Kosmický prach či meziplanetární prach je označení pro meziplanetární hmotu o velikosti menší než je 1 milimetr, která se volně nachází v okolním vesmíru. Jedná se o drobná zrnka různorodého materiálu, který pochází z různých zdrojů (materiál z období formování soustavy, ohon komety, materiál vyvržený po srážce atd.) Kosmický prach neustále dopadá na každé těleso ve vesmíru s různou intenzitou. Například na Zemi každoročně dopadne až 40 000 tun kosmického materiálu, kde dle výpočtu se jedná přibližně o 1 zrnko kosmického prachu za den na jeden metr čtvereční.
Space dust or interplanetary dust is the designation for interplanetary matter of less than 1 millimeter in size, which is loosely located in the surrounding universe. These are tiny beads of diverse material coming from a variety of sources (material from the period of formation of the system, comet's tail, material thrown out after the collision, etc.). Cosmic dust constantly strikes every body in the universe of varying intensity. For example, on Earth every year, up to 40,000 tons of cosmic material fall, according to calculations, about 1 grain of space dust per day per square meter.
Nikola Tesla: „Můj mozek je pouze příjemce, ve vesmíru je totiž jádro, které obsahuje všechy vědomosti, sílu a inspiraci. Do tajemství tohoto jádra jsem nepronikl, ale vím, že existují.“
Nikola Tesla: „My brain is only a receiver, in the Universe there is a core from which we obtain knowledge, strength and inspiration. I have not penetrated into the secrets of this core, but I know that it exists.”
přírodní pigmenty, síra, mořská voda / uhelný prach, pigmety, barva
natural pigments, sulfur, sea wather / coal dust, pigments, colour
přírodní pigmenty, síra, mořská voda / uhelný prach, pigmety, barva
natural pigments, sulfur, sea wather / coal dust, pigments, colour
cyklus: Nikola Tesla, 2017, akryl, pigmenty, 36 x 36 cm
Krystal, 2017, akryl, pigment, 100 x 80 cm
Hlavním motivem je meditativnost její tvorby. Na
jednotlivých dílech jsou jasně patrná témata struktury, vesmíru, vnitřního i
vnějšího vědomí či krystalu, která ovšem nemusíme vnímat nijak dogmaticky, ale
jako určitý vizuální impuls směřující k širšímu kontextu, kde si divák klade
otázky po smyslu či zákonech světa. Už Pythagoras si uvědomil, že základním
systémem skutečnosti, první abstrakcí jsou číselné poměry, čísla, jejichž
vztahy lze vysledovat ve všech představitelných i nepředstavitelných realitách.
/K. M. Zavadil/
The main motive is the meditativeness of her work. There are clearly visible aspects of the structure, the universe, the inner and outer consciousness or the crystal, which, of course, do not have to be perceived in a dogmatic way, but as a certain visual impulse towards the wider context where the viewer questions the meaning or the laws of the world. Pythagoras has already realized that the basic system of reality, the first abstraction, are numerical ratios, numbers whose relationships can be traced in all imaginable and unimaginable realities. /K. M. Zavadil /
Severní obloha, z výstavy Hommage Zbyněk Sedláček, Louny, 2016-17
foto: Jiří Jiroutek
Z otevřených ateliérů rezidence Swandorf, Německo, 2017, modely
Z výstavy Na okraji kruhu, rezavé kovové hvězdy, galerie DADS Liberec, prosinec 2016
Hvězdy nad syslím údolím, 2016, Kladenské dvorky, /pocta Františku Stavinohovi/
Černé hvězdy, 2015, V záři medvědího objetí, Černošice
Stela Maris, 2015, samet, ruční výšivka, dřevo, jídelna augustiniánského kláštera s České Líp
Sweet sweet sweet Nebeský festival, 2015 Pražské Quadrienále, Piazzeta Národního divadla
Sweet sweet sweet Nebeský festival, 2015 Pražské Quadrienále, Piazzeta Národního divadla
Sweet sweet sweet Nebeský festival, 2015 Pražské Quadrienále, Piazzeta Národního divadla
Noční zástěna, 2015-2016, samet, ruční výšivka, dřevo, zbraně se sbírek Státního zámku Třeboň
Salve Vale
...
Sochařka Dagmar Šubrtová pro
výstavu, jejíž pojmenování odkazuje k místnímu jménu Vallis baptismi - Křtinské
údolí, zvolila site specific přístup. Neznamená to „jen“ pracovat přímo s
výstavním prostorem, ale hledat i obsahy „identity“ místa, v případě Moravského
krasu respektovat podvojnou „tvář“ a stejně dvoustrannou časovost málo úrodné,
erozí obnažené vápencové krajiny, kde se většina dešťové vody okamžitě ztratí v
podzemí rozsáhlého jeskynního systému.
Charakteristika tohoto
krajinného typu spočívá v kontrastu suchých planin se závrty, škrapy a
hlubinami jeskyní tvarovaných vodami ponorných řek. Současnost je nezvykle
propojena s prehistorií země i člověka, vládne tu paměť místa, rytmus jeho času
i snů. To, že nějaká „věc“ pominula, neznamená pouze to, že je vzdálená v čase,
jistěže fakticky vzdálená zůstává, ale ono vzdálení může vyvstat v našem čase i
jako nevykoupený přízrak. Psychická archeologie dějů a věcí dávno minulých tu
povstává v site specific instalaci jako teorie podzemní paměti.
...
Vstupuješ do mne, objímám
tvůj obraz...
Vkládám tě do sebe, rodím
tě podruhé,
Takže vycházíš a vcházíš mezi nehynoucí hvězdy.
Takže vycházíš a vcházíš mezi nehynoucí hvězdy.
Tvá pozemská matka tě deset
měsíců nosila.
Tři roky tě kojila.
Já tě nosím neurčený čas, nikdy tě neporodím.
Tři roky tě kojila.
Já tě nosím neurčený čas, nikdy tě neporodím.
Tři úryvky textů pocházejí z
rakví pozdní egyptské doby odkazují k představě Země jako Velké matky a k
obrazu podzemí, v němž je celá hvězdná obloha (V. Cílek, Orfeus - kniha
podzemních řek). Vstupujeme-li do instalace, možná obrazně vstupujeme do jeskyně,
lůna Matky Země, kde se z víru obrazů vynořují fragmenty podzemní paměti a její
strážci - stíny. Sochařka tu pracuje s archetypy, které nikdy nebyly
jednoduchými a přímými modely umění, ale od začátku tvorby jako původní formy
působí, artikuluje je zčásti abstraktně výtvarným jazykem minimalismu.
Sloupy podpírající strop
odkazují i k starému zvyku podpírání skal úlomky větví, který se také nazývá
„salve-vale“ (vítej a sbohem). Tři další objekty tvoří ve středu instalace
pomyslný významový trojúhelník, polopostava černé madony, tvarově dokonalé
uhelné vejce a dvě bílé ženské postavy. Máme před sebou němý „obraz“ plný
obsahů. Významový pohyb se tu děje nejen na základě výměny symbolických obsahů
černé a bílé barvy. Černá jako barva prvotní matérie je tu zastoupena uhlím,
madona i vejce dva různé symboly plodnosti a života vedou ke světlu
znovuzrození. Dvojice dvou bílých ženských stínů jsou konkrétním
obrazem-vzpomínkou na dvojčata, malířky Jitku a Květu Válovy, které už
přebývají na jiném světě, „druhém světelném břehu pod bílým světlem podzemních
hvězd“. Ale pevné přátelské pouto vzpomínek je znovu a znovu vyvolává.
Objekty a jejich „obrazy“ se navzájem oživují, jejich analogie a kontrasty
ukazují způsoby metamorfózy, kdy jedno tajemně přechází v druhé a naopak, i
když ve výstavním prostoru je nehybné ticho.
Tmavá část stínů a sloupoví
funguje jako závoj, který se roztrhává a otevírá cestu ke světlu druhé
místnosti, metaforicky možná i k jakémusi druhu „poznání“, které bylo až dosud
zakryto naší obvyklou zkušeností. Na zlomku stropu jeskyně je vyšito souhvězdí
Orionu. Každá významnější starověká kultura měla své mýty a legendy propojeny s
tímto souhvězdím, tady symbolicky zastupuje mužský princip. Je možné tu
ulehnout na podlahu a zadívat se na postavu „lovce, který putuje černí oblohy“.
Fragment toku podzemní řeky odráží podzemní hvězdné nebe, ale vše zalévá jasné
světlo.
Mýtopoetická konstrukce
podzemní paměti Dagmar Šubrtové vytvořená z kontrastu světla a tmy, strohých
tvarů skulptur a pracných minuciózních ručně vyšitých bílých bodů (hvězd) do
velkých formátů sametu pokládá návštěvníkům otázku, jaké obsahy a znaky z
podzemní temnoty umělkyně „vynáší na světlo“.
Radoslava Schmelzová, 2015
z katalogu k výstavě v Galerii města Blanska, Salve Vale
Salve Vale
…
In her exhibit, the title of
which references the place name Vallis Baptismi (The Valley of Baptism),
sculptor Dagmar Šubrtová chose a site-specific approach. This doesn’t simply
mean working directly with the exhibition space, it also means searching for
the nature of the “identity” of the place, in this case, the Moravian Karst, to
respect the ambiguous “face” and equally ambiguous temporality of a not too
fertile limestone landscape that has been exposed by erosion, where most
rainwater immediately disappears underground into a vast cave system. This
landscape is characterised by a contrast of dry plains with sinkholes,
limestone formations created by water erosion, and deep caves formed by the
waters of underground rivers. The present is exceptional, as it is connected to
the early history of the Earth and man, and the place is governed by its memory
and the rhythm of its time and dreams. The fact that “something” has passed
away doesn’t mean just that it’s far removed in time – it certainly in fact
remains far away, but this distance may also manifest in our time as an
unredeemed apparition. The psychological archaeology of actions and things of
the past arises here in a site-specific installation as a theory of underground
memory.
…
You enter me, I embrace your
image …
I insert you into me, giving
you birth for a second time,
So you rise and enter among
undying stars.
Your earthly mother carried you
for ten months.
She breast-fed you for three
years.
I carry you for time
indeterminate, I shall never give you birth.
These three passages from texts
on caskets from the late Egyptian era reference the image of the Earth as the
Great Mother and the image of the underworld which contains the entire sky of
stars (Orpheus – The Book of Underground Rivers by V. Cílek). As we enter the
installation, we may as well be entering a cave, Mother Earth’s womb, where
fragments of underground memory and her guardian shadows emerge from a vortex
of images. The author works with archetypes which have never been simple, straightforward
models in art, but from the beginning appear as original, being articulated in
part abstractly using the tools of minimalism. The pillars supporting the
ceiling also refer to the old habit of supporting cliffs with branches, called
“salve-vale” (welcome and farewell). Three other objects form an imaginary
semantic triangle in the centre of the installation – a half-figure of a black
Madonna, a perfectly shaped hard coal egg and two white female figures. We are
standing in front of a mute “image” full of meanings. The semantic movement
takes place not only through the exchange of symbolic meanings of the black and
white colours. Black as a colour of primal matter is represented by coal, the
Madonna and the egg are two different symbols of fertility and life and lead to
the light of resurrection. The two white female shadows are a particular
image-memory of the twins, painters Jitka Válová and Květa Válová, who already
dwell in the other world, the “other light-shore under the white light of the underground
stars”. But the firm friendly bond of memories keeps summoning them back again
and again. The objects and their “images” revive each other, their analogies
and contrasts show the methods of metamorphosis when one mysteriously morphs
into the other and the other way round, even though the exhibition space is
motionless and quiet.
The dark areas of the shadows
and pillars work as a veil, which tear open the way to the light of the other
room, metaphorically perhaps to some kind of a “revelation”, which has until
now been clouded by our usual earthly experience. The constellation of Orion is
embroidered on part of the cave’s ceiling. Each of the more significant ancient
cultures had their myths and legends connected with this constellation, which symbolically
represents the male principle here. It is possible to lie down on the floor and
gaze upon the figure of a “hunter who travels the darkness of the heavens”. The
fragment of an underground river stream reflects the underground night sky,
although everything is flooded by bright light.
The mythical-poetic construct
of Šubrtová’s underground memory created from the contrast of light and
darkness, austere shapes of the sculptures and elaborate, minutely detailed
hand-embroidered white dots (stars) into large pieces of velvet, asks the visitors
the question, just what meanings and symbols is the artist trying to “Bring to
light”.
Radoslava Schmelzová, 2015 from
the Salve Vale exhibition catalogue in the Blansko City Gallery
Hvězdné nebe v jeskyni /detail/, 2015, ruční výšivka, samet, 240 x 150 x 50 cm
Hvězdná noc, vila Černošice, 2015
Severní obloha, 2014-2016, ruční výšivka, samet, dřevo, v. 178 cm, galerie Nová síň Rakovník
Sky in cave, 2014, ruční výšivka, samet, dřevo, výška 230 cm, galerie Alternativa Jihlava
Sky in cave, 2014, ruční výšivka, samet, dřevo, výška 180 cm, foto: Ester Polcarová
Fragment, 2014, ruční výšivka, samet, papír, 40 x 40 x 15 cm
Schránka pro ducha, 2015, Galerie moderního umění Roudnice nad Labem
Severní obloha, Modřanská zvonice, 2014, ruční výšivka, dřevo
Severní obloha, Modřanská zvonice, 2014, ruční výšivka, dřevo
Severní obloha, Modřanská zvonice, 2014, ruční výšivka, sádra
Pohled vzhůru, 2014, ruční výšivka, samet, 50 x 40 x 12 cm
Zelený ostrov, Obřadní síň židovského hřbitova, Louny, 2013
Zelený ostrov, Obřadní síň židovského hřbitova, Louny, 2013
Zelený ostrov, Obřadní síň židovského hřbitova, Louny, 2013
Zelený ostrov, Obřadní síň židovského hřbitova, Louny, 2013
Zelený ostrov, Obřadní síň židovského hřbitova, Louny, 2013
Černé krystaly na „vypjatém místě“
…V působivém objektu na židovském
hřbitově pořádají občanské sdružení Svéráz a Židovská obec Teplice výstavy
současného umění… Šubrtová vytvořila instalaci, která patří do žánru
označovaného site specific. Jde o dílo určené přímo pro konkrétní prostor,
reagující na jeho prostorové uspořádání, architektonické členění, bývalé a
současné využití, jeho minulost a významy, které nese. Instalace tohoto druhu
vstupují do dialogu s daným místem a dokážou oživit jeho historickou paměť. Od
90. let se v České republice pro site specific projekty využívají zpustlé
sakrální památky i historické světské budovy a stále častěji bývalé průmyslové
stavby. Duchovní, citový a estetický potenciál kostelů, kaplí a synagog však v
některých případech může sloužit jako snadno dosažitelná a spolehlivě účinná opora
pro nápady postrádající uměleckou hodnotu. Obřadní sál na židovském hřbitově je
obzvlášť vypjatým místem, kde se spojuje existenciální tematika s tragickou
historií evropských Židů v osudech místní obce. Dialog s místem tak významově
zatíženým vyžaduje citlivý a obezřetný přístup.
Dagmar Šubrtová vytvořila
tvarově jednoduchou, tvarově účinnou a významově vrstvenou instalaci. Stěny
jsou posety tmavými krystalickými útvary a prostoru dominuje velký stojící
šestiboký krystal. Jednotlivé významy se setkávají, aniž by byl některý z nich
převládl a usměrnil jen do jednoznačného výkladu: svět přírody v krystalech
nerostů a lidská civilizace, geometrické konstrukce a spekulace kabaly,
identita jedince a řád, v němž žije, existence a konečnost, víra a naděje židovského
náboženství. Poučení návštěvníci si také vzpomenou na náhrobek na hrobě Franze
Kafky od Leopolda Hermanna.
Po loňských výstavách v
Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem a v Galerii Ve dvoře v
Litoměřicích, kde byla hlavním tématem krajina, Dagmar Šubrtová opět předvedla
v Severních Čechách, že současné umění se nemusí omezovat na samomluvu nebo
aktuální glosu. Instalace v Lounech podle všeho nedosáhne ohlasu úspěšné
výstavy v Roudnici, a to nejen kvůli mnohem menší návštěvnosti, ale především
kvůli tíze tématu, kterou každý divák nepřijme. /Zbyněk Sedláček, 2013/
Black Crystals in a “Tense Place”
… The civic association Svéráz
and the Jewish Community in the City of Teplice are holding an exhibition of
contemporary art at an impressive building at the town’s Jewish cemetery …
Dagmar Šubrtová has created an installation which belongs to the genre referred
to as site-specific. The artwork is made specifically for a particular space,
responding to its floor plan, architectural structure, former and present-day
use, its history and the meanings it carries. Art installations of this kind
enter into a dialogue with a particular site and often manage to revive its
historical memory. Since the 1990s, the sites of choice for site-specific
projects in the Czech Republic are often derelict sacral monuments as well as
historical secular houses, and increasingly also former industrial buildings.
The spiritual, emotional and aesthetic potential of churches, chapels and
synagogues may, however, sometimes serve as an easy-to-reach and reliably
effective support for ideas which lack artistic value. The ceremonial hall of
the Jewish cemetery represents an especially tense place where existential
themes meet the tragic history of European Jewry in the fortunes of a local
town. A dialogue with a location weighted with that much meaning requires a
sensitive and cautious approach.
Šubrtová has created an
installation which is simple and effective in its shape with well layered
meanings. The walls are dotted with dark crystalline formations, the space is
dominated by a large standing hexagonal crystal. The different meanings come
together without any of them prevailing and directing them into an unambiguous
interpretation: the natural world in the mineral crystals and human
civilisation, the geometric construct and speculations of the Kabbalah, the
identity of an individual and the order in which he or she lives, existence and
finiteness, faith and hope of the Jewish religion. Knowledgeable visitors will
also remember the tombstone of Franz Kafka’s grave by Leopold Hermann.
After her exhibitions in the
Gallery of Modern Art in Roudnice nad Labem and at the Galerie Ve Dvoře in
Litoměřice, where the main theme was the landscape, Šubrtová has again shown in
Northern Bohemia that contemporary art doesn’t have to be limited to a
monologue or a topical comment. The installation in Louny however apparently
isn’t likely to reach the same response as her successful exhibition in
Roudnice nad Labem, not only due to a smaller audience, but also thanks to the
fact that not everyone is ready to accept the subject’s weight. /Zbyněk Sedláček, 2013/
Moons, 2000, sklo, textil, UV světlo, průměr 50 cm