovy / Klenová, příspěvková organizace Plzeňského kraje Vás srdečně zve na výstavu
Obrazy zimy
ve výtvarném umění 19.–21. století
zahájení se koná v pátek 2. 11. v 18.00 v Galerii U Bílého jednorožce v Klatovech
úvodní slovo Šárka Leubnerová a Lucie Šiklová, kurátorky výstavy
zahrají Markéta Stivínová a Jakub Klár
Zima. Období úzkosti, strachu o přežití, ale i odpočinku po zemědělském roce, bilancování a kontemplace, dětské radosti z prvního sněhu, naděje Vánoc. Klid a neklid bílé. Jedno téma, různé národnosti, různá období od 19. století po současnost ukáží, že jakkoli v umění panuje různost, je zaklenuto vyšší shodou a obrazy z tolik odlišných dob, prostředí a od tolika a tolik odlišných autorů spolu mohou komunikovat a vypovídat různými uměleckými jazyky v symbolické shodě o jednom.
Výběr zastoupených autorů: Marie Blabolilová, Josef Bolf, Pavel Brázda, Václav Brožík, Kateřina Burgertová, Michael Florian, David Frank, Richard Fremund, Kurt Gebauer, Petr Gruber, Gertruda Grubrová-Goepfertová, Patrik Hábl, František Hodonský, Karel Holan, Zbyněk Hraba, Dalibor Chatrný, Antonín Chittussi, Eliška Jakubíčková, Josef Jíra, Alois Kalvoda, František Kaván, Svatopluk Klimeš, Jan Knap, Petr Kožíšek, Milan Kunc, Martin Kuriš, Josef Lada, Anna Macková, Karel Malich, Josef Moucha, Věra Nováková, Jaroslav Panuška, Petr Pastrňák, Pavel Piekar, August Pieppenhagen, Luisa Piepenhagenová, Tomáš Polcar, Vlastimil Rada, Václav Radimský, Michal Ranný, Bohuslav Reynek, Aleš Růžička, Šárka Růžičková Zadáková, Dorota Sadovská, Jakub Schikaneder, Jakub Stretti, Mario Stretti, Oldřich Smutný, Jan Stoss, Antonín Střížek, Ladislav Sýkora, Josef Šíma, Karel Šlenger, Jaroslav Špillar, Dagmar Šubrtová, Roman Trabura, Vladimír Turner, Joža Uprka, Jaroslav Valečka, Josef Váchal, Jiří Voves, Marta Zechová.
3.11. 2018 – 3.2. 2019
Galerie u Bílého jednorožce
Náměstí míru 149/1, Klatovy
otevřeno denně kromě pondělí od 10–12 a 13–17 hodin
Dagmar Šubrtová, Suchý strom, 2018, rezavý kov, výška 410 cm. Území dříve intenzivně využívané člověkem, posléze opuštěné a ponechané vlastnímu vývoji, kde v krátkém čase vítězí živelné přírodní procesy, se opět proměňuje na příležitostnou obydlenou zónu bez oficiálního managementu. Některé rostlinné druhy zde zvítězí ve spontánních sukcesních procesech, jiné i za přispění aktuálního měnícího se klimatu konkurenčně neobstojí.
LOKACE: Rohanský ostrov, 50.0965347N, 14.4500356E
In the summer months, Prague will become a scene of the sixth annual international Landscape Festival, which focuses on urban public space and urbanized landscape in the Czech Republic. For this year’s edition, Prague’s localities, whose future is currently the subject of discussions – Štvanice island , Rohanský ostrov island, Vítkov hill and Žižkov, were selected on the basis of a discussion with professional public. In the framework of future revitalization they should become an example of the quality development of urban landscape and public space in the wider centre of Prague. This exhibition wants you to be guided through these locations using conceptual studies, competitions or student projects that have been or are being realized in recent years.
The festival does not have a central area. Its main idea is a creation of an alternative tourist route to the overheated centre, the interconnection of the “Prague Wilderness” and the introduction of the potential of possible future centres of social activities of these city districts. In addition, the search for broader urban relations to other localities such as Holesovice Market, Bubny, Florenc, Palmovka, Olšanská or Jarov.
Dagmar Šubrtová, Dry tree, 2018, rusty metal, height 410 cm, Rohanský island, Prague
An area formerly extensively used by humans, eventually abandoned and left to their own development, where in a short period of time they win spontaneous natural processes, once again turns into a casual inhabited zone without official management. Some plants species will prevail here in spontaneous succession processes, others with the contribution of the current changing climate, will not compete with each other.
Suchý strom, 2018, Rohanský ostrov, Landscape festival Praha
Suchý strom, 2018, Rohanský ostrov, Landscape festival Praha
Suchý strom, 2018, Rohanský ostrov, Landscape festival Praha
Letošní instalace odkazuje i na loňský ročník lanscape festivalu, který se odehrál v Plzni. Rezavějící budova bývalé elektrárny Poldiny hutě poskytka materiál před svým zbořením pro sochu nezestárlé stromy. nyní umístěné v Kladně Vojtěšské huti.
This year's installation also refers to last year's Landscape festival, which took place in Pilsen. The rusty building of the former Poldina power plant provides material before its demolition for the statue of Forever young trees. Its located in the Kladno Vojtech Company now.
Nikola Tesla: „Můj mozek je pouze příjemce, ve vesmíru je totiž jádro, které obsahuje všechy vědomosti, sílu a inspiraci. Do tajemství tohoto jádra jsem nepronikl, ale vím, že existují.“
Nikola Tesla: “My brain is only a receiver, in the Universe there is a core from which we obtain knowledge, strength and inspiration. I have not penetrated into the secrets of this core, but I know that it exists.”
Rabasova galerie Rakovník, Středočeské trienále, 20.5. - 8.7.2018
(for English please scroll down)
Dagmar Šubrtová
Z ateliéru
27. 1. - 27. 2. 2018
galerie Bubec, Praha
Autorka ve své práci často reaguje na místo, jeho paměť a historii. Již několik let žije v Kladně, ve městě s významnou avšak již ukončenou průmyslovou minulostí. Slavná Wittgensteinova Poldina huť je postupně vyřazována z provozu, její části betonových a rezavějících konstrukcí zarůstají náletovými porosty. Tato poloopuštěná místa se stávají zajímavá pro vědce a odborníky zkoumající zde, stejně jako na okolních haldách, novou neuspořádanou přírodu. Odvaly po dobývání černého uhlí mají své zvláště specifické složení.
Tento odpad: vrstevnaté jílovce, kaoliny, struska, popílek a nasypaná hornina nejrůznějšího stáří, zde má prostor pro novou chemickou přeměnu. Každý kus vytěženého materiálu v sobě nese zaznamenanou cestu země na povrch, každý kus rezavého železa metamorfózu materiálu a proměnu energie. Vše je v procesu, autorka jej takto vědomě a dlouhodobě promítá do své práce. Materiál, jeho tvary, vrstvy a textury můžeme v jejích instalacích vnímat v dočasné podobě a v uchopené přítomnosti i s hlubším vědomím toho, že jsme kdysi byli hvězdným prachem a zase se jím staneme.
Dagmar Šubrtová (1973) absolvovala Ateliér veškerého sochařství Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze u Kurta Gebauera. V ateliéru pak působila do roku 2013 jako asistentka. Vedle umělecké profese se věnuje i tematickým kurátorským projektům, jako je dlouhodobá dramaturgie výstavního programu Ústavu makromolekulární chemie AV ČR v Praze nebo bienále Industriální stopy a poslední dva roky projektu Frontiers of solitude. https://frontiers-of-solitude.org/cs Pracovala několik let jako kurátorka Hornického skanzenu v bývalém dole Mayrau ve Vinařicích. Ve volné tvorbě se inspiruje industriální krajinou kladenských dolů, změnami reliéfu krajiny v důsledku dobývání uhlí, zemními novotvary, kde nacházejí útočiště zvířata a rostliny.
Dagmar Šubrtová
From the studio
27th January – 21th February 2018
Gallery Bubec, Prague
In her work, the artist frequently responds to the site, its memory and its history. She has lived in the town of Kladno for some years, a place with a significant but now discontinued industrial history. The famed Wittgestein´s Poldi steelworks have been gradually eliminated and the concrete and corroded remains have been overgrown by self-seeding vegetation. These semi-deserted areas have become somewhat interesting for the scientists and for the site-investigating experts. They are bringing an understanding of this new non-settled nature. The mounds remaining after the mining activity have adopted a specific, peculiar composition.
These categories of waste – layer clay, china clay, slag, ash and the saturated rock of ages bear traces of a new chemical process. Any piece of the extracted material bear signs of the process of being hauled from the deep. A piece of rusted iron symbolizes the metamorphosis of the material and the transmutation of energy. All materials are in the process of modification and the artist has been screening it intentionally. Material, its shapes, layers and textures might be perceived in her installations as being in a temporary form, a sort of seized present, including the awareness that we once were stardust and we will transform into it again.
Dagmar Šubrtová (b. 1973 in Duchcov), lives and works in Kladno, where she is continually confronted with the environment of an industrial landscape. She graduated from the Sculpture studio Academy of Arts, Architecture and Design in Prague. Her relationship to industrial environments was given a new impetus after she moved to Kladno, where she worked until 2010 as a curator of the Mining Museum in Mayrau Vinařice. Besides being an artist, she often acts as a curator (exhibition project of the Institute of Macromolecular Chemistry of Academy of Sciences of the Czech Republic in Prague, the Biennial Industrial Vestiges and last two years she is curator of project Frontiers of solitude). https://frontiers-of-solitude.org/ Her artistic work focuses on the changes in the landscape as a result of industrialisation.
report: http://martinfryc.eu/vystavy/vernisaz-vystavy-misto-umeni/
21. 5. – 21.6.
2018
koncepce: Petra Vlachynská, Kurt
Gebauer
artists: Petr Bařinka, David
Černý, Zuzana Čížková, Kurt Gebauer, Štěpán Gudev, Marta Hošťálková Hošková,
Lenka Hubená, Jakub Hybler, Iva Junková, Lenka Klodová, Martina Niubo Klouzová,
Zorka Krejčí, Matouš Lipus, Barbora Maštrlová, Aleš Novák, Daniel Paul, Marek
Rejent, Zdeněk Ruffer, Helena Sequensová, Jan Slovenčík, Adam Stanko, Jan
Stolín, Petr Stolín, Lucie Svobodová, Adam Šporka, Petr Šrut, Dagmar Šubrtová,
Aleš Vyjídák, Petra Vlachynská, Diana Winklerová
Galerie Makráč, Heyrovského nám.
2, Praha 6 Petřiny
Společný
jmenovatel výstavy a klíč k výběru děl je lapidární. Primárně se zaměřuje na
aktivity a realizace umělců, kteří studovali v ateliéru profesora Kurta
Gebauera na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Kurt Gebauer ve své tvorbě
i jako pedagog kladl důraz na práci s prostorem, ať už se jednalo o město,
krajinu, nebo galerii. Rovněž se zde socha chápala v co možná nejširším
významu, nesledovaly se tolik ty nejprogresivnější umělecké tendence a bylo
možné využít jakéhokoli média – odtud neoficiální název ateliéru: „ateliér
veškerého sochařství”. Výstava má spíš pracovní charakter a prezentuje široké
spektrum děl. Přináší dílčí zprávu o umění ve veřejném prostoru po roce 1989.
Představuje práce lidí s určitou studijní zkušeností a klade si otázku, zda se
tato společná zkušenost promítla do pozdější tvorby. Jsou zde zastoupeny sochy,
pomníky, instalace i akce, díla trvalá i taková, která se zdržela na určitém
místě jen krátce, ojediněle i návrhy.
Výstava
je prezentovaná ve formě fotografií a videa. Fotografie jsou vybrány tak, aby
bylo možné vytušit charakter prostoru, kde se dílo nachází a napojit se na
významovou hru v různých rovinách kontextu. Touto formou se pokouší přiblížit
propojení umění a místa, které spolu tvoří jeden celek a při jejich reflexi je
nelze oddělovat.
Realizovat
zejména trvalé dílo ve veřejném prostoru má svá specifika. Příležitosti se
neobjevují často, a pokud ano, jsou obvykle výsledkem profesní historie, prostředí,
kde umělec žije a kontaktů. Rovněž i odpověď na takovou příležitost vyrůstá v
mnohem větší míře z těchto podmínek. Vyvstává, chtělo by se napsat,
nevyhnutelná pluralita přístupů a rozkročení od konzervativních soch, lokálního
umění, až po díla zjevně napojená na současnou uměleckou scénu. Umělec se též v
různé míře dělí o vliv na vznik, proces tvorby a umístění díla s iniciátory,
politiky, úředníky, architekty a dalším zapojenými profesemi. Otázkou je, jaké
místo umění v myšlení všech zúčastněných aktérů zaujímá a jak se to projevuje v
prostoru, který sdílíme.
Petra
Vlachynská
Dagmar Šubrtová, Nezestárlé stromy, 2017, Landscape festival Plzeň, železo z bývalé elektrárny Poldi-Kladno, v. 8 m
Les může být chápán jako krajina našeho státu, ta byla vždy přirozeně zalesněna, ornou půdu, půdu pro svá obydlí museli lidé přírodě vzít. Brali ji lesu. Snažíme se přírodu stále více ovládnout, někdy se však zmýlíme a ta se nám pak symbolicky představí ve své definitivní podobě.
Dagmar Šubrtová, For ever young tree, 2017, Landscape festival Pilsen, trash iron from Poldi-Kladno power plant, hight 8 m
The forest can be understood as a landscape of our country, that has always been naturally covered by woods, the arable land and the land that had to be taken from nature to be changed into human dwellings. People took the land from the forest. Nowadays, we try to conquer nature more and more, sometimes we are mistaken, and nature symbolically presents our failure in its definitive form.
Bývalá elektrárna Poldi, transformace materiálu pro Nezestárlé stromy, 2016
Bývalá elektrárna Poldi, transformace materiálu pro Nezestárlé stromy, 2016
Umbra - Stín
...
Umělecká reflexe Dagmar Šubrtové směřuje k sochařské
interpretaci krajiny zasažené civilizačním využitím. Je jemnější a má větší
respekt k nově vznikajícím místům, která jsou vlastně fyzickým příkladem
heterotopie. Zatímco umělci amerického land-artu mohli radikálně zasáhnout do
rozlehlé nedotčené krajiny pouští a jezer, pohybuje se současný středoevropský
umělec v historické kulturní krajině mnohokrát pozměňované, i když třeba
brutálním způsobem, a spíš než pokus o individuální gesto vyzní dialog s
minulostí místa, jak to ukázala stálá instalace Kamenné obrazy, kterou Dagmar
Šubrtová v roce 2002 realizovala
v Hornickém skanzenu na dole Mayrau z původní pískovcové
vyzdívky jednoho z dolů kladenského uhelného revíru.
Umělecky aktuální alternativou vůči soše z krajiny může být
socha krajiny, simulace horizontu, hory nebo haldy, popřípadě mnohoznačného
útvaru, jenž všechny tyto charakteristiky spojuje a dovoluje odkrýt polaritu
mezi povrchem a vnitřní strukturou a ukázat vrstvy, z nichž se skládá. Dagmar
Šubrtová se tímto principem zabývá soustavně od roku 2010 a kombinuje jej s
dalšími významovými variacemi. V některých případech se uplatňuje aranžovaná
textilie, jindy má dominantní postavení vztah ke kulturněhistorické paměti
místa a ke konkrétnímu materiálu.
....
/Zbyněk Sedláček, 2012/
Od roku 2015 se autorka zabývá projektem s názvem Na
pomezí samoty Frontiers of solitude, který zkoumá aktuální otázky proměn krajiny
a problematiku provázanosti postindustriální společnosti a přírody. Tato témata
jsou reflektována a rozpracována prostřednictvím uměleckého průzkumu kulturní
geografie a morfologie tří specifických oblastí v České republice /Mostecko/, v Norsku
/Severní část/ a ve vybraných místech Islandu.
http://frontiers-of-solitude.org/
Umbra - Shadow
...
The artistic
reflection of Dagmar Šubrtová aims at sculptural interpretation of the
landscape affected by civilization use. It is smoother and has more respect for
the newly emerging places, which are actually a physical example of
heterotopia. While artists of American land-art could radically hit the vast,
unspoiled landscape of deserts and lakes, the contemporary Central European
artist moves in the historical cultural landscape many times altered, albeit
brutally, and rather than attempting an individual gesture to make a dialogue
with the past of the place showed a permanent installation of Stone Paintings,
which Dagmar Šubrtová realized in 2002 in the Mining Museum at the Mayrau mine
from the original sandstone lining of one of the mines of the Kladno coal mine.
An artistic
up-to-date alternative to landscape sculpture can be landscape sculpture, a
horizon, a mountain or a heap simulation, or an ambiguous feature that combines
all these characteristics and allows to uncover the polarity between the surface
and the inner structure and to show the layers of which it is composed. Dagmar
Šubrtová has been working on this principle since 2010 and combines it with
other meaningful variations. In some cases, the arranged fabric is used,
sometimes the dominant position is the relation to the cultural-historical
memory of the place and to the specific material...../ Zbyněk Sedláček, 2012 /
From 2015 onwards,
the author deals with the Frontiers of Solitude Project, which explores the
current issues of landscape changes and the interdependence of post-industrial
society and nature. These themes are reflected and developed through an
artistic survey of cultural geography and morphology of three specific areas in
the Czech Republic / Mostecko /, in Norway / Northern part / and in selected
places in Iceland. http://frontiers-of-solitude.org/
video: https://www.facebook.com/dagmar.subrtova.3
Tato výstava je první z řady projektů, které budou věnovány památce a
badatelskému odkazu historika umění, estetika, kurátora a lounského rodáka
Zbyňka Sedláčka. Záběr jeho zájmů byl natolik široký, že není možné v jedné
výstavě ukázat celou bohatost Zbyňkových badatelských a kurátorských počinů.
Jmenný seznam autorů, s kterými Zbyněk od 90. let spolupracoval, je velice
obsáhlý. Také prostory, v nichž Zbyněk výstavy připravoval, zahrnují vedle
tradičních muzeí a galerií i místa překvapivá, kde se umění běžně neukazuje.
Zbyňka jsem osobně poznal již v roce 1985, tedy v době našich společných studí
na pražské filozofické fakultě. Od té doby nás spojovalo přátelství, které se
lety prohlubovalo a zrálo. Často jsme v kavárnách diskutovali o našich
projektech, vzájemně si sdělovali zkušenosti a rady. Velmi jsem si Zbyňkových
aktivit vážil a celá naše stolní společnost obdivovala jeho nasazení a záběr.
Během jednoho týdne byl schopen otevřít i několik výstav, často na různých
místech, od západu po východ a od severu k jihu. Zbyněk nejenže výstavy sám
připravoval, ale často navštěvoval i projekty svých kolegů a přátel. Jeho
přehled o současném umění byl výjimečný. V roce 2001 jsem začal organizovat
příležitostné jednodenní výstavy v opuštěné kapli svatého Izidora v Kovárech,
kde žiji. Zbyněk byl častým návštěvníkem našich vernisáží a bylo vlastně
přirozené, že jsem mu navrhl, zdali by neměl zájem pro kovárskou kapli připravit
nějakou výstavu. Zbyněk vždy citlivě uvažoval o místě, které mělo sloužit jako
výstavní prostor. Nebylo možné s takovým prostorem nějak bojovat či jej vědomě
potlačit anebo jinak negovat, ale naopak bylo třeba využít jeho potenciál,
specifický charakter, vlastně celý jeho genius loci. Zbyněk postupně pro kapli
svatého Izidora připravil šest výstav. Každý z autorů pracoval s místem
specificky, v prostorách kaple se tak objevila konceptuální díla, fotografie,
někteří autoři provedli přímé vstupy do interiéru, jiní připravili prostorové
instalace, další pak představili akci či performance. Zbyněk vždy výstavy uváděl
hutným, přehledným a informacemi naplněným slovem, vlastně spíše přednáškou,
která by uspokojila i akademické odborníky. Jedním z nich byl ostatně i on sám.
Věřil v sílu a moc umění a této víře obětoval svůj veškerý čas. (Otto
Urban)
This exhibition is the first of a number of
projects to be dedicated to the memory and research link of art historian,
aesthetics, curator and lounger native Zbyněk Sedláček. The scope of his
interests was so broad that it was not possible to show the whole wealth of
Zbyněk's research and curatorial acts in one exhibition. The list of authors
with whom Zbyněk has collaborated since the 1990s is very extensive. Also, the
spaces in which Zbyněk prepared the exhibition include, in addition to
traditional museums and galleries, surprising places where art is not common. I
personally met Zbyňka in 1985, that is, at the time of our joint studies at
Prague Philosophical Faculty. Since then, we have been combining friendship
that has been deepening and maturing. Often, we have discussed our projects in
cafes, communicating experiences and advice to each other. I very much
appreciated Zbyněk's activities and our whole board company admired his
commitment and shot. Within a week, he was able to open several exhibitions,
often in different locations, from west to east and from north to south. Zbyněk
not only prepared the exhibition himself, but often visited the projects of his
colleagues and friends. His overview of contemporary art was exceptional. In
2001, I began to organize occasional one-day exhibitions in the abandoned
Chapel of St. Isidore in Kováre, where I live. Zbyněk was a frequent visitor to
our vernissage, and it was natural for him to suggest that he would not be
interested in preparing an exhibition for the Smithsonian chapel. Zbynek always
thought sensitively about the place to serve as a showroom. It was impossible
to fight or consciously suppress or otherwise negate such space, but on the
contrary, it was necessary to use its potential, specific character, in fact,
its entire genius loci. Zbyněk gradually prepared six exhibitions for the chapel of
St. Isidore. Each of the authors worked specifically on the chapel, conceptual works, photos, some authors made direct inputs to the interior, others prepared spatial installations, others introduced action or performance. Zbyněk always dictated the exhibition with dense, clear and information filled with words, rather a lecture, which would satisfy even the academic experts. One of them was himself. He believed in power and the power of art and this sacrifice sacrificed all his time. (Otto Urban)
Varianta zakřiveného universa, věnováno Z.S., 2016, samet, rušní výšivka, dřevo, pr. 200 cm
Dagmar Šubrtová
Na okraji kruhu
Galerie Die Aktualität des Schönen..., Liberec, 14. 12. –
13.1. 2016
Čas je ve vztahu k tvorbě
umělce důležitá kategorie – ovlivňuje to, co z ní později vyčteme.
Kontinuálním tématem Dagmar Šubrtové je po mém soudu krajina a nejméně
posledních deset let ta postindustriální. Vztah k jejím materiálním i
nemateriálním kvalitám. Pochází z Duchcova v severních Čechách, kde
krajina je vlastním stínem, obrácená útrobami nahoru a porostlá divnou novou
přírodou. Studovala sklo v Kamenickém Šenově a trvalý imprint
v podobě intenzivně rozvíjeného vztahu k místu si odnesla ze
sochařského ateliéru Kurta Gebauera na pražské UMPRUM, kde ještě osm let
vedla studenty jako asistentka.
Dlouho žije
na Kladně, město má svoji průmyslovou slávu dávno za sebou, ale je to
pořád to samé, uhlí, hlušina, železné konstrukce, rezavý kov; i tady bytuje ta
samá divoká příroda, která v podobě první houby vítající prosolenou půdu
vystrčila hlavu hned po posledním vytěženém metráku uhlí a posledním odlitém
ingotu železa.
Také to
vnímáte? Severní Čechy, sklo, uhlí; Praha socha a místo; Kladno uhlí, železo a
nová divočina. Všechno důvěrné známé vrstvy, tvary i textury. Každý průmyslový
materiál přijímá a odráží jinak světlo, a jakkoli jsou bídné jakožto námět, o
to silněji působí coby paměť. Každý kus rezavého železa v sobě nese cestu
rudy z útrob krajiny, žár spalovaného uhlí, nekonečné metamorfózy materiálu
a tvaru, jakousi archeologii modernity s jejím dávno skomírajícím
pokrokem.
Krajina uhlí a Venuše
Začátek
popisované linie lze identifikovat u kruhů z uranového skla Svatozáře, (2003–2005), jejichž
nebezpečnou světélkující zář uranové rudy odhalí teprve tma. Pokračuje přes
ručně vyšívané bílé kousky plátna, kterými hospodyně zdobily kuchyně, ovšem
nikoli s ironickými nápisy Jsem horník,
kdo je víc. Postupně z její tvorby mizí raná feministická linie nahého
ženského těla. Naproti tomu rozvíjí silná témata z kladenské
postindustriální krajiny. Vypůjčená termokamera na snímcích odhaluje Tajný oheň, (2008), tedy ještě horký
vnitřek kladenských hald zdánlivě vychladlé hlušiny.
Z přemýšlení
o prehistorických obdobích krajiny se odvíjí linie „venuší“, připomínajících tvary
ženských plastik z paleolitu a neolitu. Vynořuje se temná Budečská venuše, (2011) vyřezaná z bloku uhlí, mramorová Podřipská venuše, (2011), kterou
sochařka v duchu obětních mýtů zanechala na dně studánky v Mnětěši
(odkud okamžitě zmizela), Venuše,
(2011) slepovaná z kusů kladenského uhlí a nakonec obří uhelné vejce
ustanovuje základní pratvar energie života.
Bílé
kašírované tvary duté krajiny Kopec –
Rozděleno, Kopec – půl, (2012) sochařka porcuje jako obří bábovky a
skladuje je jako nepotřebné výlisky, torzo holého stromu ovinuje bílý obvaz,
z něhož trčí olámané pahýly. Divně světélkují fotografie z noční pěší
poutě tenkým křovím nové divočiny na haldách. Pozornost přitáhla jiná forma
transformace materiálů, jeho stopa, kouř vytvarovaný z hnusného polyesteru
Transformace uhlí, (2013). Ironický
tón je motivem Revitalizace, (2015)
tří objektů z kousků uhlí nalepených na jednoduché siluety jehličnatých
stromů.
Sametové krystaly a
temné hvězdy
Krajina
útěšná se zjevuje jen v nových výšivkách bílých hvězdných bodů na černém
sametu. Noční obloha pouště, krajina mýtu a volného prostoru. Jako odraz uhelné
matérie, jejího lesku a tvaru, začíná autorka zkoumat formy krystalů. Staví je
s rovnými plochami, hranami a rohy, ale jejich krystalickou tvrdost často
potahuje černým sametem a v jemném gestu přidává ručně vyšívané hvězdy (Krystal, Severní obloha, Sweet sweet,
nebeský festival, 2014). Při práci pro svého druhu „zásvětní“ výstavu Salve vale (2015) v Blansku,
dvakrát navštěvuje jeskyni Býčí Skálu známou především nálezem tzv.
Halštatského pohřbu. V tzv. Předsíni bylo v roce 1872 nalezeno
více než 40 koster a množství předmětů ze starší doby železné (halštatské). Jednalo
se o ostatky převážně mladých žen, s uťatou hlavou či údy. Vědci se dodnes
neshodli na tom, co se zde kdysi odehrálo. Autorka hledala pozitivní paralelu a
obrátila se k zlatým orfickým tabulkám
Lamellae aureae orphicae, (400 p. n. l.), nálezům z pohřbů v
Řecku a Itálii z doby o sto let starší než pohřeb v jeskyni. Nosily se
pravděpodobně na krku jako amulety a obsahují pokyny, jak se chovat při
nebezpečné posmrtné cestě krajinou mrtvých a setkání s podsvětními
soudci. Vytvořila fragment „podzemní“ noční oblohy s vyšívanými hvězdami,
útěchu poskytující podzemní pohled na nebeské divadlo. Součástí této instalace
byl i mystický objekt Dvojčata (2012), který je její poctou kladenským malířkám
Jitce a Květě Válovým. Dlouholeté přátelství s Jitkou Válovou se pro
Dagmar Šubrtovou neuzavřelo fyzickým odchodem malířky z našeho světa.
Drobné
hvězdy z temných sametů se osamostatňují a zhmotňují do černých nebo
rezavých hvězd se sedmi nebo osmi cípy. Sochařka s nimi pracuje jako
s jednotlivými objekty-znameními, která označují opuštěné a chátrající
objekty, nebo je vkládá do galerijního prostoru, ale na nezvyklá místa, využije
strop, zasekává je do stěn Černé hvězdy,
Udělení černých hvězd, Landscape
festival, (2016). Ale vrací se také religiózní rovina v mariánské tematice
Stella Maris (2015). V této zdánlivě „rozstřelené“ směsi
forem, tvarů, fotografií, objektů a kreseb jsou čitelné vědomosti (vlastní
tvorby, zkušenosti kurátora, znalost industriální architektury,…) dále
přenášené a rozložené vědění (o tvarech a druzích nerostů, rostlin), ale i v čase
zacyklené smyčky mýtů, stále více vnímám pevný střed krajiny, lhostejno
v jaké formě či podobě.
Hektická
činnost spojená s aktivitami ateliéru na pražské UMPRUM i kurátorské
vedení Galerie Mayrau v objektu starého hlubinného dolu se uzavřely. A já soudím,
že naštěstí. Postupně se totiž začínají ukazovat zajímavé výsledky pramenící ze
soustředěnosti autorky na vlastní projekty. Poslední její mimoumělecká činnost,
tedy funkce hlavního koordinátora mezinárodního projektu Frontiers of Solitude, který byl terénním uměleckým průzkumem
fragmentů poničených krajin v severních Čechách, na Islandu a
v Norsku, jí v severních Čechách umožnila získat netriviální
zkušenost. Průmyslová těžba hnědého uhlí ve svém rozkladném pohybu tu vyjevuje
přechodnou fázi mezi dvěma klidovými stavy krajiny, kultivovanou starou sídelní
oblastí s promyšleným hospodařením s přírodními zdroji k
sice ještě lidské, ale již beztvaré krajině, která vytěžená, obrácená
naruby je vlastně k ničemu. Její budoucí revitalizace, která je stejně mechanická
jako těžba, nedovolí vstup přirozeným přírodním procesům samoobnovy. Sochařka
se vztahem k místu, citlivá k přírodním materiálům radikalizuje svůj
niterný vztah k ekologii.
Současná
instalace Na okraji kruhu
v galerii, která sídlí v obchodním domě, symbolu masové spotřeby, se
odvíjela od této základní úvahy:
„Tak jo,“ řekla,
„rezavé hvězdy na okraji kruhu.“ A na zem vyznačila černou barvou, a možná to
byl jen nějaký tmavý stín, části kruhu, v jehož středu stojí sloup. Kruh
se ztrácí pod příčkami stěn. Je to jen vestavba. Celý ten obchodní dům je
přidaná vestavba do struktury města, ale sloup je vždy nosný, pevný střed.
Sloup jako střed. Kruh jako cyklus. Jako indiánské označení pro rok:
Kruh na okraji světa. Okraj vnímám jako hranu. Vždyť stále chodíme blíž okraji,
okraji světa, stále víc balancujeme nad propastí a je to nekonečně se opakující
sled událostí, cyklus, jen blíž a blíž k hraně. A někdo vstoupil do kruhu a
zasekal rezavé hvězdy do stěn. Má jít o gesto agrese, obrany nebo varování?
(Radoslava Schmelzová, listopad, 2016)
http://artalk.cz/2017/01/19/dagmar-subrtova-v-dads/
KRAJINA, UMĚNÍ A FOTOGRAFIE
(Současná umělecká díla v krajině)
1. 11. 2016 – 5. 1. 2017
Výstava je součástí Fotograf
Festivalu: Cultura / Natura
Výstava představuje
fotografie uměleckých děl vycházejících z hnutí land artu (zemního umění),
či umění pro veřejný prostor a ekologie, proto je nenajdeme v galeriích,
ale je třeba se za nimi vydat do krajiny. Počátek „českého“ land artu na rozdíl
od amerického či britského je možné hledat v tzv. akčním umění, tedy v
aktivitách autorů, kteří od 70. let dvacátého století nesměli vystavovat a
svoji uměleckou tvorbu představovali jen v ateliérech či venku
v krajině pouze pro okruh přátel. Současní autoři vymezili čas jejich
fyzické existence tím, že je spojili s konkrétním místem ve volné přírodě
či venkovské krajině. Jsou volně přístupná a vystavena povětrnostním vlivům. Ve
většině případů jde o uměleckou tvorbu, která usiluje o nějaký druh rozhovoru s místem,
jeho historií či s přírodními kvalitami. Nejde jen o geologický typ české
krajiny, jenž určuje, co v ní roste a žije, ale někdy i o méně zjevné
kvality duchovní. Fotografie představují některé dlouhodobé realizace,
pozornost je věnována i těm, jež mají ambice působit jako krajinotvorné prvky
v delší časové perspektivě, jiná díla existují už jenom ve fotografické
dokumentaci. Výběr snímků, který vychází z knihy autorů Radoslavy Schmelzové,
Dagmar Šubrtové a Radka Mikuláše SOUČASNÁ UMĚLECKÁ DÍLA V KRAJINĚ, kterou
vydalo nakladatelství Academia v roce 2014, je doplněn o nové realizace. Cílem
knihy bylo představit šíři autorských přístupů tohoto typu tvorby, nikoliv
vyčerpávající přehled. Na
výstavě jsou zastoupeni umělci napříč generacemi, vedle významných postav české
výtvarné scény zde nalezneme i představitele nejmladší generace.
Kurátorky: Radoslava Schmelzová, Dagmar Šubrtová
Layout: Martin Hůla – Carton Clan
Překlad do angličtiny: Jan Suk
Činnost občanského sdružení Archiv výtvarného
umění podporují Ministerstvo kultury České republiky a hlavní město Praha.
© courtesy artists
The exhibition LANDSCAPE, ART AND PHOTOGRAPHY
(Contemporary Artworks in the Landscape)
1. 11. 2016 – 5. 1. 2017
The exhibition is a part of Fotograf Festival:
Cultura / Natura
The exhibition
presents photographic artworks based on land art or public spaces and ecology,
therefore they are not to be found in gallery spaces but need to be sought in
the countryside. The beginnings of the “Czech” land art, unlike the American or
British one, can be traced in so called action art, i.e. in the actions of
artists who from the 1970s could not exhibit their work. Their artworks were
presented only for their close friends in studios or in the countryside.
Contemporary artists defined the time of their physical existence by connecting
to a particular place out-of-doors or in the country. The works are freely
accessible and the subject of weather conditions, and frequently create a
dialog with the particular place, its history or its natural qualities. The
qualities are not only of the typical geological type of the Czech countryside
– its vegetation and habitation, but its less apparent spiritual qualities. The
photographs present the results of durational projects as well as pieces
aspiring to become landscape formative elements in the long term; other works
exist only in photographic documentation. The selection of photographs is
derived from the book Contemporary
Artworks in the Landscape, by Radoslava Schmelzová, Dagmar Šubrtová and
Radek Mikuláš, published by Academia in 2014, and extended by several
contemporary works. Rather than creating a comprehensive overview, the
aim of the book was to present a variety of artistic approaches. The exhibition
presents artists across generations, from the distinguished Czech artistic
figures to the members of the youngest generation.
Curators: Radoslava Schmelzová, Dagmar Šubrtová
Layout: Martin Hůla – Carton Clan
Translation: Jan Suk
Archiv výtvarného umění is supported by the
Czech Ministry of Culture and the capital city of Prague.
© courtesy artists
Umělci/ artists: ARCHWERK (Martin Kloda, Hana
Procházková), Jan Ambrůz, Veronika Bromová, Lukáš Gavlovský, Kurt Gebauer, EPOS
257, Tomáš Hlavenka, Monika Immrová, Pavla Kačírková, Ivan Kafka, Lenka
Klodová, Zorka Krejčí, Jan Krtička, Kristýna Kužvartová, Ladislav Moučka,
Bohumír Nowak, Ester a Tomáš Polcarovi, Zdeněk Ruffer, Tomáš Ruller, Sedlák
Michal, Josefína Nesvadbová, Petr Stibral, Jan Šépka/Šépka architekti, Miloš
Šejn, Dagmar Šubrtová, Jakub Tejkl, Jan Zdvořák, Jindřich Zeithamml, Martin Zet
Návrat mlhy, 2016, Lhotka u Berouna, umělý kouř
Instalace výstavy Krajina, umění a fotografie ve věži DOXu
RESPOND
vystavující Eva Eisler, Kurt Gebauer, Ivana Junková, Stanislava Konvalinková, David Kraček, Jan Mladovský, Karolína Neprašová, Marek Rejent, Jan Stolín, Dagmar Šubrtová, Petra Vlachynská
V areálu Státního zámku Třeboň vzniká postupně nové centrum současného umění CSUMT (Centrum současného uměni Mistra Třeboňského). Výstava RESPOND je zatím poslední akce v této souvislosti. V minulých letech ji předcházela řada mezinárodních výstav, workshopů, symposií a přednášek. RESPOND se soustřeďuje na historické prostředí zámku a jeho odkaz pro současnost. Součástí východního křídla je nejen galerie kde se výstava koná ale i depozitář Národního památkového ústavu (NPÚ). Depozitář je fascinující sbírka starožitností z různých dob od nábytku a interiérových doplňků, přes sochy a obrazy, až po menší předměty jako nádobí a šperky. Vznikající centrum má fungovat v kontextu současného umění a zároveň reagovat a pracovat s jedinečností třeboňské kulturně historické identity a dále ji utvářet a rozvíjet.
Záměr výstavy RESOND je zaměřit se na tuto strategii a NPÚ k tomuto účelu dalo vstřícně svolení pracovat s depozitářem. Bylo dohodnuto, že každý zúčastněný umělec bude mít možnost vypůjčit si z depozitáře předměty své volby aby na ně reagoval nebo je použil při realizaci svého díla. Po ukončení výstavy budou předměty navráceny zpět do depozitáře. Diváku se tak nabízí nejen zážitek nových uměleckých děl vzniklých v místních kulturně historických souvislostech, ale také zároveň letmý pohled na část pokladů dřímajících pod střechou třeboňského zámku a veřejnosti normálně dosud nepřístupných.
Skupina umělců reaguje na prostředí a sbírky zámku Třeboň
Group of artists respond to the ambience and collections of Chateau Třeboň
Noční zástěna, 2015-2016, dřevo, samet, ruční výšivka, sbírkové zbraně Státního zámku Třeboň
17/6–26/6 VILLA MYSTERIA
Festivalový rej po dvou letech opět zavál do Villy Mysterie –
budovy bývalého Záložního úvěrního ústavu v Tomkově ulici č.p. 177. Neobarokní
budova sloužila v letech 1939 až 2013 jako Městská knihovna. Nyní je budova
prázdná a hledá své uplatnění. Na 10 dní nyní otevře bohatství svého nitra a
promění se v místo plné života. Úponky bujných ornamentů nás vtáhnou dovnitř do
svých členitých prostor.
Umělci letos promění interiéry budovy ve vzdušný prostor –
Oxygenium mundi. Výtvarníci a scénografové zapůjčí svá díla a někteří vytvoří
instalaci přímo na místě, v interakci s geniem loci tohoto prostoru.
Můžeme se těšit na oblačné sochy Dagmar Šubrtové, hvězdu
Kateřiny Pěkné, instalace Ivany Junkové, betonové sochy Aleše Nováka, kabinet
kuriozit Lenky Jirkové, multimediální instalaci Martina Hofmana, Petra Voříška
a Matěje Bláhy, stínovou instalaci Ondřeje Lipenského, vítr Martina Zemanského,
vzdušný Shoji papír a kresby Kateřiny Dobroslavy Drahošové, hi-tech objekt od
dvojice Shota Tsikoliya a Lenka Janušková, kvasící proces Pavlíny Jindrové,
multimediální objekty Tomáše Morávka, Jana Kašpara a Judity Levitnerové,
postneobarokní reliéf Barbory Krejčířové, instalaci Lukáše Essendera a Anity
Somrové a další nečekaná vyplnění vzduchoprázdna.
V přízemí budovy občerství všechny naše smysly Café Theatroom
– putovní divadelní kavárna. Hravé kavárenské stolky z rukou scénografů nás
přestěhují do imaginativního světa divadla.
After two years,
the festival rejoined the Villa Mysteria - the building of the former Credit
Loan Facility in Tomkova Street no. 177. The Neo-Baroque building served as the
Municipal Library between 1939 and 2013. Now the building is empty and looking
for its application. For 10 days now he opens up his wealth and turns into a
place full of life. The adventures of the lush ornaments draw us inward into
its rugged spaces.
Artists
this year will transform the interiors of the building into the airspace -
Oxygenium mundi. Artists and stage designers lend their works, and some create
installation on site, interacting with the genie loci of this space.
We
can look forward to the cloud statues of Dagmar Šubrtová, the star of Kateřina
Pěkná, the installation of Ivana Junková, the statues of Aleš Novák, the
cabinet of curiosities of Lenka Jirková, the multimedia installation of Martin
Hofman, Petr Voříšek and Matěj Bláha, the shadow installation by Ondřej
Lipenský, the wind of Martin Zemanský, and drawings by Kateřina Dobroslava
Drahošová, a hi-tech object from the pair Shota Tsikoliya and Lenka Janušková,
the fermenting process of Pavlína Jindrová, the multimedia objects of Tomáš
Morávka, Jan Kašpar and Judita Levitner, the post-Baroque relief of Barbora
Krejciřová, the installation of Lukáš Essender and Anita Somrová and other
unexpected filling of the vacuum .
On
the ground floor of the refreshment building all our senses Café Theatroom - a
traveling theater café. Playful coffee tables from the hands of stage designers
move us into the imaginative world of theater.
Tranformace uhlí, 2014, sádra, dřevo, výška 30 cm
Landscape Opava 2016
Landscape Festival Opava 2016 navazuje na dva předešlé ročníky, které se uskutečnily v Praze a přilákaly desetitisíce návštěvníků. Letos se festival přestěhoval do Opavy a doufáme, že i zde pomůže změnit pohled obyvatel města na vnímání veřejného prostoru a úlohy krajinářské tvorby. Díky spolupráci s místními zavedenými kulturními institucemi chce festival oslovit co nejširší veřejnost a napomoci proměnám města. Festival kromě řady inspirujících výstav prezentujících úspěšné konverze a revitalizace v ČR i v zahraničí, odborných přednášek a diskuzí, plánuje především oživit městský veřejný prostor, a to jak site specific instalacemi v ulicích města, tak i hudebními koncerty a happeningy. Intervence oslovených architektů, krajinářských architektů a umělců pak reagují na konkrétní místa v Opavě a jejich problematiku. Cílem je snaha tyto lokality kultivovat, dotvářet a nabízet nebo nastiňovat nová řešení. Zvláštní postavení má v programu desetidenní festival s názvem NÁPLAVKA, jehož hlavním cílem bude oživit břehy řeky Opavy, které, ač leží v těsné blízkosti centra města, zejí prázdnotou. Během více než týdne se zde v improvizovaném areálu odehraje množství akcí zaměřených na chybějící aktivity v tomto unikátním veřejném prostoru, jež budou chtít otevřít debatu nad jeho budoucím využitím. Dalšími lokacemi, na které chceme upozornit a přitáhnout k nim více pozornosti, jsou například obchodní centrum Slezanka, bývalá továrna Karnola, Městské koupaliště či nevyužitý potenciál mnohých zelených ploch.
Landscape Festival Opava 2016 follows two previous years, which took place in Prague and attracted tens of thousands of visitors. This year the festival moved to Opava and we hope that it will also help to change the view of the city's inhabitants on the perception of the public space and the role of landscaping. Thanks to cooperation with local established cultural institutions, the festival wants to reach out to the widest possible public and to help transform the city. Apart from a series of inspirational exhibitions presenting successful conversions and revitalization in the Czech Republic and abroad, lectures and discussions, the festival plans to revive urban public space, both site-specific and street music concerts and happenings. Interventions by architects, landscaping architects and artists respond to the specific places in Opava and their problems. The aim is to cultivate, perfect and locate new sites. A special feature of the program is a ten-day festival named NÁPLAVKA, whose main goal will be to revive the banks of the Opava River, which, although situated near the city center, seem empty. More than a week ago, a number of actions aimed at missing activities in this unique public space will take place in the improvised area and will want to open up a debate about its future use. Other locations to attract attention and attract more attention include the Slezanka shopping center, the former Karnola factory, the city swimming pool, or the untapped potential of many green areas.
Dagmar Šubrtová, Landscape Opava 2016, Černé hvězdy, 2016
Kurt Gebauer, Marta Hošková
Hošťálková, Denisa Hřičiščová, Lenka Janušková, Ivana Junková, Martin Kocourek,
Michal Kohút, Stanislava Konvalinková, David Kraček, Zorka Krejčí, Karolína
Kračková Neprašová, Hanele Poislová, Marek Rejent, Zdeněk Ruffer, Helena Sequens a Adam Stanko, Jan Slovečník,
Dagmar Šubrtová, Tereza Tara, Diana Winklerová, Veronika Zapletalová a
další
SOKOLOPEŘENÍ. S názvem výstavy jsme si opravdu vyhráli. Reagovali jsme na to, že je
v kostele, ale nakonec, zdá se, důležitější je, že je v Sokolově a Sokolov
opeříme svými pokusy a dáme tu své opery,
tedy italsky díla. Věříme, že budou tak zpěvná, jako jsou opery v divadlech, nakonec
kostel je veliké divadlo a členové našeho souboru, absolventi Ateliéru veškerého
sochařství UMPRUM v Praze se, myslím, snažili, aby v souboru předvedli výkon,
který tématem a proporcemi přispěje k výrazu scény. Někdo jako já s pomocí
Dagmar Šubrtové jsem našel ve svém již hotovém sortimentu to, co by reagovalo na
atmosféru místa, ale zdá se, že většina účastníku šila dílo, tedy operu, na míru
místa. Sám jsem zvědav, jaká kakofonie zaplní prostor kostela, který sám o sobě
je výrazně členěn. Sokolov má za sebou beze sporu složitou historii a každý pokus
přizdobit krásného, dějinnými zvraty opakovaně oškubaného ptáka novým peřím, nám
budiž radostí. Kurt Gebauer, září 2015
Hořící keř, který není
ohněm pohlcen, je symbolem židovského národa. Tímto způsobem je rabíny vykládán
biblický text z Druhé knihy Mojžíšovi: "... viděl, že ten keř plane ohněm,
a přesto ten keř není tím ohněm stráven." (třetí kapitola, druhý verš v
překladu rabína Efraima Sidona). Zdánlivé
nadužití slova "keř" v tomto verši na něj klade zvláštní důraz a je
vykládáno právě tak, že hořící keř, který neshoří je obrazem toho, že nepřátelé
nebudou moci zničit Izrael (viz rabínský komentář Exodus raba 2,5). /Lukáš
Klíma/
Na vybraném místě v parčíku pod starou evangelickou
školou je umístěn stylizovaný ocelový ohořelý keř, který symbolizuje osud
židovských občanů, obecně to lze přenést na genocidu jednoho lidského rodu,
jehož strukturu keř svým tvarem symbolizuje. Tento keř opět obráží
v podobě několika drobných bronzových lístků.
The burning bush, which is not absorbed by the fire, is a symbol of the Jewish nation. In this way, the rabbis interprets the biblical text from the Second Book of Moses: "... He saw that the bush was planted with fire, and yet the bush was not consumed by the fire." (third chapter, second verse in the translation of rabbi Ephraim Sidon). The apparent overuse of the word "shrub" in this verse puts a special emphasis on it and is interpreted just as a burning shrub that does not burn is a picture of the enemies being unable to destroy Israel (see rabbinic commentary Exodus rab 2.5). / Lukáš Klíma /
A stylized steel burnt shrub, symbolized by the fate of Jewish citizens, is placed at a chosen location in the parish under the old Evangelical School, which can generally be transferred to the genocide of one human genus, whose symbol is symbolic. This bush is again depicted in the form of several small bronze petals.
Geofyzikální ústav AV ČR, v.v.i.,
Archiv výtvarného umění o.s.,
Ústav makromolekulární chemie AV ČR, v.v.i.
a Městská část Praha 6
Vás srdečně zvou na zahájení výstavy
CESTY MOHOU BÝTI ROZLIČNÉ
výstavy výtvarného umění v ústavech Akademie věd České republiky ke 125. výročí založení České akademie věd a umění.
výstava bude zahájena v galerii Národní technické knihovny ve středu 30. září 2015 v 18 hodin.
úvodní slovo pronesou ing. Martin Svoboda, prof. Pavel Janoušek, doc. Ivan Havel a Jiří Hůla.
Clarinettino - Concertino pro klarinet a smyčce op. 11 Ondřeje Kukala zahrají Ludmila Peterková, Bennewitzovo kvarteto a Pavel Klečka
výstava otevřena 1. – 30. října 2015
po - pá 10.00 - 18.00 hodin, so 10.00 – 16.00 hodin
Národní technická knihovna
Technická 6/2710 (areál ČVUT), Praha 6 – Dejvice
http://www.techlib.cz/cs/
Výstava „Cesty mohou býti rozličné“ bilancuje výstavní činnost ve vědeckých ústavech Akademie věd ČR/Československé akademie věd v období od vzniku ČSAV v padesátých letech minulého století dodnes. Je jednou z řady akcí, jimiž Akademie věd ČR připomíná 125. výročí vzniku své předchůdkyně, České akademie věd a umění. Výstavu pořádá Geofyzikální ústav AV ČR a občanské sdružení Archiv výtvarného umění v Galerii Národní technické knihovny v Kampusu Dejvice.
Název výstavy odkazuje k faktu, že podněty k pořádání výstav v akademických ústavech byly a jsou různé – od snahy výtvarníků nalézt prostor pro prezentaci svých děl po zájem badatelů o konfrontaci s imaginací výtvarníků. Klíčem k výběru děl pro tuto výstavu je účast výtvarníků na některé z výstav, které se uskutečnily ve vědeckých ústavech Akademie věd ČR, resp. ČSAV v uvedeném období. Ústavy Akademie věd byly v 70. a 80. letech jedním z mála míst, kde mohli vystavovat neoficiální a mnohdy i politicky nežádoucí výtvarní umělci. Nejznámější je výstavní činnost Ústavu makromolekulární chemie v Praze 6 na Petřinách, která probíhá bez přerušení od 70. let minulého století dodnes. V čase normalizace zde návštěvníci viděli díla velkých jmen českého výtvarného umění. Příležitostně se konaly výstavy i na několika dalších vědeckých pracovištích, kupř. v Mikrobiologickém ústavu nebo v Ústavu teorie informace a automatizace.
V současnosti se výstavy současného výtvarného umění pravidelně konají kromě Ústavu makromolekulární chemie také v prostorách Akademie věd na Národní třídě a v Geofyzikálním ústavu v Praze 4 na Spořilově. Právě zdejší otevřený cyklus výstav Setkávání byl bezprostředním impulsem k uspořádání této bilanční výstavy. Výstava představí mj. sochy Kurta Gebauera, Věry a Vladimíra Janouškových, Stanislava Judla, Karla Nepraše, Jiřího Žlebka, Olbrama Zoubka, svitky Josefa Hampla, Olgy Karlíkové, Václava Stratila, Miloše Šejna, obrazy Čestmíra Kafky, Aleše Lamra, Jiřího Načeradského a Jiřího Sopka, díla účastníků zakázané výstavy Konfrontace z r. 1978 (Michael Rittstein, Václav Bláha, Petr Kouba), práce výtvarníků vystavujících v poslední dekádě v Geofyzikálním ústavu AV ČR (Zdeněk Sýkora, Marie Blabolilová, Pavel Rudolf, Inge Kosková, Jindřich Růžička, Jiří Lindovský, Jan Kubíček, Jindřich Zeithamml) a v Ústavu makromolekulární chemie (Jonáš Czesaný, Ladislav Jezbera, Martin Zet, Dagmar Šubrtová, Jana Babincová, Eva Pejchalová, Rudolf Samohejl ). Vystaveny budou rovněž fotografie z výstav od Hany Hamplové a Blanky Lamrové a dokumentace, shromážděná Archivem výtvarného umění. /Jiří Hůla/
http://www.i-noviny.cz/muzeum/kde-je-svetlo-neni-tma#.VxJcOLRf272
13. června - 28. září 2015
Schránka pro ducha / Výstava k 50. výročí otevření Galerie moderního umění
Galerie moderního umění oslaví v roce 2015 padesáté výročí otevření nového sídla v modernisticky rekonstruované budově bývalé lobkowiczké zámecké jízdárny. 13. června 1965 se za velkého zájmu veřejnosti konala vernisáž stálé expozice moderního umění s unikátní kolekcí děl Antonína Slavíčka. Přesně po padesáti letech bude zahájena jubilejní výstava s názvem připomínajícím, že důležitým exponátem bude i sama budova – obálka, ukrývající kulturní paměť zpředmětněnou v uměleckých sbírkách. Pomyslná schránka je naplněná vzpomínkami na tvůrčí osobnosti, významné výstavy a události. Jednotu času, místa a děje podtrhne náplň výstavy s defilé špičkových děl českého umění zlaté éry šedesátých let z fondů galerie. Představí se tu prvořadá díla předních osobností celého spektra uměleckých tendencí, jež byly předmětem sběratelského zájmu prvního ředitele Miloše Saxla i jeho následovníků. Vystavená kolekce bude prostřednictvím střetu dobových idejí dokumentovat klíčový význam epochy šedesátých let a závažnost nastolených témat, jež dodnes oslovují uměleckou scénu i veřejnost. Součástí obsahu bude výběr nejzajímavějších děl z kolekce pocházející z 1. mezinárodního malířského symposia Roudnice ´70, které se v galerii stalo epilogem šedesátých let.
Galerie není jen sbírkotvornou institucí, ale také živým, inspirujícím centrem umění, podněcujícím jeho další rozvoj. Jubilejní výstava poskytne exkluzivní příležitost k dialogu se současnou výtvarnou scénou. Zajímá nás, jak bude reagovat na rodinné stříbro galerie, zastoupené slavnými jmény jako Boštík, Medek, Boudník, John, Malich, Šimotová, Palcr, Podhrázský, Piesen, Sion, Veselý, Ševčík, Zlín, Slavík, Němec, Načeradský apod. Vybrali jsme osm tvůrců z různých prostředí od střední generace po ty nejmladší, kteří ve své tvorbě zajímavým způsobem rozvíjejí modernistická témata šedesátých let, nebo s nimi polemizují, a vyzvali je k aktuálním intervencím do expozice. Věříme, že Pavel Kopřiva, Dagmar Šubrtová, Richard Loskot, Jan Brož, Jiří Thýn, Tomáš Moravec, Josef Mladějovský a Jan Stolín (ten v předpolí budovy) umocní poselství výstavy a přesáhnou její kulturně historický rozměr. Intervence umělců zároveň podnítí úvahy o dalším směru akviziční politiky galerie.
Poslední noc zimního spánku
Město Černošice pořádá
ležící spící večírek mezi Alfou a Omegou
o spánek Vás připraví:
Marie Hladíková, Lenka Klodová, Piva a Slove, Hanele Poislová, Helena Sequens a Adam Stanko, Dáša Šubrtová
DJ a hudební spolupráce Johana Švarcová
noc z 20. 3. – 21. 3. 2015, začátek ve 20:00 do 10:00
možnost přespání v instalaci, performance, společná večeře a snídaně
Vila Tišnovských, Karlštejnská 259, Černošice
SRDCERÁJ
monotematická expozice - srdce v umění
Město Litvínov, Veronika Richterová a Michal Cihlář Vás zvou na vernisáž výstavy
Karel Aubrecht, Pavel Brázda, Michal Cihlář, Jiří David, Roman Franta, Kurt Gebauer, Barbora Jelínková-Cajthamlová, Lenka Klodová, Martin Kocourek, Ivan Komárek, Vladimír Komárek, Ivo Křen, Alena Kupčíková, Petr Nikl, Jan Antonín Pacák, Michaela Pavlátová, Veronika Richterová, Michael Rittstein, František Skála, Jiří Slíva, Vladimír Suchánek, Jan Šibík, Miro Švolík, Dagmar Šubrtová, Josef Váchal, Martin Vrana, Pater Župník.
vernisáž 14. 2. 2015 v 16 hodin
zámek Valdštejnů, ulice Mostecká čp. 1, Litvínov
výstava potrvá do 30. 9. 2017
otevřeno: St - Ne 10.00 - 12.00 13.00 - 17.00 hodin
vstupné: děti, studenti 20 Kč, důchodci 30 Kč, dospělí 50 Kč
pedagogický doprovod organizovaných skupin a děti do 3 let zdarma
rodinné vstupné a rodinné pasy 90 Kč (platí pro 2 dospělé osoby a minimálně 1 dítě)
foto: Ester Polcarová
Hvězdný
prach
Vernisáž:
19. února 2015 v 18 hodin
Dernisáž: 22. března 2015 ve 14 hodin
Výstava: 20. února – 22. března 2015
Kurátor:
Martin Kolář
Místo
konání: Galerie Alternativa OGV, Komenského
10, Jihlava
Výstavní projekt Hvězdný prach
představuje tvorbu pěti umělců: Tomáše Polcara, Lady Semecké, Ilony Staňkové,
Dagmar Šubrtové a Markéty Váradiové. Jedná se o určité generační setkání
autorů, kteří se prvně společně představují již v letních měsících roku
2014 v industriálním prostoru Trafo Gallery výstavou Písně kosmické.
Jestliže tento název evokoval romantické vidění nerudovské, pak současné
pojmenování Hvězdný prach spíše denotuje poetické myšlení Georga
Friedricha Philippa svobodného pána von Hardenberg. Zmíněné srovnání je však
nutno nazírat s odstupem i určitou ironií.
Pokusíme-li se o naznačení společného
úhlu pohledu jmenovaných umělců (což je velmi problematické, jelikož se jedná o
vyzrálá a autentická díla jednotlivých, silných osobností), může se jevit jako
jistá perspektiva jejich tázání po způsobech reprezentace a reprezentovaného.
Což je tématika velmi aktuální. Zvláště poté, co v devadesátých letech
minulého století přichází William J. Thomas Mitchell s teorií „obratu k obrazu“ (Pictorial Turn),
který se tímto odklání od již částečně neaktuálních metodik „čtení a
dešifrování“, vycházejících z lingvistických teorií „obratu k jazyku“ sedmdesátých a osmdesátých let minulého
století (ty však v naší kotlině přetrvají mnohdy i o dvacet let déle). Je
tak opuštěn hybridní způsob uvažování o různých podivných gramotnostech
(příkladem může být, zvláště v českém prostředí, zneužívaná takzvaná
„vizuální gramotnost“), společně s kuriózními kompetencemi, které k tomu
přináleží. Naopak obraz, který je považován za stejně důležitý jako jazyk, je
popisován ve smyslu zviditelnění z nějakého místa, či diskursu. Tedy
v souvislostech, o nichž je na jedné straně možno hovořit v rovině
výpovědí, které jsou redukovány na určitý kód, a na druhé straně o ploše
viděné, jenž je polymorfní sítí vztahů. Ty závisí na předpokladech vidění a
praxi vidění.
Jestliže zkoumáme reprezentace,
předkládané autory výstavy Hvězdný prach, naznačeným úhlem pohledu,
otevírá se nám pod celou škálou použitých médií (od betonové plastiky, přes
sklo, klasickou malbu až k sémantice graffiti) diference dvou základních
přístupů: První je možno označit za transparentní (fikce, představa, jev),
druhý je netransparentní (systém, řád, koncept). Martin Kolář
Hvězdné nebe v jeskyni /Souhvězdí Orion/, detail, 2015, samet,
ruční výšivka, dřevo, 145 x 240 x 50 cm
Hvězdné nebe v jeskyni /Souhvězdí Orion/, 2015, samet, ruční
výšivka, dřevo, 145 x 240 x 50 cm
Pohled do instalace SALVE VALE: Hvězdné nebe v jeskyni
/Souhvězdí Orion/, 2015, samet, ruční výšivka, dřevo, 145 x 240 x 50 cm,
vpředu Podzemní řeka, samet, sádra, dřevo, 200 x 35 x 50 cm
Pohled do instalace SALVE VALE: zleva Dvojčata /Válovky/,
2012, sádra, v. 170 cm, Černé vejce, 2013, koks, v. 100 cm,
Uhelná madona, 2013, kladenské uhlí, v. 150 cm
Dagmar Šubrtová, SALVE VALE
Galerie Města Blanska, 11. 1. – 6. 2. 2015
Sochařka Dagmar Šubrtová pro výstavu, jejíž pojmenování odkazuje k místnímu jménu Valis baptismi - Křtinského údolí zvolila site specific přístup. Neznamená to „jen“ pracovat přímo s výstavním prostorem, ale hledat i obsahy „identity“ místa, respektovat její podvojnou morfologii a stejně jako dvoustrannou temporalitu. Na prahu Moravského krasu nelze přehlédnout ráz málo úrodné, erozí obnažené vápencové krajiny, kde se většina dešťové vody okamžitě ztratí v podzemí rozsáhlého jeskynního systému. Její totožnost spočívá v podvojnosti povrchu suchých planin a hlubin jeskyní tvarovaných vodami ponorných řek. Současnost krajiny je nezvykle propojena s prehistorií země i člověka, vládne tu paměť místa, rytmus jeho času i snů. To, že nějaká „věc“ pominula, neznamená pouze to, že je vzdálená v čase, jistěže fakticky vzdálená zůstává, ale ono vzdálení může vyvstat v našem čase i jako nevykoupený přízrak. Psychická archeologie dějů a věcí dávno minulých tu povstává ve site specific instalaci jako teorie podzemní paměti.
Radoslava Schmelzová
GALERIE MĚSTA BLANSKA
Dvorská 2, 678 01 Blansko
Tel.: +420 516 415 781
út-pá 10.00-12.00, 12.30-17.00 h
so-ne 14.00-17.00 h
Ve státní svátky galerie zavřena.
V den ukončení výstavy VSTUP ZDARMA!
2014
Černé vejce, 2013 - 2014, koks, v. 100 cm
národnÍ galeriE tě
zve do Perly na NESTÁLOU
SBÍRKU
od 18. října 2014
v areálu bývalé papírny
Nádražní 101, Vrané nad Vltavou
otevřeno St-Ne od 11:00 do 18:00 hodin
s ohlášenými
změnami až do jara.
Pohled do jeskyně, 2014, samet, ruční výšivka, 300 x 150 x 80 cm
Pohled do jeskyně, 2014, detail, samet, ruční výšivka, 300 x 150 x 80 cm
Dagmar Šubrtová: Pohled do jeskyně
Galerie Prokopka, 9. 9. – 9. 10. 2014
Pro
galerii Prokopka si autorka vybrala imaginární pohled do jeskyně. Krystalická
forma prvního plánu je jakýmsi předělem mezi tímto světem a tým, který se nám v
temnotě otvírá. Jeskyně jsou považovány za posvátné a sloužily jako dějiště
mnoha tajemných rituálů. Sochařská instalace je
odkazem na podobenství lidského poznání a vytváří možnost iluze pro vstoupení do
osobního vnitřního prostoru, kde ještě
hlouběji bije zlaté srdce Země (F. Nietzsche).
Pohled do jeskyně
„Umělci devadesátých let sice odmítají akademické formy vystavování, ale pojímají výstavní prostory jako místo soužití, jako otevřenou scénu někde na půli cesty mezi kulisou, filmařským ,placem‘ a dokumentačním sálem.“ 1 V žižkovské Galerii Prokopka provozované netradičně v jídelně hotelu stejného jména je možné aktuálně zhlédnout pozoruhodnou sitespecific instalaci nazvanou Pohled do jeskyně od sochařky Dagmar Šubrtové (1973). V žánru sitespecific instalací se jedná o druh uměleckých intervencí do konkrétního prostoru, které jsou „šité na míru“ galerie, čímž se takový vizuální počin stává neopakovatelnou událostí bez možností reprízy, opakování či recyklace. V postmoderním diskurzu tak dochází k důrazu na autentické setkání či prožívání umělecké výpovědi. V současné době, kdy je vše rychlé a flexibilní, dostupné ihned v mikrosekundových intervalech, se může zdát nezasvěcenému divákovi tento způsob tvorby určitým anachronismem, čímsi pomalým v překotné době.
Galerie Prokopka je v tomto ohledu dnes již klasickou ukázkou tzv. hybridního galerijního provozu 2 přidruženého či fungujícího v rámci jiné instituce, kterou založila a řídí kurátorka a vizuální umělkyně Markéta Vlčková. Od roku 2011 zde dochází k nápaditému a hlavně pravidelnému výstavnímu programu zaměřenému na mladou a střední generaci domácích autorů. Spojení prostoru hotelové jídelny a aktuálního vizuálního umění se může nejdříve jevit jako určitá „z nouze ctnost“ či přímo degradace celého procesu adjustace a prezentace vizuálního umění. Jako svého druhu „políček“ určený konzervativnímu publiku. Opak je však pravdou. V tomto smyslu je možné ilustrovat několik relevantních autorských postojů k pochopení tohoto jevu, kdy výtvarné dílo funguje v interakci s prostředím určeným ke konzumaci potravy. Za mnohé lze uvést jako absurdní inspiraci především tvorbu Daniela Spoerriho, jehož fascinace „procesem pojídání a setkávání“ zanechala nesmazatelný otisk na tváři dějin vizuálního umění 20. století. Oproti tomuto přístupu je pro české prostředí obvyklý prostor hospody, který se stal svého druhu iniciací a zároveň i dějištěm prvních happeningů Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu jako typicky česká groteskní odpověď na svět umění za železnou oponou. Prostředí, ducha místa Galerie Prokopka provozované ve strohé hotelové jídelně lze s určitým nadhledem vnímat i jako nevědomé pokračování těchto tendencí pochopitelně v jiném historickém kontextu. Koexistenci současného umění v cizorodém negalerijním prostředí je možné vnímat i jako určitý dialog, v němž záleží na schopnosti umělce i kurátora vytvořit určitý specifický druh komunikace. Takovýmto komunikačním kódem je i aktuální výstavní počin Dagmar Šubrtové. V tvorbě této autorky střední generace vyjadřující se primárně uměleckými médii pracujícími s prostorem lze zjednodušeně řečeno dlouhodobě rozpoznat dvě polohy. Na jedné straně jde o vážná, meditativní témata, kdy její tvorba vybízí k hloubání či introspekci. Výsledkem jsou často objekty citující minimalismus, pro něž je hlavním motivem princip rovnováhy či harmonie, vztahu makrokosmu a mikrokosmu či strukturální proměny hmoty. Na straně druhé jde o groteskně absurdní polohu, kdy jsou její realizace jakoby odlehčenou „soft“ verzí té první, kdy lze jasně rozpoznat humor a nadhled vycházející z tradice české grotesky. 3
Aktuální sitespecific instalaci Pohled do jeskyně pak můžeme rozpoznat obě tyto tendence ve vyvážené symbióze. Divák se v prostředí strohé hotelové jídelny setkává s vějířovitým objektem jako určitým abstraktním tvarem, který svými monumentálními rozměry vytváří dojem určité absurdní disharmonie. I samotní hosté se tak stávají součástí inscenovaného představení, určitou kulisou, jejíž oponou je právě onen vějířovitý objekt, jehož sametový povrch je pokryt stigmaty hvězdné oblohy. V tomto smyslu propojení makrokosmu a mikrokosmu probíhá zcela přirozeně při šálku ranní kávy ve městě cizinců, kde je povaha místa i při banální snídani tak prazvláštní.
Matouš Karel Zavadil, září 2014, pro časopis Ateliér
1. Bourriaud, Nicolas, Postprodukce, Tranzit 2004, str. 67
2. Vzhledem k faktu doznívající ekonomické krize, je tento jev v současném českém vizuálním umění poměrně častý.
3. Dagmar Šubrtová absolventka a asistentka Ateliéru veškerého sochařství prof. Kurt Gebauer VŠUP
Severní obloha, Modřanská zvonice, 2014, samet, ruční výšivka, dřevo, v. 178 cm
Severní obloha, Modřanská zvonice, 2014, samet, ruční výšivka, dřevo, v. 178 cm
Severní obloha, Modřanská zvonice, 2014, samet, ruční výšivka, papír, sádra
Dagmar Šubrtová: Severní obloha
Galerie Modřanská Zvonice, 3. 6. – 23. 6. 2014
Experimentální galerie Modřanská zvonice byla založena 17. 11. 2011. Nalézá se na ostrohu nad Vltavou vedle kostela Nanebevzetí Panny Marie. Původně kamenná středověká zvonice překrývá prehistorické kultovní místo. Zvoniční vrch má v historii Modřan zcela mimořádný význam. Sakrální okrsek, zbudovaný na břidličném ostrohu nad Vltavou, zahrnující kostel Nanebevzetí Panny Marie, přilehlý hřbitov a kamennou zvonici, je nejstarší a památkově nejlépe zachovaný sakrálně architektonický celek na pravém břehu řeky na jih od Vyšehradu. Historické dokumenty z doby vrcholného středověku odkazují tento prostor společně s vinicí na jižním svahu do správy Vyšehradské kapituly již v polovině 14. stol. Prehistorický význam vrchu je doložen ojedinělými archeologickými nálezy, které odkazují k existenci kultovního prostoru, sahajícího do hlubokého starověku.
Sky in cave, 2014, ruční výšivka, samet, dřevo, v. 178 cm
Písně kosmické: Tomáš Polcar, Lada Semecká, Ilona Staňková, Dagmar Šubrtová, Markéta Váradiová
Praha, Trafo Gallery, 30. 7. – 17. 8. 2014
Industriální prostor Trafo Gallery explicitně odkazuje k umění vzniklému v kontextu graffity scény, kde je tvorba založená na spontánním přístupu ve smyslu zanechávání stop a otisků ve struktuře veřejného prostoru, který se tak stává určitým místem vymezení mezi já – autor versus oni či lépe řečeno autor versus systém. Umělci z tohoto okruhu však vybudovali galerii s otevřeným výstavním programem. Výstava Písně kosmické několika spřízněných umělců střední generace (Tomáš Polcar, Lada Semecká, Ilona Staňková, Dagmar Šubrtová, Markéta Váradiová) demonstrovala právě tohoto ducha „jinakosti“, kdy nejde o zástupce graffity scény vycházejících ze subkulturního mixu. Pro tvorbu těchto autorů je zásadní práce s prostorem ve smyslu minimalismu, do kterého se promítají matematické i geometrické veličiny a také struktura použitého materiálu. V kontextu současného umění jde o prezentaci širšího meditativního konceptu výstavy. Tak zde došlo k zajímavému kontrastu a pnutí, kdy se v „hlučném“, extrovertním prostředí bylo možné setkat s „tichou“ introvertní výstavní koncepcí vybízející k introspekci. Použijeme-li s určitou nadsázkou hudební paralelu, tak jako by se uprostřed punkového koncertu náhle zpřítomnilo vše pohlcující Cageovské ticho. Vizuální slovník všech zmíněných autorů je příbuzný tématicky i způsobem zpracování. Asi hlavním společným motivem je meditativnost jejich tvorby. Na jednotlivých dílech jsou jasně patrná témata struktury, vesmíru, vnitřního a vnějšího vědomí, krystalu, která nemusíme vnímat nijak dogmaticky, ale jako určitý vizuální impulz směřující k širšímu kontextu, kde si divák klade otázky po smyslu či zákonech světa. Autorský rukopis jednotlivých umělců se tak v instalaci doplňoval. Skladba a rytmus děl vytvořil vzájemný vizuální dialog. Objekt Tomáše Polcara Kyklos z hrubé betonové hmoty je tvořen základním geometrickým tvarem – kruhem, korespondoval tu s variantou „uhelné“ instalace Dagmar Šubrtové, která mimo jiné používá odkazy na proměnu hmoty ve smyslu krystalizace. Lada Semecká se soustřeďuje na realizaci minimalistických objektů z taveného čediče, jejichž hrubý a matný povrch odkazuje k hmotně nehmotnému materiálu přítomnému ve sluneční soustavě. Instalace Kvintesence od Markéty Varadiové spočívá v autorské variaci na Platónská tělesa vytvořená ze zrcadlových ploch, kde hrají důležitou roli optické klamy a iluze. Tyto prostorové intervence doplnily grafické interpretace Apokalypsy Ilony Staňkové vytvořené jako grafické piktogramy přímo na zdi galerie Trafačka.
Tvar výstavy ve svém vizuálním purismu nabídl jakýsi vstup do idejí řecké předsokratovské filosofie. Už Pythágoras si uvědomil, že základním systémem světa, první abstrakcí jsou číselné poměry, čísla, jejichž vztahy lze vysledovat ve všech představitelných i nepředstavitelných realitách. Zdánlivý rozdíl mezi odtažitým, racionálním vnímáním skutečnosti a intuicí Pythágoras propojuje ve svém učení do jednotného systému. Umělci tu v Písních kosmických vytvořili vlastní vizuální esej na obdobné téma. /Karel Matouš Zavadil/
Revitalizace, 2014, Nákladové nádraží Žižkov, d. 18 m
Revitalizace, 2014, Nákladové nádraží Žižkov, d. 18 m, foto: Landscape festival
Landscape festival, Praha 2014, Krajina, město, veřejný prostor
18. 6. - 9. 9. 2014, Žižkovské nákladové nádraží, Praha
Druhý ročník festivalu navazující na diskuzi o zkvalitnění veřejného prostoru v České republice i o úloze krajinné architektury. Krajinářské architektuře není zatím věnován tak velký prostor, jaký by si zasloužila. Tento projekt je určitou osvětou i mezioborovým dialogem za účasti nejen českých, ale také mezinárodních odborníků. Do projektu je zapojeno velké množství dobrovolníků a studentů z vysokých škol z celé ČR, kde se koná výuka na téma krajinářské architektury. Snahou pořadatelů je oživit na letní měsíce lokalitu kulturní památky Nákladové nádraží Žižkov, místa, které se může zdát zapomenuto, ale které má obrovský potenciál pro budoucnost.
Autoři vizuálu celého festivalu: Eva Hronovská a Jakub Horský
Instalace ve Villa Mysteria, Open Air festival, Hradec králové,
zleva: Černobílá, 2012, barevná sádra, 170 x 80 x 45 cm,
Uhelná, 2013, kladenské uhlí, v. 150 cm
Metamorphosis, Villa Mysteria, Open Air Program,
Hradec Králové, 21. - 30.6. 2014
Open Air Program je od roku 2000 tradiční součástí Mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů, koná se každoročně posledních 10 červnových dnů v Hradci Králové. Představení se odehrávají na téměř 20 scénách pod širým nebem, v historickém centru města, účastní se ho na 150 souborů či jednotlivců, kteří odehrají na 200 představení, venkovní část festivalu navštíví přibližně 50 tis. diváků. Celé podkroví Villy Mysteria zaplnily práce výtvarníků tvořících na téma Metamorfóza.http://www.openairprogram.cz/
Transformace uhlí, 2014, Řeporyje, laminát, v. 390 cm
Transformace uhlí, 2014, Řeporyje, laminát, v. 390 cm
Transformace uhlí, 2014, Řeporyje, laminát, v. 390 cm
/přemístěno do Zahrada Bubec/
Art Safari 27, Sochařské studio Bubec, Praha
7. – 8. 6. 2014
Občanské sdružení BUBEC v rámci Art Safari 27 představuje výstavu umělců :
Jana Bačová Kroftová, Tomáš Bambušek, Barbora Blahutová, Václav Hájek, Tereza Hájek Fikarová, Kateřina Hikadová, Ivana Hanzlíková, Petr Johanus, Filip Količev, Gábina Kronďáková, Tomáš Kubačka, Zdeněk Ladra, Aleš Lamr, Jan Lamr, Tereza Melková, Eva Nádvorníková, Jitka Navrátilová, Lenka Nesázalová, Aleš Novák, Zdenka Marie Nováková, Ladislav Plíhal, Tomáš Polcar, Lukáš Rais, Jakub Rajnoch, Jana Střílková, Čestmír Suška, Daniel Suška, Michal Škapa, Viktor Špaček, Dáša Šubrtová, Aleš Šulc, Michal Tomek, Michal Trpák, Helena Tůmová, Diana Winklerová
Občanské sdružení Bubec provozuje sochařské studio stejného jména v pražských Řeporyjích od roku 2000, kdy se skladová hala proměnila díky nápadu sochaře Čestmíra Sušky v multifunkční ateliér. Každoročně se zde pořádají dva umělecké workshopy, jejichž výstupem je konfrontační výstava zúčastěných umělců pod dnes již zavedenou značkou Art Safari. Pozoruhodné na projektech občanského sdružení je nejen komunitní rámec práce, kdy jsou Art Safari koncipovány jako konfrontační výstavy s doprovodným festivalovým programem, ale především absence jakýchkoliv vstupních bariér. Dále je to šíře výběru vystavujících umělců i s mezinárodním přesahem, zaručující „náruživému divákovi“ kvalitní nabídku současného vizuálního umění. Neměli bychom se ovšem nechat zmást označením sochařské studio, protože vedle prostorových realizací, je možné se na výstavě setkat se širokou škálou uměleckých medií od plošných maleb a fotografií po projekce či instalace. Výjimkou nejsou ani realizace s přesahem do akčního umění. Oproti předchozím ročníkům budou součástí aktuální výstavy také sochy a objekty přenesené do veřejného prostoru obce Řeporyje. Proměnu sochařského ateliéru a jeho okolí v originální autorský vizuální projekt tak můžete zažít na vlastní kůži na Art Safari 27.
Text k budoucí výstavě:
Ze země
objekty z uhlí, kovu, strusky a haldoviny, obrazy, barevné pigmenty, kresby uhelným mourem
trochu textu:Autorka ve své práci často reaguje na místo, jeho paměť a historii. Již několik let žije v Kladně, ve městě s významnou avšak již ukončenou průmyslovou minulostí. Slavná Wittgensteinova Poldina huť je postupně vyřazována z provozu, její části betonových a rezavějících konstrukcí zarůstají náletovými porosty. Tato poloopuštěná místa se stávají zajímavá pro vědce a odborníky zkoumající zde, stejně jako na okolních haldách, novou neuspořádanou přírodu. Odvaly po dobývání černého uhlí mají své zvláště specifické složení. Tento odpad: vrstevnaté jílovce, kaoliny, struska, popílek a nasypaná hornina nejrůznějšího stáří, zde má prostor pro novou chemickou přeměnu. Každý kus vytěženého materiálu v sobě nese zaznamenanou cestu země na povrch, každý kus rezavého železa metamorfózu materiálu a proměnu energie. Vše je v procesu, autorka jej takto vědomě a dlouhodobě promítá do své práce, je zde vidět i návaznost na dlouhodobou spolupráci s odborníky a vědci a jejich poznatky. Materiál, jeho tvary, vrstvy a textury můžeme v jejích instalacích vnímat v dočasné podobě a v uchopené přítomnosti.
Vše se v její volné tvorbě propojuje ve vztahu žitého prostoru a podmínek žití v něm. V posledních letech se věnuje složitému postoji člověka a krajiny, zkoumá aktuální otázky proměn krajiny a problematiku provázanosti postindustriální společnosti a přírody. Tato témata reflektuje a rozpracovává prostřednictvím uměleckého průzkumu kulturní geografie a morfologie specifických oblastí střední Evropy. Porovnává tak poznatky s industriální krajinou již zmíněných kladenských dolů, ale i se změnami rozsáhlé části krajiny v důsledku dobývání uhlí v Severočeské uhelné pánvi. Často cituje v této souvislosti, že němenné je nepostřehnutelné, pokud nejsme ochotni se pohybovat vůči němu sami. Je důležité se zaměřit na tzv. pozvolné změny, protože kromě naší citlivisti na rychlé změny je tu ještě jev naší přizpůsobivosti. Tedy máme stejně obtížné vnímání ke změnám společnosti, v prostředí kolem nás a jejich nevratnosti.
Toto téma pak u autorky otevírá další část její tvory, propojování pozemského s procesy, u kterých jsme ochotní přistoupit na hypotézu, že ve světě existují složité ukázy, které nelze nijak vysvětlit, protože existují nezávisle na jakémkoliv složitějším systému do něhož by mohly být zahrnuty. Jak například souvisí to co se děje na zemi s časovými periodami universa? První výstavu s takto koncipovanými tématy uspořádala v Galerii města Blanska v roce 2015. V této oblasti se tradičně v podzemních prostorách Moravského krasu, po transformačním rituálech, pomyslně lidé dostávali do podzemního hvězného nebe. V její instalaci se významový pohyb vytvořil na základě výměny symbolických obsahů černé a bílé barvy. Černá jako barva prvotní matérie, zde byla zastoupena uhlím a pigmenty. Ty ve své tvorbě autorka používá dodnes, tvoří pomocí uhelného mouru, sesbíraných pigmentů z oblasti Rudic, pomyslného geologického středu Moravského krasu, z pigmentů nasbíraných na residenčním pobytu na Islandu, v mladé geologické oblasti a také z již zmiňovaných materiálů z odvalů kladenských hald.
V jejích obrazem se promítá osobní uspořádání pomyslných vesmírných prostorů, nazvaných ultraprostory. Ty chápe jako místa, která jsou z nějakého důvodu mimo běžný čas. Vzniká zde možnost určitého zpomalení změn, například jeskyně, nebo místa, která podléhají symbolické anulaci času, tzv. rituální místa nebo pak místa, jenž jsou ovlivněná jiným prostorem, zakřivením a jinými vztahy, třeba vesmírnými, které se snažíme na základě našich vědomostí pochopit.
a
.jpg)
.jpg)
%20web.jpg)
%20web.jpg)
%20web.jpg)
%20web.jpg)
%20web.jpg)
%20web.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
